odkaz na home

Jak se rodí matka

Když se narodí dítě, bývá to oslavováno jako velká událost. Na jinou, která příchod nového života na svět doprovází, se často zapomíná, a to i přesto, že je neméně jedinečná a důležitá. Mám na mysli zrození matky.

Fakticky se žena stává matkou v okamžiku porodu svého prvního dítěte. Její mateřství se ale utváří již dávno předtím. Vyrůstá z mnoha faktorů, z nichž nejdůležitější jsou

  • osobní (genetické) dispozice;
  • vliv vlastní matky a rodiny, z níž žena pochází;
  • těhotenství a porod;
  • vliv společnosti, ve které žena žije.

Mateřský gen

Dlouho se o něm jen spekulovalo, až jej vědci z Cambridžské univerzity nedávno skutečně objevili - u myší. Jde o gen, který údajně kontroluje, jak kvalitně myš pečuje o svá mláďata. Ukázalo se, že samičky, které mají tento gen poškozený, jsou ve svém mateřském citu oslabeny, a například budují se zpožděním hnízda, daří se jim odchovat jen méně potomků a jsou na tom hůře s kojením.

Existuje něco podobného i u lidí? Vědecké výzkumy to zatím jednoznačně nepotvrdily. Přesto všichni známe ženy, které mateřství buď neoslovuje, a tak dítě ani nemají, nebo ho mají, ale standardní mateřské chování nerozvinou.

Konkrétní statistiky ani zřejmé důvody, proč je tomu tak, nejsou k dispozici. Tento problém zůstává předmětem zkoumání stejně jako otázka, jak vlastně dochází k tomu, že určitý gen (a hypoteticky tedy i ten mateřský) se u jedince rozvine a projeví, nebo nikoliv?

Nové výzkumy v psychiatrii naznačují, že sílu genů u mláděte může eliminovat nebo přesměrovat chování matky v raném období života. Stále větší význam je přitom přisuzován prostředí, do kterého se dítě narodí. Pokud je toto prostředí bezpečné a inspirativní, dochází při vývoji osobnosti dítěte k menšímu výskytu patologií.

Je samozřejmě otázkou, zda neochotu ženy počít, porodit a vychovat dítě lze označit za patologické chování. Z hlediska zachování lidského druhu ano, zároveň ale platí, že ne všichni jsou povoláni k rodičovství, a hlavně: doba rovných příležitostí mužů a žen činí z dobrovolné bezdětnosti žen standardní sociologický jev.

Moje matka ve mně

Vztah matky a dcery patří k určujícím. Právě od matky se dívka učí pohledu na svět i sebe samu. Podle vzoru matky také zpravidla přijímá vzorec pečujícího chování, jež je považováno za hlavní charakteristiku mateřství.

Schopnost pečovat o druhé ovšem souvisí se schopností pečovat o sebe samotnou. Pro ženu, které její vlastní matka dala jen málo lásky a péče, bývá obtížné, aby sama byla milující a pečující matkou. Pokud zranění a bolest zůstanou nepřiznané a neřešené, bývá zraňující chování dlouhodobě předáváno z generace na generaci. Pomoc přichází, pokud si žena vyjasní svou situaci a pokud začne hledat způsob, jak zatížení z minulosti odstranit.

Mateřství jako biologicky podmíněná záležitost?

Jedinečnou příležitostí pro mobilizaci mateřských vlastností je těhotenství a porod.

Proměňuje těhotenství a porod psychiku ženy? Je mateřské chování biologicky naprogramované? Co se děje v mozku ženy při porodu a při interakci s novorozencem? Mají okolnosti perinatálního období vliv na vznik mateřské kompetence?

V poslední době se roztrhl pytel s výzkumy, které se snaží podobné otázky zodpovědět, a zároveň dosvědčit, jak obrovským přirozeným potenciálem k mateřství disponuje ženské tělo.

"Dnešní ženy zažívají v souvislosti s mateřstvím pocity, které jim nahánějí strach. To, co v nich potlačila výchova a celý současný životní styl, na ně dopadá s obrovskou silou. Je nutné umožnit jim, aby se v nich v době, kdy čekají a rodí děti, probudila dávná přirozenost, aby mohl ožít instinkt, který jim otevře bránu nejen k mateřství, nýbrž často i k samotné podstatě života," říká německo-francouzská lektorka předporodní přípravy Elisabeth Geisel a autorka knihy Slzy po porodu. V této knize podrobně popisuje důležitost působení přirozených hormonů, vyplavovaných během těhotenství, porodu a kojení, které na biologické bázi podporují mateřské chování a usnadňují navázání pevné láskyplné vazby mezi matkou a novorozencem.

Schopnost milovat na hormonech nezáleží

Ve společnosti, kde naprostá většina porodů probíhá pod medicínským dohledem a s velkým množstvím umělých intervencí, zní informace o síle biologické podmíněnosti mateřské lásky znepokojivě. Naštěstí ale v lidském světě neplatí pravidla nižší živočišné říše, kde samice po porodu v epidurální analgézii nebo císařským řezem svá mláďata opouštějí, resp. nestarají se o ně.

Lidská láska podléhá jiným pravidlům, povýšeným nad biologickou podstatu. Vyrůstá z propojení rozumu, odpovědnosti a citu. Vztah matky a dítěte má svůj vývoj a upevňuje se s časem, který oba tráví pohromadě. Obvykle trvá dva až tři měsíce než si na sebe zvyknou, najdou společný rytmus kojení a spánku a zabydlí se v nové každodenní rutině.

Na základě systematického pozorování bylo rozpoznáno několik faktorů, které mají zásadní význam pro harmonii mezi matkou a dítětem. Za nejdůležitější je považován častý a dlouhý tělesný kontakt, schopnost matky dítě zklidnit, pozornost vůči signálům ze strany dítěte a rychlá a odpovídající reakce na jeho pláč.

Některé matky jednají intuitivně, jiné se mateřskému chování musí učit, v zásadě ale platí, že nejdůležitější je ochota ženy přijmout dítě s jeho potřebami i zvláštnostmi a také její dočasná plná koncentrace na péči o ně.

Jde především o to zajistit dítěti pocit bezpečí a nevystavovat ho typu stresu, jež psychologové nazývají naučenou bezmocností. Takovou trpí miminka, pokud o ně matky nejeví zájem a pokud např. nereagují na jejich pláč. Tento stres působí na úrovni neurochemie mozku a postupně může vést k četným psychickým i somatickým problémům.

Nejde o to být dokonalou matkou

Pro vývoj mateřství hraje nesmírně důležitou roli též prostředí, ve kterém žena žije. Současná společnost mateřství nijak neulehčuje, protože k jeho - na veřejnosti často zkreslovaným a idealizovaným - atributům nakládá ženám nepřiměřené nároky související s úspěchem v profesi a také v osobním (partnerském) životě. Mnohé ženy podléhají tlaku perfekcionismu. Chtějí zvládat všechny své role maximálně dobře a efektivně, což není možné. Pokud nemají muže, který by s nimi férově sdílel péči o rodinu a domácnost, pokud jim nevyjde vstříc zaměstnavatel např. snížením úvazku a pokud nenajdou potřebný prostor pro sebepéči, nezřídka upadnou do stavu přepracování, který může vést až k totálnímu vyčerpání či dokonce ke zhroucení.

Několik doporučení na závěr proto zní:

Neupínejte se k představám o mateřství získaným z knih nebo dívčích snů.

Připusťte, že být matkou je náročný úkol. Někdo jej zvládá s lehkostí, jindy je potřeba většího soustředění.

Důvěřujte svým instinktům. Nejde o to být perfektní, nýbrž dopřát dítěti jistotu své blízkosti a lásky.

Máte-li negativní pocity, neduste je v sobě. Snažte se přijít na to, čeho se týkají. Pravděpodobně to nebude nic, co by mělo přímou spojitost s dítětem, a spíše zjistíte, že jde o pocity, vyplývající z rozčarování, které přichází, když se vaše představy o mateřství začnou rozcházet s realitou.

Kriticky zkoumejte nároky, které na vás jako na ženu a matku klade společnost. Méně je více. Vězte, že snaha naplnit ideál tradičního všeobětujícího mateřství zároveň s požadavky pracovní trhu a nátlakem médií na váš bezchybný vzhled vede dříve či později k vyhoření.

Pokud si dlouhodobě nevíte rady, vyhledejte pomoc. Promluvte si manželem či s přítelkyní. Nepomůže-li to, vyhledejte pomoc psychoterapeuta. Nikdo vám nepomůže překonat vaši minulost ani srovnat vaši současnost, pokud se o to nejprve nepokusíte vy sama. Nezapomínejte, že být dobrou matkou dětem nejprve předpokládá dopřát potřebnou péči také sama sobě. Bezedné dávání vede k tomu, že se zcela rozdáte, a vyčerpaná, depresivní matka nemůže být zdravým sloupem spokojené rodiny.

 

Těhotenství, porod a rané mateřství jako hormonální koktejl

Těhotenství a porod spouští produkci velkého množství speciálních hormonů, které se podílejí na biologicky podmíněné vazbě mezi matkou a dítětem. Při podávání umělých medicínských náhražek těchto hormonů při porodu se do krevního oběhu ženy i dítěte dostávají dávky, které narušují přirozenou rovnováhu a často působí jen lokálně, takže neproniknou až k mozku. Na rozdíl od přirozených hormonů nepodporují mateřské chování ženy, ale naopak ho mohou narušovat.

Období kolem porodu má tudíž pro rozvoj lásky mezi matkou a dítětem klíčový význam. Hormonální působení vytváří této lásce přirozený základ. Jedná se především o následující hormony:

Endorfiny - hormony štěstí

Během lékařsky nenarušovaného porodu působí jako přirozené prostředky na tišení bolesti. Způsobují přechod rodící ženy do jiného stavu vědomí. Určují zvláštní propojení mezí bolestí a rozkoší, které k přirozenému porodu nerozlučně patří.

Endorfiny jsou vyplavovány i v organismu dítěte. Jejich produkce vrcholí krátce po porodu. U matky i dítěte vedou k vytváření první vazby, která na biologické bázi podporuje vzájemnou intimitu.

Oxytocin - hormon lásky

Tento hormon je vyplavován během všech epizod sexuálního života - při pohlavním styku, při porodu i při kojení. Nejvyšší hladiny dosahuje oxytocin po normálním, lékařsky nenarušovaném porodu. U ženy vede k instinktivní potřebě mít na blízku své dítě. Oxytocin zároveň vyvolává silné kontrakce, které vedou k spontánnímu vypuzení placenty. Když dítě začne poprvé sát z matčiných prsou, dává tím impuls k zavinování dělohy. Zároveň s mlékem přijímá miminko i matčin oxytocin, což i na jeho straně vede ke vzniku vazby podobné vzorci zamilovanosti, určované teplem, pachem, srdečním rytmem a těsným tělesným kontaktem.

Adrenalin - hormon akce

Tělo jej produkuje ve stavu ohrožení nebo zvýšené potřeby reagovat. Je základním hormonem ve stresových situacích. Připravuje tělo na výkon nebo obrannou reakci. Při porodu působí rušivě, pokud je důvodem pro jeho vyplavování strach nebo úzkost rodící ženy. Výjimku tvoří druhá době porodní, kdy žena vlastní silou vypuzuje ven dítě - tehdy je adrenalin naopak velmi žádoucí.

Prolaktin - hormon péče a "hnízdění"

Tento hormon uvádí matku do stavu bdělé pohotovosti a způsobuje, že žena potřeby dítěte přirozeně staví nad své vlastní. Matce dává sílu k péči o dítě - zlehčuje např. její spánek, takže podvědomě hlídá, jak dítě dýchá, reaguje na jeho potřebu jídla apod. Prolaktin dočasně působí, že matka zapomíná na sebe samou (v poledne např. zjistí, že ještě nesnídala). Prolaktin rovněž dočasně snižuje sexuální touhu.

Bylo prokázáno, že přirozené působení uvedených hormonů působí jako prevence proti poporodní depresi a jako podpora mateřské kompetence.

Zkráceno podle knihy Elizabeth Geisel Slzy po porodu, kterou v češtině vydalo nakladatelství One Woman Press v r. 2004.

Rozhodují geny, nebo prostředí?

Výzkum psychiatra Michaela Meaneyho z univerzity McGill - Montreal v Kanadě zkoumal, zda a jak mateřské chování u krys ovlivňuje genetickou výbavu potomků. Ukázalo se, že genom není určující a že jedinci se stejnou genovou výbavou dospívají v různých prostředích zcela odlišně.

Meaney konkrétně pozoroval, jak se krysy starají o mláďata. Měřil, jak krysí matky lížou svá mláďata, což je základní způsob jejich mateřské péče. Z maminek pak vybral dvě extrémní skupiny - jednu velmi málo lízající, druhou naopak hodně lízající. Sledoval u potomků, jak se tato rozdílná péče projeví na jejich vlastnostech a do jaké míry se např. rozvinou geny pro stresové hormony. Zjistil, že k výraznějšímu rozvoji dojde u těch mláďat, která byla málo lízaná, a naopak.

Meaney dále studoval, jak se mláďata bojí. Ukázalo se, že míru strachu mají daleko větší ty krysy, které byly málo opečovávané. Naopak zájem o okolní svět byl daleko větší u těch hodně lízaných. Také výkon v bludišti měly podstatně lepší krysy hodně lízané. Zjednodušeně - o koho se matka hodně starala, neměl potom strach.

V dalším kroku pozoroval výzkumník, jak se potomci budou chovat jako matky. A předpoklad se potvrdil - jak lízala kdysi maminka, lízala i dcera!

Základní položená otázka zní: Mohou za to geny, nebo mateřské lízání? Aby Michael Meaney našel odpověď, promíchal potomky a matky a sledoval, jak se celý vzorec bude vyvíjet. Výsledek se jasně řídil podle toho, která máma potomka lízala, nikoliv podle chování matky biologické.

Michael Meaney šel ještě dál - rozklíčoval, jakou cestou toto dění probíhá. Z jeho výzkumu jednoznačně vyplývá, že raná péče na úrovni "hardwarové výbavy" jedince ovlivní jeho citlivost na celý život. A to je klíčová pointa: mateřské chování doprogramovává genom, který jsme zdědili po rodičích. To je obrovská výzva pro další studium v neurobehaviorálních vědách a významný krok k tomu pootočit celé paradigma: začít jinak chápat vztah mezi genetickou výbavou a vlivem prostředí, začít jinak přistupovat k jejich komplementárnímu působení.

Zkráceno podle článku Cyrila Höschla "Jak maminky programují genom", který vyšel v Literárních novinách 21.2.2007

Použitá a doporučená literatura:

Kromě zdrojů uvedených v textu doporučuji

Vyšlo v časopise Miminko v září 2007

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2016 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt