Hranice tří let: přirozená potřeba, nebo dogma? Nakolik je důležité, aby děti v miminkovském a batolecím věku vyrůstaly v rodinném prostředí? Jak vyřešit problém rychlého zastarávání kvalifikace pro pracovní trh a potřeby dětí být v raném věku v intenzivní péči nejbližších osob? Za jakých okolností je možné svěřit dítě mladší tří let do institucionální péče cizích lidí? Na podzim 2007 uspořádalo oddělení Gender a sociologie při sociologickém ústavu AV ČR konferenci nazvanou "Rodičovská práce nebo rodičovská dovolená?". Cílem bylo zaměřit se na okolnosti, které současná česká sociální a rodinná politika spolu s trhem práce vytvářejí rodičům pro slaďování rodinného a pracovního života. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vykazuje naše země zvláštnosti, které chování a strategie lidí po rodičovské dovolené při návratu do zaměstnání negativně ovlivňují. Ačkoliv ČR patří k zemím s vůbec nejvyšší zaměstnaností žen, dobré uplatnění na trhu práce se netýká matek (zejména menších) dětí. Naopak. Ženy-matky jsou ohroženy horší zaměstnatelností nebo dokonce nezaměstnaností. V posledních letech se intenzivně pracuje na nové koncepci rodinné politiky. Podstatnou součástí reorganizace jsou - kromě vícerychlostní rodičovské dovolené - také plánované změny v pojetí institucionálního hlídání batolat a předškolních dětí. Na jedné straně se ozývají hlasy, že dostupnost veřejných a soukromých hlídacích zařízení jeselského i školkového typu je nezbytným předpokladem pro to, aby se matky, resp. rodiče, mohli po rodičovské snadno a rychle vracet do práce. Na druhou se zvažují psychologické potřeby dětí. Na konferenci zazněl názor, že hranice dvou a půl až tří let, kterou čeští dětští psychologové uvádějí jako nejpřiměřenější pro postupné zařazování dětí do péče mimo rodinu, je v mezinárodním kontextu nepotvrzená a že ani menším dětem neškodí, když se z důvodu pracovního vytížení rodičů ocitnou v pravidelné péči kvalitní placené hlídací služby. Zeptala jsem se několika odborníků i rodičů, jaký je jejich názor na tento problém: Radka Dudová, socioložka, matka jednoho dítěte: Jistě je velmi důležité, aby děti v miminkovském a batolecím věku setrvaly v rodinném prostředí. Podle mého názoru ale přece i děti, jejichž rodiče pracují, v rodinném prostředí setrvávají. Nesouhlasím s nastolením diskuse v duchu neřešitelného dilematu: buďto matka jde do práce, a dítě tudíž vychovávají cizí osoby, nebo matka zůstane do čtyř let věku dítěte, a dítě je tudíž v péči matky. V českém prostředí jsme bohužel svědky vyhrocování tohoto dilematu až takřka na neúnosnou úroveň. Výsledkem je obviňování a stigmatizace matek, které "to dělají jinak" - matek pracujících, matek, jejichž partner si bere část rodičovské dovolené a ony jdou do práce, či matek osamělých, které prostě do práce jít musí. Vždyť ale i matky, které pracují, tráví se svým dítětem přibližně polovinu jeho bdělého času (a to nepočítám dovolenou či eventuální možnost zkráceného úvazku). Pokud se zbylý čas rozdělí mezi otce dítěte, babičky a další osoby z rodiny nebo pobyt v kvalitních jesličkách či školce, má podle mého názoru dítě ideální podmínky pro rozvoj. Je třeba si uvědomit, že existuje mnoho lidských a rodinných životních příběhů, mnoho dětí s mnoha odlišnými potřebami a mnoho možností, jak zajistit kvalitní nerodičovskou péči. Na nepříznivém vyhrocování situace se v mnohém podílí český psychologický diskurz, který ovšem opomíjí zahraniční zkušenosti a nezmiňuje například fakt, že velmi vážený prof. Matějček a jeho kolegové řadu svých výzkumů deprivace dětí v institucionální péči prováděli na dětech v kojeneckých ústavech a v celotýdenních jeslích, jejichž podmínky se velmi liší od dnešní situace. Rozhodně nezkoumali například děti pobývající v mikrojeslích, se 4-5 dětmi na jednu (stálou) hlídací tetu, s rodiči s klouzavou pracovní dobou, kteří se vystřídají při vyzvedávání a vodění dítěte do jeslí tak, aby tam strávilo např. jen 6 hodin denně, případně se zkráceným úvazkem jednoho (či obou) rodičů, který jeden den v týdnu zůstává s dítětem doma. To by podle mého názoru měl být ideální stav. Otázka by ve skutečnosti neměla znít, jak vyřešit dilema práce rodičů a potřeby individuální péče o děti, ale spíše jak zajistit ideální podmínky, které by umožňovaly obojí, ať už z hlediska pracovního trhu nebo dostupnosti kvalitních pečujících institucí. Stát totiž zatím sice velmi štědře podporuje dlouhodobou nepřítomnost matky na pracovním trhu, opomíjí ale všechny ostatní možnosti a potřeby. To se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelné, ať už z hlediska státní kasy, z hlediska nízké porodnosti (dlouhá rodičovská dovolená totiž porodnost nezvyšuje, naopak!), z hlediska perspektiv žen na pracovním trhu či z hlediska potřeb samotných rodin. Eliška Kodyšová, psycholožka, matka tří dětí: Hranice tří let pro mě byla při studiu psychologie téměř posvátná. Moje zkušenost je taková, že dítě do jednoho roku se lze příležitostně přenechávat v péči ostatních nejbližších (otec, babička), a po druhých narozeninách, asi v době, kdy dítě o sobě začne mluvit v 1. osobě jednotného čísla, už dokáže zvládnout i dopolední návštěvu školky. Zdá se mi pro dítě i rodiče výhodnější separovat se postupně, a nikoli dát dítě na celý den do školky ve třech letech a nastoupit na plný úvazek, jako je v ČR dosud běžné. Osobně se cítím lépe, pokud se mohu od dětí na chvíli odpoutat - o to raději se k nim zase vracím, a tenhle pozvolna se měnící cyklus kontaktu a odloučení naší rodině myslím vyhovuje. I při péči o malé děti lze zůstat v kontaktu s profesí. Je dobré se domluvit se zaměstnavatelem na občasné spolupráci formou dohody o provedení práce, stýkat se s kolegy a případně nastoupit na částečný úvazek s flexibilní pracovní dobou či možností pracovat z domova. Jako klíčovou vidím oficiální podporu organizací, které částečné úvazky nabízejí. Není to ale jen otázka vztahu pečovatele - dítěte - zaměstnavatele, nýbrž i toho, jak je druhý rodič dítěte ochotný přistoupit na změnu rolí v rodině a případně sám převzít část péče o dítě a domácnost. Důležitá je kvalita dosavadního rodičovství - dítě v útlém věku na požádání kojené, nošené a jinak "rozmazlované", tedy takové, jehož potřeby rodiče od malička respektovali a reagovali na ně, může být na vstup do světa mimo rodinu připraveno lépe a dříve, než dítě, které se už od narození učilo usínat samo s dudlíkem a které mívá ještě v předškolním věku pocit nedosycenosti mateřskou péčí. Na otázku, kdy svěřit dítě do cizí péče, si musí každý rodič zodpovědět sám. Je nutné citlivě vyvažovat potřeby dítěte a potřeby rodičů s ohledem na dlouhodobý význam našich rozhodnutí. Mou osobní hranicí je ponechat roční dítě na několik hodin denně (maximálně čtyři) u "denní matky", která má na starosti jen malou skupinku dětí a kterou dítě dobře zná z předchozího kontaktu. Jeroným Klimeš, psycholog, otec jednoho dítěte: Já bych otázku trochu otočil: Jak moc je důležité pro rodiče, aby v tomto období byli se svými dětmi? Toto je totiž jedinečné období, které se nikdy v životě nebude opakovat. Možná je náročnější než jiné, ale přesto patří k nejkrásnějším. Máme se od vývojového stádia vlastních životů odstřihnout jen proto, abychom honili papíry po kancelářích? Železo se musí kout, dokud je žhavé, a ne když se nám chce. Především ženy by si měly uvědomit, že jsou mnohem lépe než muži adaptovány na dvoukariérový životní plán. Známe mnoho velmi úspěšných žen, které dosáhly vyjímečných úspěchů v druhé půli života - viz. Albrightová, Šabatová apod. Právě vrozená větší flexibilita umožňuje ženám dohnat po čtyřicítce, co se událo v době jejich mateřství. To platí i naopak, pokud nějaká žena má výrazné problémy s nástupem do práce okolo 40, tak je důvodné předpokládat, že by je měla i jako mladá, že ty problémy nejsou zapříčiněny mateřstvím. Na mateřství se svádí jiné hendikepy. Je snazší říci: "Za můj neúspěch může mateřství," než si přiznat nižší schopnosti či inteligenci. Dítě mladší než tři roky je možno dát do kolektivní výchovy jen mimořádně. Pokud je citově stabilní a dokáže si hrát v kolektivu ostatních dětí. Jinak je možno uvažovat pouze o individuální péči třetí osoby, zejména chůvy. Ale velmi málo se hovoří o sousedské výpomoci, která dřív byla standardním způsobem řešení problémů. Stejně tak živoří výpomoc prarodičů. Táňa Smolková, dlouholetá ředitelka mateřské školy, matka tří dětí: Situace malého dítěte je dnes výrazně odlišná od doby předchozích generací, protože dětství jako takové je dnes vystaveno velké míře rizik, která dřív nebývala. I to, o co jde v této anketě, je typickým příkladem jednoho z těch rizik - ztráta citu pro dětství a posouvání vztahu mezi rodičem a dítětem. Zatímco dříve jsme dětem byli ochotni přiznat jejich svět a vnímali škodlivost některých vlivů světa dospělých na psychiku dítěte, dnes máme často tendenci brát děti jako partnery, od kterých očekáváme, že pochopí naši svízelnou situaci, naše problémy s partnerskými vztahy, naše stresy. Očekáváme, že s námi budou vše spolusdílet. Dnes je běžné, že rodiče, kteří si neumí poradit se svým rodičovstvím a se závazky, které přináší, přesouvají své problémy na dítě! Jenže dítě má své specifické potřeby. Aby se dobře vyvíjelo, musí být tyto potřeby uspokojovány. V období do tří let věku je pro dítě nejdůležitější vztah s hlavní pečující osobou. Na tomto vztahu se dítě učí vše podstatné pro vztahy budoucí, potřebuje se cítit být s někým spojené. Dítě prodělává největší vývojové skoky, učí se mnoho věcí. Učí se ovládnout své tělo, mluvit - tzn. vstoupit do komunikace se světem kolem sebe, a poslední fází tohoto období je vytváření přestav - tzn. že vstupuje do světa abstrakce. Veškeré učení, vše co se v dítěti probouzí, může však zdárně probíhat jen na pozadí vztahu s nejbližšími osobami. Z tohoto důvodu - byť by byla institucionální péče sebelepší - je působení rodiny a jejího hlubokého vztahového zázemí nenahraditelné. Pokud přesto hledáme formy institucionální výchovy, můžeme se bavit o tom, jak má být nastavená, aby dítě mohlo co nejvíce prožívat vztah. Jde např. o snížení počtu dětí ve třídě, omezení doby pobytu, způsob práce s dětmi apod. Navýšení nabídky hlídacích zařízení může být z tohoto hlediska velkým rizikem. Možná vyřešíme problémy pracovní kariéry matek, ale co děti? Výchova má své cíle, prostředky a potřeby. Nemůže být zaměňována za hlídání, nejde jen o to dát dítě někam jako do úschovny. Rozhodujícím měřítkem je kvalifikace. Vyžadujeme ji ve všech důležitých profesích, a vychovávat, rozvíjet naše děti necháme kohokoliv? Znovu opakuji, že nejde jen o zajištění péče ve smyslu jídla a bezpečí, nýbrž o zajištění rozvoje dítěte! Minimem cizího pečovatele by tedy mělo být pedagogické vzdělání. To samo o sobě nezaručuje vztah k dětem, ale přináší alespoň základní poznatky o psychologii dítěte a jeho potřebách, možnostech rozvoje, o vhodných metodách, při studiu je také požadováno, aby uměli mluvit či zpívat, měli estetické vnímání, určitou představu o zdravovědě apod. Problém je nejspíš i v tom, že mnozí dnešní rodiče nejsou dostatečně vybaveni pro posouzení potřeb svého dítěte. Jsou do určité míry bezradní, chybí jim konkrétní modely, jsou se svými problémy sami (dříve mohla pomoci širší rodina - babičky, tetičky, sousedé apod.). Neřešme proto jen otázky institucionálního hlídání, nýbrž především koncepci výchovy a hodnot, k nimž bude naše snažení směřovat. Hlavní problém spatřuji v chápání potřeb dětství a výchovy. Měli bychom si uvědomit, že při hledání odpovědí na podobné otázky nemohou být v popředí potřeby matky nebo otce, nýbrž potřeby dítěte! Steven Saxonberg, sociolog působící na švédské Uppsala University a v Sociologickém ústavu AV ČR: Ve Švédsku do mateřských škol běžně nastupují děti mladší tří let. Výzkumy, které jsme prováděli s generací dnešních dvacetiletých, ukázaly, že jedinci, kteří prošli takovou institucionální výchovou vůbec nemají problémy se sebevědomím, netrpí nejistotou, naopak jsou v mnoha případech sociálně zdatnější než ti, kteří ranou institucionální výchovu nezažili. V našich školkách zpravidla připadají na jednoho dospělého tři až čtyři děti. U vás zřejmě stále působí předsudky proti podobným zařízením, které plynou z negativních zkušeností s fungováním jeslí v bývalém Československu. Proto se mi v současné době zdá schůdnější podporovat rozšiřování školek, které jsou součástí vzdělávacího systému, než se vracet k nepopulárnímu konceptu jeslí, jejichž začlenění mezi zdravotnická zařízení a pod správu ministerstva zdravotnictví navíc nepovažuji za šťastné. Lenka Katila, lékařka - anestesioložka, matka jednoho dítěte: Vychována maminkou učitelkou a psycholožkou v Čechách a zároveň sama dnes žijící ve Švédsku, vidím problém z několika stran. Ve Švédsku je možno umístit dítě do školky od půl roku věku a je zde všeobecně silná kampaň za časné nástupy rodičů do pracovního procesu. V praxi ale většina dětí začíná až po druhém roce života. Někdy i déle. Nicméně Švédové to řeší tak, že první rok je doma matka a druhý otec, takže u žen nedochází k tak velkému zpoždění kariéry ani dlouhému přerušení práce. Domnívám se, že děti by měly zůstat v domácí péči do tří let věku. Nejsem psycholog, abych to doložila odbornými podklady, ale jako lékařka vím, že také imunitní systém dětí je před třetím rokem života velmi nezralý a styk s velkým kolektivem vede k přetěžování imunitního systému, k větší nemocnosti, rozvoji alergií a exémů. Domnívám se, že právě onen model rozdělení rodičovské péče na oba rodiče, kdy matka je doma po dobu nezbytnou ke kojení a otec posléze, snižuje onen problém zastarávání kvalifikace. Je na každém páru se rozhodnout, zda mírně zbrzdit kvalifikaci obou či profesně hodně zbrzdit jen matku. Jako jistý kompromis vidím miniškolky, tedy maminky či paní, jež u sebe doma hlídají 4-5 dětí. Problém zátěže imunity není tak velký a zároveň i jakási rodinná atmosféra zajišťuje lepší psychologické klima pro dítě. Sama s tím mám velmi dobrou zkušenost. Jisté řešení je i možnost předání rodičovského příspěvku třeba prarodičům, pokud například babička je ochotná pomoci. Možnost omezení pracovního úvazku minimálně v počátcích života dítěte by měla být samozřejmá. Ve Švédsku rovněž rodiče prvních 14 dní děti ve školce či v miniškolce děti zacvičují, takže přechod je pozvolný a děti si lépe zvykají, než být rovnou "vhozeny" do ringu. Rodiče na to používají placené rodičovské volno. Klára Rulíková, asistentka senátora Martina Mejstříka a zakladatelka Klubu dvojčat a vícečat, matka čtyř dětí: Snahy o opětovné zavedení kolektivních zařízení k umístění dětí před třetím rokem věku považuji za čistě účelové a upřednostňující zájmy ekonomické před jinými (rodinnými) hodnotami… V současné době, kdy je společnost hodnotově zaměřena na dosažení individuálního úspěchu, jdou zájmy dětí do pozadí, a my dospělí se snažíme svá "selhání" omluvit "racionálními" důvody. Jsem přesvědčena, že dítě do tří let věku by mělo vyrůstat v rodině, zejména v péči matky. Samozřejmě i role otce je nezastupitelná, nikoli však zaměnitelná s rolí matky. Myslím, že problém s hlídáním se zbytečně "nafukuje" a je uměle zviditelňován. Normální matka normálního dítěte je přece schopna si i při péči a výchově udržovat a doplňovat své vědomosti a znalosti. Naopak si je organizací rodiny ještě rozšiřuje. V době Internetu a multimediálních technologií nemusí žena navíc pobytem s dítětem doma ztratit veškerý kontakt se zaměstnáním a i po třech (čtyřech) letech může dohnat "ztracené". Problém s hledáním zaměstnání po rodičovské dovolené mají navíc daleko častěji ženy se středním či základním vzděláním, u nichž se o rychlé zastarávání kvalifikace nejedná, takže zakopaný pes bude asi někde jinde. Problém bývá ve schopnosti vše zorganizovat a nebo v tom, že chybí rekvalifikační či motivační kurzy s možností hlídání dětí. Někdy je finanční nutností, aby matka nastoupila do zaměstnání, často jde ale o také jen o to, že některé ženy nemají tak silné mateřské instinkty a dají přednost zaměstnání před celodenní (náročnou) péčí o dítě. Ale chápu, že každý jsme nastaven jinak a ne každý vnímá potřeby dětí tak zřetelně. Rozhodnout se musí každý sám. Jsem toho názoru, že nucené umisťování dětí do tří let do institucionální péče (kvóty, procenta zaměstnaných žen, apod.) uškodí nejen dětem, nýbrž celé společnosti… Socializace dětí do cizího prostředí má být postupná a nenásilná (přes širší rodinu, skrze komunitní či mateřská centra, sousedské potkávání a výpomoc…) a s ohledem na potřeby konkrétního dítěte. Václav Dvořáček, programátor, otec jednoho dítěte: Předně si myslím, že mít děti a slaďovat péči o ně s pracovními povinnostmi je záležitostí matky i otce. Další důležitou otázkou je míra finančního zabezpečení rodiny. Osobně se domnívám, že méně je v tomto případě více. Psychická pohoda a klid může pro rodinu znamenat více než třeba luxusní auto. Až příliš často se setkávám s maminkami, které trpí nedostatkem kontaktu s lidmi a psychickou únavou z neustálé nutnosti být doma a starat se o děti. Pro některé je svátkem, když si bez dítěte mohou dojít na nákup (!). Právem ženy touží po kontaktu se svým zaměstnáním a po tom nebýt s dítětem odříznuty od normálního života. Uvedu svoji osobní zkušenost: Žijeme v jednom domě s rodiči manželky. Jde o dnes již vzácný model širšího rodinného soužití, který vyžaduje velkou toleranci všech zúčastněných. Zároveň to vnímám jako důležitou možnost sociálního rozvoje naší osmiměsíční dcery Aničky, který by byl v izolované rodinné buňce žena - muž - dítě - těžko dosažitelný. Jeden den v týdnu hlídá Aničku manželka sama. Dva dny v týdnu zůstávám celé dopoledne doma já a hlídám Aničku, a to i přesto, že by ji mohli hlídat prarodiče. Zavezu Aničku za manželkou do práce na kojení (učí na gymnáziu). Po obědě se žena vrací, ale čeká ji ještě odpolední práce soukromé učitelky klavíru a sbormistryně. O pěvecké sbory pečuje spolu se svou matkou. V budově, kde výuka a zpěv probíhají, je přítomen i dědeček, který malou hlídá, ale zároveň je maminka na blízku. Já jedu odpoledne do práce a jsem tam až do večera. Jeden den dopoledne pečují o dítě prarodiče a odpoledne manželka a jeden den je to naopak. Naše dcera je tedy pravidelně hlídána někým z rodiny, ale zároveň je od malička členem společenství malých i velkých hudebníků, o které se její maminka a babička starají při výuce a dědeček je v takové situaci k dispozici jen dítěti. Náš model je možný za následujících podmínek: všichni jsme ochotni se o péči o Aničku dělit a naše zaměstnání nám dopřává potřebnou flexibilitu. Řekl bych, že se nám dobře daří slaďovat péči o dítě s pracovními povinnostmi a že ani jedno nepřichází zkrátka. O institucionální péči bych u dítěte mladšího tří let vůbec neuvažoval, protože by tu nebyly splněny základní podmínky pro jeho rozvoj: možnost intenzivní komunikace s blízkou milující pečující osobou za současné potřeby získávat výchovou povědomí o vymezených hranicích. Myslím, že přiměřenou náhradou za členy rodiny může být kvalifikovaná chůva, která má pro dítě cit a jíž rodiče důvěřují. Taková chůva by ale měla souznít s rodinou a s hodnotami, které rodina vyznává, aby existovala jednota ve výchovných postupech. Za pozitivní pro dítě považuji např. občasný pobyt v mateřském centru, které se může stát alternativou široké rodiny, kterou my máme jak doma, tak i ve společenství hudebníků. Mateřství by pro ženu nemělo znamenat ztrátu kontaktu s profesí, ale zároveň je chybou postavit kariéru nad vlastni rodinu (to se týká jak ženy, tak muže). Má-li se podařit problém slaďování vyřešit, musí k tomu zásadně přispět také pracovní trh zajímavějšími pracovními nabídkami, jejichž nedílnou součástí musí být flexibilita pracovní doby a také dobrá kultura mezilidských vztahů. Možnosti skýtá i flexibilita v čerpání dovolené, práce z domova, zkrácený pracovní úvazek a v neposlední řadě také možnost - pokud to z hlediska typu práce připadá v úvahu - vzít dítě s sebou na pracoviště. Hana Maříková, socioložka, matka dvou dětí: Myslím si, že vytváření jakýchkoli apriorních hranic pro vstup dítěte do předškolního zařízení je silně manipulativní. Psychologie (resp. její představitelé), která se zabývá individuem a individualitou, nakonec paušalizuje a stanovuje normativní hranici pro vstup dětí do předškolního zařízení (ony "magické" tři roky) bez ohledu na individualitu toho kterého dítěte (v řeči psychologie bez ohledu na "jeho či její možná individuální specifika"). Tak, jako jsou různé děti, jsou různé i potřeby a nároky rodičů a podmínky, ve kterých žijí, kdy to vše se navíc mísí s představami, ale i nároky společnosti na chování lidí v určitých životních situacích, s normativními ideály jako vodítky pro toho chování. To vše pak ve svém úhrnu vytváří složitý komplex, v jehož rámci rodiče či rodič zvažují, kdy je vhodné, aby dítě nastoupilo do předškolního zařízení, kdy je žádoucí, aby pečující rodič začal opět či naplno pracovat. Velice znivelizované a paušální podmínky tak, jak jsou u nás nastaveny zákonnými úpravami, zaměstnavatelskou praxí a s tím související pečovatelskou praxí o nejmenší děti, jsou pro některé rodiče či skupiny rodičů svazující a omezující (což ve svém důsledku dopadá na jejich dítě). Cílem by proto mělo být "rozvolnění" podmínek tak, aby vyhovovaly, pokud možno všem, anebo alespoň značné části těch, jichž se týkají. Samozřejmě v tomto kontextu je kardinální otázkou, kdo má rozhodovat o dítěti, resp. za dítě. Kdo ale zná nejlépe toto dítě, jeho potřeby, jeho schopnosti, jeho adaptabilitu na nové podněty a nová prostředí? Domnívám se, že jsou to v prvé řadě ti, kdo s ním jsou v dennodenním a nejužším kontaktu, tedy jeho rodiče či rodič. Tím nechci zpochybňovat expertní vědění, chci jen poukázat na to, že expertní vědění by mělo splnit spíše jen funkci "návodnou", nikoli "donucující" (tak jak je tomu dnes například už v medicíně, kde se po nás chce, abychom se na základě doporučení lékaře či lékařky sami rozhodli, jak se chceme léčit, neboť se přece jedná o naše zdraví). Kromě toho, jak se ukazuje v tomto případě, existuje více než jedno jediné dominantní expertní vědění, byť tato jiná expertní vědění jsou v jeho stínu. To ale neznamená, že právě ono dominantní vědění je to jedině správné. Obecně si myslím, že nelze dávat "přesné" návody, co mají lidé dělat. Lze lidem poskytovat informace, upozorňovat na pozitiva a negativa možných řešení s ohledem na jejich kontext a dopady těchto rozhodnutí pro jejich další život. Rozhodnutí je ale vždy na každém z nás rodičů. A jako rodič bych měl/a mít možnost si vybrat, nikoli být donucen/a k nevyhovující volbě. Marie Zápecová, psycholožka a metodička sociálních služeb a rodinné politiky odboru sociální péče a zdravotnictví Magistrátu HMP, matka tří dětí: Jestliže patříme k zemím s vysokou zaměstnaností žen, proč tolik řešíme zaměstnání matek malých dětí ? Jejich práce a úkol přece v daný čas spočívá v péči o děti v rodině! V rámci vícerychlostní dovolené má rodina několik možností rozhodování, jak s touto otázkou naložit. Společnost ani instituce ji však nemohou za rodinu řešit. Ženy-matky nejsou ohroženy horší zaměstnatelností, to je typické české fňukání! Institucionální hlídání batolat je zcela nepřijatelná praxe minulého režimu, a víme jaké škody napáchala na dětech i na rodičích. Je samozřejmě věcí rodičů, jak chtějí své dítě vychovávat, nelze vůči rodinám předjímat, jak se má dítě vyvíjet a v jakých zařízeních má či nemá být. Pokud ale někdo tvrdí, že v mezinárodním kontextu neobstojí pohled psychologů a dětských lékařů na škodlivost institucionální výchovy batolat, tak musí předložit kvalitní longitudinální výzkum (20-30 let sledování vývoje člověka od narození po dospělost), který toto tvrzení dokládá. Domnívám se, že poctivé longitudinály Langmeiera a Matějčka zatím nejsou ve světě překonány. Pokud ano ráda se o tom dozvím, ale o pouze o poctivých výzkumech, a ne o nějakých krátkodobých, dobře zaplacených studiích. Jediné, jak společnost uplatňuje svůj vliv na vývoj rodin a dětí v nich, jsou finanční toky. A zde se obávám, že je jádro pudla: prostě část ženské populace, která chce být matkami, se domáhá financování výchovy svých dětí státem, aby si mohla dělat, co chce, což se skryje za potřebu být zaměstnaná. A jsme zase u tuhého socializmu a českého fňukání. Tohle fňukání je také výsledkem státní výchovy fňukající generace. Prostě někteří mladí lidé nechtějí vzít zodpovědnost za svůj život na sebe. V rámci RP však chceme, aby nám vyrůstala generace zdravých, sebevědomých a schopných lidí žít vlastní život a řešit své životní situace. K tomu potřebují blízkou osobu (nejlépe matku) v ranném věku, aby si byli schopni ono sebevědomí vytvořit a v dospělosti stáli na svých nohách. Pro kojence i batole je normální rodina jediným skutečně bezpečným prostředím. Pro tuto věkovou skupinu je dále velmi důležitá jedna vztahová osoba, která je s dítětem téměř trvale. Ideální je matka, může to být i babička, chůva, teta. Jedině v rámci tohoto prvotního vztahu je jedinec schopen v budoucnu tvořit svoje harmonické vztahy. Pokud se toto období naruší jeslovým či jiným zmatkem, člověk později prožívá nejistotu ve vztazích, nedůvěru, těžké vztahy a různé životní problémy v osobních vztazích s lidmi, tedy místo harmonie disharmonii. U citlivých povah může docházet při nepřítomnosti rodiny k rozvoji agrese nebo naopak k pasivitě a neschopnosti vést svůj život. Poruch chování v české společnosti je až dost, nedělejme další. V celém pojetí výchovy dětí a souvislostech se zaměstnáním matek mi chybí rodinná kooperace - myslím na širší rodinu a vícegenerační rodinná výpomoc. Uvažuje se státní výchově, ale vůbec se neuvažuje o rodinné svépomoci Jako další skrytý problém vidím tlak firem a obchodníků - "více pracuj, abys mohl více konzumovat". Za touto hrůznou filozofií se pak skrývá mnoho pozlátka a nabídek, které mohou mladé rodiče zmást. A jak vyřešit problém rychlého zastarávání kvalifikace pro pracovní trh a potřeb dětí být v ranném věku v intenzivní péči nejbližších osob? Opět jde o zodpovědné rozhodování zralého jednotlivce. Celoživotní učení je snad již samozřejmostí. Jedna z největších hloupostí je vazba na vykonávání jedné práce na celý život. Kvalifikaci si lze na rodičovské dovolené udržovat, nebo se na to vykašlat a pak si ji obnovit, obojí je možné, zase záleží na matce samotné. (Jako absolventka VŠ jsem měla tři děti za sebou, postrgaduál jsem začala studovat v době, kdy nejmladší mělo 1 rok a návrat do práce po několikaleté MD nebyl problémem kvalifikace! Fakt je, že byly sousedky, které se sklenkou vína MD proseděly u pískoviště a pak otravně fňukaly). Rozhodnutí,kdy bude dítě svěřeno do péče mimo rodinu, je z mého hlediska především na zodpovědnosti rodičů. Chtějí-li institucionální výchovu, měli by si ji zaplatit a prostě se chovat zodpovědně. Nést následky i režii svých rozhodnutí PhDr. Kateřina Pulkrábková, socioložka, toho času na rodičovské dovolené s jedním dítětem: Každé dítě určitě potřebuje milující rodiče či jiné blízké osoby, ke kterým může budovat úzký citový vztah. Tato potřeba ale ještě neznamená, že s touto osobou (osobami) musí být nutně 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. A naopak - osoba, která s ním bude zavřená celý den v bytě a nebude ho mít ráda nebo se o něj nebude dobře starat, bude stejně zbytečná jako milující rodič, kterého za celý týden dítě nevidí. Každé dítě potřebuje především individuální přístup. Vždy je potřeba sledovat povahu a potřeby dítěte. Každé dítě vyžaduje trochu jinou péči a jiný program. Některé je raději jen s maminkou, jiné dětský kolektiv vyhledává. Problémy slaďování lze řešit především tak, že rodičům bude nabídnuta možnost kombinovat péči o dítě a o domácnost s uplatněním na trhu práce. To konkrétně znamená poskytnout dostatečné institucionální a finanční zázemí pro občasné či nárazové hlídání dětí (ne pouze celodenní), ať už jde o kvalitní jesle, školky, mateřská centra nebo au-pair, a zajistit rekvalifikace a posílit možnosti polovičních a částečných úvazků či práce z domova (na dopoledne, na 2 dny v týdnu apod.) Především jde ale o to, netlačit rodiče do volby buď být pouze doma, nebo pouze chodit do zaměstnání, jako je tomu v současnosti. Např. nedostatek institucí péče způsobuje, že školky mají plno i pro děti starší 3 let a berou přednostně děti na celodenní program, jejichž rodiče pracují oba na celý úvazek. Rodiče tím ztrácejí možnost pracovat příležitostně nebo z domova např. pouze určité dny v týdnu či se dopředu rekvalifikovat a musí volit buď anebo. Také skutečnost, že má dítě mladší sourozence, je často důvodem k nepřijetí do školky. Takový rodič musí pak opravdu všechen čas věnovat pouze dětem a ztrácí možnost vstupovat na trh práce částečně a postupně znovu. Rozhodnutí, kdy je možno svěřit dítě mladší tří let do institucionální péče, je individuální - některé dvouleté děti jsou v instituci velmi spokojené a občasné hlídání "institucí" jim prospívá, jiné nesou dětský kolektiv velmi špatně. Především je potřeba, aby poskytované služby byly kvalitní a jejich nabídka byla dostatečně pestrá. Každý rodič pak musí zodpovědně rozhodnout, co jeho dítěti prospívá. Řešení všech problémů se podle mého názoru skrývá v kouzelném slůvku flexibilita. A to především ze strany státu a sociálních politik, které podmínky pro péči rodičů o malé děti utvářejí. Rodiče musí mít nejen možnost volby, ale hlavně jim musí být zpřístupněny nejrůznější přechodové fáze mezi situací, kdy je rodič pouze doma s dítětem (dětmi) nebo na plný úvazek v zaměstnání a dítě v celodenní institucionální péči. Josef Pavlát, psycholog a soudní znalec, otec dvou dětí: Nemyslím, že rozhodující jsou názory jednotlivců, nýbrž nálezy vývojové psychologie, podpořené konkrétními studiemi k tomuto tématu. Takové studie jsou ve světové literatuře jistě dostupné. Pokud vím, tak zhruba až do konce batolícího období /do tří let/ je dítě silně závislé na rodičích a ze společnosti ostatních dětí či profesionálních pečovatelů nečerpá nic, co by pro něj mohlo být důležité. V tomto období je proto na místě, aby o ně pečovala matka, otec nebo jiná blízká osoba. Myslím, že zdravá a zdatná matka se zdravým dítětem a s podporou otce a širší rodiny může - zvláště ve věku Internetu - zůstat v kontaktu se svou profesí. Flexibilní by měli být i zaměstnavatelé, kteří o matku mají zájem. Pokud je dítě zdravé, zdatné a má zázemí milujících a pečujících rodičů, pak občasnou nepřítomnost matky, byť jde o potenciálně nepříznivou okolnost, zvládne. Ilona Mrzílková-Susová, psycholožka, matka dvou dětí: Souhlasím s názorem, že pro děti do tří let je z hlediska jejich dalšího vývoje v naprosté většině případů nejvhodnější rodičovská péče. Do tří let se tvoří základy osobnosti, děti potřebují prostředníka v komunikace se světem, jednu svoji osobu, která je většinu dne k dispozici a jejímž prostřednictvím si především formují obraz o sobě a světě. Většina z nich si v této době neumí doopravdy hrát s jinými dětmi a nemá ani tuto potřebu. To je podloženo psychologickými výzkumy. Řešením je práce z domova, minimální úvazek a střídání rodičů/prarodičů v hlídání. Dítě mladší tří let může být hlídáno mimo domov, pokud jde jen o krátké časové úseky a dítě samo projevuje s takovým pobytem spokojenost (těší se, vypravuje o prožitém, nechce ze zařízení odejít, dokud si něco nedodělá, nedohraje apod.). Ilona Špaňhelová, dětská psycholožka, matka tří dětí: Z mého pohledu je rodič - vychovatel dítěte ten nejdůležitější, kdo na dítě působí. Rodič má dítěti předat pocit bezpečí a jistoty do dalšího života. Tento pocit mu předává svou přítomností, svou komunikací, svým výchovným přístupem, kdy dítěti jasně komentuje své výchovné postupy. Předává mu tuto jistotu a bezpečí také v době pozorování dítěte, jak se chová jeho rodič. Z toho si pak bere příklad pro své další fungování ve světě. Rodič je ten, kdo je za dítě zodpovědný. On má dítě navigovat a ukazovat mu výchovný model ve chvíli dětského vzdoru, ve chvíli, kdy je dítě citlivé na určitou věc. Má také dítěti pomoct se orientovat v nádherných a někdy i náročných chvílích, kdy je dítě konfrontováno s nějakou reakcí jiného dítěte např. v dětském kolektivu. Navíc dítě ve dvou letech si vytváří pocit vlastního já, vlastní identity. Tuto identitu dokáže nejlépe formovat rodič. On své dítě zná, zná jeho reakce. Dítě v tomto věku si také rádo hraje s druhými dětmi, stále však ve většině případů u něj převažuje tzv. paralelní hra. Neumí ještě dobře spolupracovat s druhým dítětem a hrát si s ním. Je to tedy náročné období. Z mého pohledu je zapotřebí vždy vidět své dítě ze všech možných úhlů pohledu - jeho citové prožívání, jeho schopnost přizpůsobit se, obliba být mezi jinými dětmi, schopnost respektovat jinou autoritu. Pokud by toto všechno dítě splňovalo, není pak špatné dát dítě do péče jiné osoby již ve dvou nebo dvouapůl letech. Pouze však na potřebnou dobu. Lepší je, aby dítě trávilo tuto dobu ve svém prostředí domova, kde jsou pro něj věci známé a stálé. Pokud je to nezbytně nutné a matka potřebuje využít jesle, má to udělat tak, že v průběhu adaptační fáze dítěte nebude ještě v pracovním procesu, ale bude sledovat, jak se její dítě novému prostředí přizpůsobuje. Jesle celoplošně nedoporučuji, jen ve výjimečných případech. Simona Hoskovcová, dětská psycholožka, matka dvou dětí: Považuji za hodně důležité, aby děti v miminkovském a batolecím věku setrvaly v rodinném prostředí. Rodinu ovšem chápu v širším slova smyslu. Myslím, že je naprosto v pořádku, pokud se na výchově děti významně podílí i babička nebo např. teta. Pro kojence a batolata je hlavně důležité, aby se v péči o dítě nestřídalo příliš mnoho lidí. Z tohoto hlediska může velmi dobře a bez následků pro dítě fungovat i chůva, ale jen málokdy se podaří najít někoho, kdo hlídá dítě pravidelně a několik let. Znám případy, kdy si děti ke svým chůvám vytvořily velmi pěkný vztah, a ten je potřeba vnímat s důležitostí, kterou pro dítě má. Pro dítě může být později nepochopitelné, že "babička" už najednou hlídat nechodí. Nechápe pracovní vztah chůvy k rodičům a to, že služby "babičky" už nejsou potřeba. Z vlastní zkušenosti mám zažité, že problém zastarávání kvalifikace pro pracovní trh a potřeb dětí lze v době elektronických komunikací přinejmenším u některých profesí řešit. Je to jen otázka osobního nasazení. Mám dojem, že u mnoha žen jde spíše o jakýsi vnitřní blok, malou flexibilitu v představě, co můžu s dítětem dělat. Znám celou řadu žen, které si našly alternativní způsoby uplatnění, pracují z domova nebo na částečné úvazky, zařídily si vlastní možnosti, jak fungovat i s dětmi (mateřská centra). Mám i kolegyně, které byly před narozením dětí na špičkových manažerských postech a dokázaly svého zaměstnavatele přesvědčit o své potřebnosti pro firmu - vymohly si možnost alternativního působení v době péče o dítě. Velké rezervy vidím v otevřenosti sdílet pracovní čas s dítětem. Je jasné, že určité věci, které vyžadují soustředění, se s dítětem dělat nedají, jsou ale jiné, kde to jde. Myslím, že pro děti je velmi užitečné vidět rodiče při práci, při různých pochůzkách, domácí práci, hledání informací na internetu. Děti se při správně nastavených hranicích dokáží naučit, že v určité chvíli musí chvíli počkat, nebo že nesmějí přehrabovat roztříděné papíry. Snažím se tento princip uplatňovat, i když to není vždy snadné. Mí studenti i kolegové si např. už zvykli na občasnou přítomnost mých dětí na pracovišti a při přednáškách a kurzech. Mám z poslední doby jednu zpětnou vazbu, která mě potěšila a utvrdila v tom, že svými dětmi "neobtěžuji". Poněkud nouzově jsem vzala děti (5 a 7 let) na výjezdní čtyřdenní kurz v Krkonoších. Děti (ačkoliv doma jsou často v sobě a pořád po mně něco chtějí :-)) si celou dobu hrály v pokoji nebo před chatou. Věnovala jsem se jim o přestávkách, k některým aktivitám se přidaly. Při závěrečné reflexi kurzu studenti přítomnost dětí zhodnotili s tím, že to, jak samostatně fungovaly během kurzu dodalo věrohodnosti mému výkladu. Byly pro ně důkazem, že principy výchovy a vzdělávání, o kterých kurz byl, nejsou jen prázdnou teorií. Nejsem přívržencem institucionální péče o děti do tří let věku, pokud nejde vyloženě o existenční nutnost. Pokud ano, pak na co nejkratší dobu (do tří hodin denně). Vzhledem k malému množství jeslí si většinou maminky, pokud jim jde o kvalitu zařízení, nemůžou moc vybírat. Jsou děti, které takovou péči přijmou celkem snadno, pak budiž, nechť je využívána. Pokud ale dítě pláče a protestuje po delší čas, měli by rodiče nutnost pobytu v takovém zařízení přehodnotit. Chůva je sice nákladnější, ale pro dítě představuje lepší řešení - je to stálá jedna osoba, dítě zůstává v důvěrném prostředí a také odpadá ranní nucené vstávání, cestování do jeslí atd. Pokud vím, není u nás zatím rozšířeno řešení "Tagesmutter" - "denní matka", které je běžné např. v Německu. To mi přijde jako celkem dobrý kompromis mezi institucionální a poněkud nákladnou individuální placenou péčí. Jde o to, že si žena-chůva bere přes den přiměřený počet dětí k sobě domů, kde se o ně stará. Manželé Věra a Václav Břicháčkovi, psychologové: Obecně je pro zdárný vývoj dětí v miminkovském a batolecím období nejlepší pobyt v rodinném prostředí, který dětem svědčí jak aktuálně, tak s ohledem na jejich duševní vývoj a zdraví do budoucna. Podstatná je stabilita a citový vztah k jedné osobě - většinou k matce či náhradní pečující chůvě, a to z důvodu bezpečného přilnutí ("attachment). Láskyplnou individuální péči sebelepší jesle ani kojenecké ústavy nenahradí. Svěření dítěte mladšího tří let do institucionální péče cizích lidí je krajním řešením. Dlouhodobé výzkumy /sledování až do dospělosti!/ potvrzují vhodnost pobytu dítěte v rodině cca do tří let. Zároveň je zřejmé, že institucionální péče může být vhodnější než nefungující rodina, či ambiciózní / hostilní matka, která pro své vlastní zájmy potřeby dítěte zanedbává. Péči mimo rodinu mohou spíše poskytnout mikrojesle rodinného typu nebo svěření dítěte do jiné rodiny, kde je matka na mateřské dovolené a péče o děti ji těší - přibere tedy další dítě matky, která se musí/chce/ vrátit dříve do práce či kterou mateřská dovolená a péče o dítě nudí. Obáváme se pojmu " placené hlídací služby" - chybí-li výsostný zájem o psychické potřeby dítěte a vztah k němu ze strany pečovatele, nebude dítě s velkou pravděpodobností prospívat. Marie Oujezdská, Národní centrum pro rodinu, Brno, matka 4 dětí, před návratem do zaměstnání na pracovišti domácnost strávila 15 roků a 9 měsíců: Podle některých výzkumů je pobyt v kolektivním zařízení u dětí do 3 let výhodou u sociálně slabších rodin. Dále se uvádí, že pokud je rodinná péče dobrá, je výsledek neutrální. Výzkumy připouští, je potřeba řešit situace velmi individuálně, důležitá je i délka pobytu v zařízení (neměla by překračovat 30 hodin týdně) . Problém zastarávání kvalifikace považuji za příliš vyhrocený. Navíc nezohledňuje různé úrovně složitosti profesních pozic. Rychlé zastarávání se dotýká jen některých pozic, ne všech absolventů VŠ, středních škol a učebních oborů. Rozhodující je, aby pečující rodič neztratil motivovanost a základní dovednosti nutné pro udržení zaměstnatelnosti. Potom nevadí ani víceletý pobyt mimo profesi. Myslím, že dítě mladší tří let je možno svěřit do institucionální péče cizích lidí, pokud je to nevyhnutelné. Rodiče by si ale měli být vědomi toho, že rodina a kolektivní zařízení se doplňují, ale žádné zařízení nemůže nahradit rodinné prostředí. Marcel Tomášek, sociolog: Jedná se o nanejvýš individuální záležitost - ať už psychologicky, sociologicky, kulturně či antropologicky. Posuzování kompetentnosti v péči o dítě je rovněž nutno posuzovat s opatrností. To, že je někdo s dítětem doma, samo o sobě nezajišťuje adekvátní péči, na druhou stranu jedna intenzivní hodina denně s dítětem v batolecím až předškolním věku může pro dítě znamenat strašně moc a poskytnout spoustu nenahraditelného pro jeho život. I v této oblasti považuji za klíčový aspekt svobody. Nemusíme být vychováváni všichni stejně a ze stejných pedagogických a kulturních východisek. Záruka svobodného života je v různosti. Jaroslava Hrabětová, t.č. v 1. ročníku doktorského studia sociologie, matka jednoho dítěte: Pojem rodičovská dovolená je zavádějící. Implikuje představu, že se jedná o období lenošení, odpočinku, které si spojujeme např. s pobytem na horách či u moře. Přes diskutovanou obtížnost najít vhodný ekvivalent osobně vidím spíše nejistotu vyslovit věci jasně a transparentně, a tím pojmově zakotvit samotnou podstatu "rodičovské" i legislativně. Je třeba říct nahlas: péče o dítě je náročná práce! Pečovatelky v jeslích či učitelky v mateřských školkách přece také nejsou na dovolené, ale v řádném pracovně právním poměru k té či oné instituci. Další krok je třeba směřovat k posílení společenského statusu rodiče či jiné osoby, která pečuje o kojence, batole a dítě předškolního věku. Laťka by měla být postavena vysoko: Pokud uznáme "rodičovskou" jako rovnocenné a právně ošetřené zaměstnání, nebude nikoho strašit statistika propadu účasti žen na pracovním trhu po narození prvního dítěte. Rodiče pečující o děti budou totiž součástí pracovního trhu, protože regulérně pracují. Třeba se tím zvýší i podíl mužů na "rodičovské". Nyní k otázce potřeby děti v kojeneckém a batolecím věku setrvat v rodinném prostředí: Aniž se chci odvolávat na odborníky z oblasti vývojové psychologie, psychiatrie, sociologie, kriminologie, nemohu nevidět, že se všichni až podezřele shodují na tom, že fáze tzv. raného dětství je kritické období, které jedince ovlivňuje po celý život. Dítě potřebuje fixaci na blízkou osobu (podotýkám, že souhlasím s názorem, že schopnost pečovat je univerzální, tedy nevázaná na pohlaví), vztah poskytující důvěru, bezpečí, ochranu. Postrádám velmi důležitý pohled z hlediska zájmu dítěte! Donekonečna se omílají pojmy jako pracovní trh, nezaměstnanost žen s malými dětmi, diskriminace žen, přerušení kariéry, zastarávání kariéry. Kdo ale mluví za děti? Nikdo také nehovoří za ženy, které chtějí a berou rodičovskou jako příležitost pro svůj osobní růst. Nejsou všechny ženy kariéristky a ne všechny ženy se staví do role "obětního beránka" tím, že musí pečovat o malé děti. Pro mnoho žen stále platí, že jejich základní sociální role spočívá v utváření rodinného zázemí, v péči o dítě. Co se problému zastarávání kvalifikace týká, má určitě řešení. V současné době fungují mateřská centra, kde se scházejí matky s malými dětmi, aby společně trávily čas, ať už cvičením, tancem, plaváním atd. Tady vidím zcela jasnou cestu a příležitost, jak by mohla příslušná ministerstva a územní samosprávné celky pomáhat, a zamezovat stagnaci osob na rodičovské. Rodinná politika by měla jít směrem podpory obdobných center, kde by se rodiče mohli účastnit například kurzů výpočetní techniky, výuky cizích jazyků s tím, že by měli zajištěno hlídání dětí. Dovolím si také vyslovit názor, že pokud rodič nebyl aktivní před nástupem na rodičovskou, tak ho doba strávená péči o dítě stejně nezmění. S čím absolutně nesouhlasím, je záměr MPSV, podporovat jakési "živnostníky", kteří budou zastávat role náhradních rodičů. Zvláštní je skutečnost, že podporovat jesle a školy ministerstva nemohou, ale "chůvy - podnikatele" ano. Kdo bude tyto podnikatele kontrolovat? Z jakého titulu? Nehledě na morální kritéria. Paradoxně pak rodič podnikateli odevzdá nemalou část svého výdělku, na kterou musel třeba pracovat víc hodin, než živnostník, když pečoval o jeho dítě! Pokud státní politika a pracovní trh nutí rodiče do brzkého návratu do zaměstnání (teď pominu psychosociální dopad na dítě), nechť podporuje výchovné instituce ve formě jeslí a školek, které budou poskytovat své služby zdarma, resp. ušetří tím částku vyplácenou ostatním rodičům (sociální dávky), kteří chtějí být se svými dětmi do tří nebo čtyř let věku. Jesle a školky jsou na rozdíl od živnostníků transparentní, působí zde kvalifikovaní pracovníci, často s dlouholetou praxí. Trošku se bojím, aby menšina nehovořila za většinu, která, ať už z jakýchkoliv důvodů, není v "místě dění", v rozhodovacích funkcích, které mohou významně ovlivnit budoucnost stávajících a budoucích rodičů. Rodinná politika se dotýká takřka všech, do té či oné míry zasahuje do každodennosti většiny lidí, není to pouze teoretický konstrukt, kterým se zabývá hrstka kariéristicky smýšlejících intelektuálů, či úředníků. Být tři roky na aktivní "rodičovské" neznamená "být out", ale naopak "být in"! Uspořádejme referendum! Alice Tomková, kožní lékařka, matka dvou dětí: Považuji za naprosto zásadní, aby děti aspoň do tří let věku byli s jedním z rodičů, v lepším případě s matkou. Zároveň považuji za vhodné děti neizolovat, tzn. chodit s nimi do různých odpovídajících společností či dětských koutků. Především je ale důležité vytvářet dobré zázemí doma a cítit, že jsme s dětmi rádi. Jak vyřešit dilema současné potřeby pracovat a být doma s dítětem, nevím. Pokud takovou otázku položíme, dojdeme asi k závěru, že vzhledem ke kariéře je mateřství "ztrátou". Leda že si jsme vědomi významu raného dětství. Pokud téměř za žádných okolností nepovažuji za vhodné svěřit své malé dítě na delší hlídání cizí osobě, pak případné dilema řeším podle svého vnitřního přesvědčení. Rozhodnu se prostě pro to, co se mi zdá důležitější. Margit Slimáková, certifikovaná poradkyně výživy a wellness, matka tří dětí: Udržet se na špičce v oboru a zároveň mít děti a dobře o ně pečovat je možné pouze u některých povolání. Z osobních zkušeností vím, že pro poradenskou činnost, kterou vykonávám, nebyl - ani v průběhu několika let strávených postupně se třemi dětmi doma - problém nadále studovat, a to od běžného sledování posledních výzkumů v oboru až po získávání dalších certifikátů a zvyšování kvalifikace cestou nejrůznějších dalkových studií. U povolání, která předpokládají přímo pobyt na pracovišti považuji za nutnou možnost flexibilních a krácených pracovních úvazků, které rodič může sloučit s péčí o dítě. Sama jsem vděčná za možnost strávit s dětmi první 3 až 4 roky jejich života doma. O jejich svěřování do jakékoliv instituce bych zájem neměla (nepočítám pobyty v kroužcích pro děti od 2 let, kde byly moje děti cca 2x týdně na 2 hodiny samy), a to i přesto, že moje povolání mě moc baví a nyní, kdy odrůstá mé třetí dítě, se už neuvěřitelně těším, až budu zase více pracovat. Zároveň vím, že k oboru se budu schopna vrátit právě proto, že jsem po celou dobu pobytu doma s dětmi "zůstala v kontaktu" a že jsem stále i částečně pracovala, byť v podstatě bez výdělku, což našemu rodinnému rozpočtu vzhledem k dobré pracovní pozici mého muže nevadilo. Helena Filcíková, manažerka časopisu IN, matka dvou dětí: Podle mého názoru je to naprosto nezbytné, aby děti v miminkovském a batolecím věku setrvaly v rodinném prostředí. Je jen třeba, aby maminkám, které "slaďují", zaměstnavatel umožnil udržovat nějakou formou kontakt s pracovištěm (lékařky, vědecké pracovnice…atd.) a aby jim nabízel zkrácený úvazek, dobrovolnickou práci a pod. Rozhodně bych to neřešila formou hromadného odkladiště batolat typu jesle. To už bych spíš uvítala příspěvek na chůvu, resp. instituci domácích jeslí, kdy zkušená maminka si přibere ke svému děťátku 2-3 další a hlídá je v rodinném prostředí a je za to placená jako chůva. Osvědčit by se snad mohla i možnost hlídání max. 3 dětí jednou osobou v nějakém podnikovém minizařízení. Ani tam by ale děti do tří let nebyly celodenně, nýbrž méně než 3-4 hod. Sama bych dítě v batolecím věku svěřila jen osobě, které důvěřuji a o které jsem přesvědčena, že má zkušenosti s batolaty a dokáže si poradit v krizové situaci samostatně. Spíš než studentku bych volila jinou maminku. Renata Konopíková, provozovatelka internetového serveru AZ RODINA.cz, matka dvou dětí: Myslím si, že přesnou hranici věku, od kterého dítě můžeme umístit do institucionální péče, stanovit nelze. Každé dítě je jiné a o rodičích platí totéž. Většina rodičů snad intuitivně vycítí, kdy je jejich děti ještě potřebují a kdy už mohou péči o ně alespoň na část dne svěřit někomu jinému. Je určitě nanejvýš důležité komu a také aby se rodiče mohli rozhodovat bez tlaku způsobeného např. dramatickým finančním nedostatkem, který oba zažene do práce bez ohledu na potřeby dítěte. Tedy aby je nastavený systém (rodičovské dávky, služby) nenutil k rozhodnutím, která nejsou vhodná. Systém by měl myslet na pomoc matkám, které se potřebují vrátit do práce dříve, ale také usnadnit pozdější návrat do zaměstnání těm, které se rozhodnou setrvat s dětmi doma déle. Dostupné by měly být např. bezplatné rekvalifikační kurzy či kurzy pro rozvoj osobnosti apod. Ani potom ale nebude naše rozhodování lehké. Máme tendenci srovnávat a musíme čelit různým tlakům ze všech stran. Myslet na to, abychom neztratili kontakt se zaměstnáním, nepřišli o těžce získanou pozici nebo vůbec našli práci, neměli mezery ve vzdělání, zajistili dostatek financí, abychom si my i naše děti mohli dovolit tohle a tamto a při tom všem na sebe měli dostatek času a byli se svými dětmi i partnery vždy, když nás potřebují. Bylo by to úžasné….kdyby to šlo. Jenže v životě vždy platí "něco za něco" a často se prostě musíme rozhodnout, co pro nás bude na prvním místě. Takže asi nezbývá nic jiného, než se zastavit a uvědomit si, proč tu vlastně jsme. Proč žijeme svůj život? Co je pro nás podstatné, co můžeme ztratit, co získat a čemu chceme dát v danou chvíli přednost? Pokud známe odpovědi na tyto otázky, bude naše rozhodování snazší. Věra Bechyňová, ředitelka nevládní organizace Střep: Domnívám se, že alespoň do tří let je dítěti nejlépe v péči matky, popř. otce. Jedině ti mohou intuitivně a s láskou naplňovat jeho potřeby - to je největší potřeba malého dítěte. Na otázku, jak vyřešit problém zastarávání kvalifikace, odpověď neznám. Vím, že je to těžké. Moje sestřenice primářka a vysokoškolská učitelka přivzala do své rodiny svou matku a její dcerka přilnula k babičce jako k hlavnímu pečovateli. V celé širší rodině je s tím spojeno mnoho emočních těžkostí. Sama jsem ráda, že jsem mohla uklízet do věku devíti let svého dítěte... Radmila Dobešová, asistentka senátora Otakara Veřovského: Nemůžeme zastřít fakt, že prvních devět měsíců života dítěte (což je celý život novorozence a pětina života tříletého dítěte) probíhalo v těle matky. Dítě si tudíž zvyklo na její hlas, jednání, pocity, na vše, co se v matce děje a co ji obklopuje. Odtržení dítěte od matky znamená proto pro dítě tvrdý přechod do naprosto jiného světa. Někteří psychologové poukazují zejména na POCIT BEZPEČÍ, který nikdo jiný, než matka, nedokáže dítěti v útlém věku zajistit. Je-li tato potřeba dítěte přehlížená, může to mít pro jeho další život (a tudíž i společnost) dalekosáhlé následky. Lze tudíž mít velké výhrady k pojímání problematiky tak, že "otec či matka, nebo dokonce institucionální péče v rané fázi života dítěte - jedno jest". Západní civilizace stále ještě výrazně zdůrazňuje rozumovou složku osobnosti. Ale svět dítěte, to je především svět plnohodnotných EMOCÍ. Soudobý svět politiky s emocemi nepočítá, jsou v něm dokonce všeobecně znevažovány, viz. známý výrok politiků "Řešme to bez emocí." Jejich svět odhlíží od nejpřirozenějších instinktů a emocí, jež jsou pro zdravý duševní vývoj dítěte nezbytné. Jaké kompetence může pak mít politika k řešení otázek vývoje dětí do tří let věku? Jinými slovy řečeno, zdravá matka, jejíž mateřství probíhá optimálně a která není špatně ovlivňována prostředím, ve kterém se pohybuje, dokáže díky mateřskému instinktu vycítit a poznat, co je pro její dítě coby JEDINEČNÉHO člověka nejlepší. V procesu včleňování dítěte do prostředí mimo rodinu hraje roli spousta proměnných: zdravotní stav dítěte, úroveň a charakter jeho duševního vývoje, emocionální situace v rodině, prostředí, které dítěti rodinu nahrazuje, lidé, kteří se v něm pohybují, doba, po kterou dítě v daném institucionálním zařízení setrvá, ranní vstávání či cesta do něj, ale samozřejmě také charakter zaměstnání matky, pocity, se kterými se ze zaměstnání k dítěti vrací apod. Těchto proměnných je takové množství a v natolik různých poměrech, že je nemožné najít jednoznačné stanovisko, které by bylo vhodné (teoreticky) uplatnit v přístupu ke KAŽDÉMU dítěti. Rozhodnutí, zda dítě setrvá čistě v rodině, či nikoliv, je za IDEÁLNÍ situace třeba ponechat na matce, resp. dohodě mezi rodiči nebo i prarodiči dítěte. Ideální situací rozumí se taková, která nenutí matku odcházet od dítěte do zaměstnání v podstatě násilně, tedy např. z finanční nouze či obav ze SANKCÍ, např. z důvodu ztráty nároku na důchodové zabezpečení, pod tlakem ztráty výdělku, v důsledku tlaku zaměstnavatele, obav ze závislosti na muži - živiteli apod. K péči o dítě, která se v ČR běžně očekává od žen, patří také komplexní péče o domácnost a další členy rodiny, včetně případné péče o staršího či nemocného příbuzného. Dále se v ČR od matky očekává, že by si mohla během rodičovské "dovolené" i přivydělávat a vylepšovat rodinný rozpočet. Fakt, že se vytváří dojem o existenci jediného střetu, a totiž "dítě versus kariéra ženy", je tudíž zavádějící. Je nutno řešit daleko závažnější střet: péče o domácnost a další členy rodiny či příbuzenstva versus dítě a kariéra ženy. Proto je vhodné jít cestou snižování pracovní zátěže žen na mateřské či rodičovské dovolené, cestou finanční dostupnosti služeb, tak aby matka mohla zaplatit úklidovou firmu, nechat vyžehlit prádlo aj., aby i v ČR fungovala donáška potravin až do domu, v obchodech bylo možno zakoupit kvalitní, chutné a cenově dostupné polotovary tak, jako je tomu v jiných vyspělých zemích. Bude-li matka citelně osvobozena od práce hospodyňky, relativně snadno pak zvládne potřeby dítěte i svůj kariérní růst. Hlubší pozornost je nutno věnovat problému tzv. rychlého zastarávání kvalifikace pro pracovní trh. Zde je velmi důležité zjistit procento počtu matek, kterých se tento problém skutečně týká: Spočítejme "armádu" levných pracovních sil, žen, které vykonávají špatně placenou a často vysoce namáhavou a únavnou práci, zcela nepřínosnou pro využití a rozvoj jejich vrozených dispozic: 1) Zjistěme procento počtu matek, které vykovávají takové povolání - jako např. uklízečky, prodavačky, dělnice, ženy u běžícího pásu apod., protože kariérních potřeb těchto žen se uvažovaný "problém" vůbec netýká. Jednak nemají v čem zaostat, jednak není pro rodinu přínosem, když matka, namísto aby se věnovala dítěti, stojí osm hodin denně v továrně u běžícího pásu či tahá břemena v supermarketech aj. 2) Zjistěme procento počtu matek, které si snadno dokáží svou kvalifikaci udržet studiem nebo činností během mateřské a rodičovské "dovolené": To je velké množství učitelek, zdravotních sestřiček apod. 3) Možná zjistíme, že daný "problém" se ve skutečnosti týká jen malého zlomku matek: To mohou být např. podnikatelky, manažerky, špičkové vědkyně apod. Ty však mají svou práci v zaměstnání obvykle oceněnou natolik dobře, že nemívají neřešitelné potíže zaopatřit dítě po dobu své nepřítomnosti. Nebo ještě lépe - mají dost dobrý plat, aby mohly zaplatit výpomoc v domácnosti. Z hlediska zaměstnavatele i společnosti jako celku, která mateřství penalizuje, existuje cesta, jak tuto situaci řešit, a to cesta výhodná jak pro dítě a rodiče, tak pro ekonomický a sociální rozvoj státu: Řešením může být střídavá rodičovská dovolená. Ale vzhledem k tomu, že česká žena zatím tradičně zvládá vedle péče o dítě také komplexní péči o domácnost a ostatní členy rodiny, je nutno v ČR velmi opatrně posuzovat, jak se do péče o dítě zapojí otcové. Situace, kdy např. v sobotu dopoledne matka doma uklízí, pere a vaří, aby po týdnu, kdy o dítě pečoval otec a ona vydělávala v práci, dala do pořádku domácnost - zatímco otec se s dítětem prochází v parku a hraje si s ním - zajisté není optimálním řešením. Proto bych se znovu vrátila k tomu, co jsem zmínila výše: V naší společnosti stále přetrvávají zastaralé genderové stereotypy, které navíc často velmi nevhodným způsobem upevňuje televizní reklama apod. To si zaslouží hlubší rozbor a větší pozornost. Potíže žen nevycházejí ani tak z problému "kariéra ženy - versus dítě", jako spíš z problému "dvojí směna ženy versus dítě a její kariéra". Vidím tedy sice zdlouhavou, ale reálnou cestu v postupné změně generových stereotypů v naší zemi, tak aby se žena mohla věnovat jak svým dětem, tak i růstu ve své profesi - což v rodinách, kde se o práci v domácnosti manželé dokáží rozdělit, nebývá až tak palčivým problémem. Zároveň s touto změnou generových stereotypů by mělo docházet k postupném rozvoji a cenové dostupnosti služeb, tak aby žena, potažmo rodiče, mohli čas, který ušetří při péči o domácnost, věnovat dětem. Džamila Stehlíková, ministryně pro oblast lidských práv a národnostních menšin: Postavení bezdětné ženy je srovnatelné s muži, jakmile porodí, dochází ke zlomu v kariéře a diskrepanci mezi jejím platem a platy mužských kolegů. Zároveň se ale ukazuje, že tam, kde ženy mají větší možnost pracovat, je i vyšší porodnost - ženy se nebojí mít dítě, nebojí se, že budou vyřazeny. A zvýšení porodnosti naší populace by rozhodně bylo žádoucí. Proto považuji za důležité připravit rodině podmínky k tomu, aby si sama zvolila, jakým způsobem péči o děti zajistit. Pokud nechtějí volit institucionální péči, měl by se do rané výchovy víc zapojit i muž. Podle mého názoru se tím zlepší nejen vztah otce a dítěte, ale i partnerů navzájem. Tady máme velké rezervy. Abychom dosáhli toho, že bude více mužů střídat své partnerky na rodičovské dovolené, musíme vytvořit odpovídající ekonomické a finanční mechanismy. Ve skandinávských zemích může například muž čerpat prodlouženou rodičovskou dovolenou, na druhé straně dostává dávky odpovídající prakticky výši jeho platu. Tuto cestu by ale náš sociální systém v žádném případě neunesl. Uvažujeme spíše o daňovém zvýhodnění firem, které buď zřídí školku nebo jiným způsobem přispějí k péči o děti svých zaměstnanců. Jenže je tu i podstatný psychologický problém. Pro společnost je pořád ještě obtížné prolomit stereotyp, že žena pečuje a muž vydělává. Být mužem na rodičovské dovolené chce mnohdy i kus hrdinství. Pro sebevědomí otce v domácnosti je těžké vzdorovat řečem kamarádů, že má sundat sukni a konečně jít do práce. Transformace českého muže v moderního muže evropského je velmi bolestná, plná tápání a hledání. Osobně si myslím, že v téhle oblasti musíme nechat věcem přirozený vývoj. Dnešní dospívající už problémy tohoto typu nejspíš mít nebudou. Za oslovení Stevena Saxonberga a Džamily Stehlíkové děkuji Daniele Kramulové, redaktorce časopisu Psychologie dnes. |
Vývoj člověka od narození Na cestě ke spokojenému porodu Deprese a trauma Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment AZ RODINA.cz |
Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt | |