PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Jak usměrnit batole

Novorozenec nás dojímá svou křehkostí. Snažíme se uhádnout všechny jeho potřeby a dělat všechno proto, aby se cítil dobře. Z bezbranného miminka se ale brzy začne klubat autonomní osobnost, která dosud nezná možnosti ani limity pro své chování. Jinými slovy - na řadu přichází výchova. Jak vést dítě v batolecím období (tj. cca od jednoho do tří let věku), kdy má již vlastní vůli, ale není dosud schopno "rozumné" domluvy?

Zkuste si představit, jak byste zareagovali v následujících situacích.

První se týká pouze maminek: Roční dítě vás kousne při kojení, až vás to zabolí. Co uděláte?

  • a/ dáte dítěti pohlavek, tohle si přece nesmí dovolovat
  • b/ zatnete zuby a budete doufat, že dítě nic podobného nezopakuje
  • c/ "odpojíte" dítě od bradavky, aby pochopilo, že kousat nesmí, a podáte mu vhodnou hračku, do které může kousat po libosti

Vaše šestnáctiměsíční batole je přitahováno lesklými knoflíky drahého domácího videa, což se vám pochopitelně nelíbí. Když malý raubíř opakovaně na knoflíky útočí, řešíte to následovně:

  • a/ plácnete dítě přes zadek a okřiknete ho
  • b/ video raději odklidíte, i když si tím na čas znemožníte prohlížení filmů
  • c/ klidně, ale důrazně, dítě od přístroje odvedete pryč a vysvětlíte mu, že na knoflíky nesmí sahat. Pokusíte se ho zaujmout jinak

Vaše dvouleté děcko trvá na tom, že se oblékne samo, vy už ale velmi pospícháte, protože máte domluvenou schůzku s přáteli a za chvíli vám jede autobus.

  • a/ přes jeho odpor dítě v rychlosti obléknete sami
  • b/ smíříte se s tím, že pojedete jedním z příštích autobusů - přátelé prostě počkají
  • c/ dovolíte dítěti, aby si jeden snadný díl oděvu obléklo samo, a poté jej rychle dostrojíte.

Jak nejspíš tušíte, za nejsprávnější lze z považovat třetí z popsaných řešení. První dva přístupy patří k extrémním, které z hlediska současných poznatků vývojové psychologie vhodné nejsou.

Reakce prvního typu náleží do tzv. autoritářské výchovy, která až příliš často zraňuje dětské city a zakládá na celou řadu emočních problémů. Bylo navíc prokázáno, že násilná opatření a tresty dlouhodobě nezabírají a hlavně nebudují morální vědomí dítěte.

Druhá řešení odpovídají tzv. volné výchově, která zase postrádá jasnou koncepci a rozleptává dětskou osobnost přílišnou benevolencí, resp. absencí jasných pravidel a hranic.

Třetí reakce jsou v duchu výchovy autoritativní, která usiluje o rovnováhu mezi potřebnou přirozenou autoritou rodičů a respektem k rozvíjející se osobnosti dítěte.

Kolik disciplíny batole potřebuje?

Záleží na tom, co si pod pojmem disciplína představíme. Jak už bylo naznačeno, k batolecímu (ale vlastně k žádnému) věku nepatří tresty v podobě hlučného křiku, fackování, bití či metod "klečení na hrachu".

Násilí jako nátlakový výchovný prostředek bylo definitivně vykázáno na historické smetiště výchovy v průběhu druhé poloviny 20. století. Četné studie opakovaně prokázaly, že korekce chování křikem nebo bitím narušuje v dítěti základní důvěru v okolní svět, smysl pro spravedlnost i vnímání vlastní hodnoty. Pokud tyto tresty přesto v některých rodinách dodnes přetrvávají, svědčí to především o problému rodičů, a nikoliv dětí.

Avšak pokud jsme vůči nevhodnému nebo destruktivnímu chování dítěte příliš nejistí a nejsme schopni ho usměrnit, zakládáme sobě i jemu rovněž na problém. Argument, že se dítě pravidlům může naučit časem na základě životních zkušeností, je sice do jisté míry opodstatněný, ale zapomíná připomenout, jak jsou nevychovaní lidé neoblíbení a jak nemají snadný život. Nespokojeně putují od problému k problému a neschopnost sebereflexe jim umenšuje možnost nápravy.

Potřeba kázně tedy z módy ani v nejmenším nevyšla, naopak. Kázeň a snaha o její dosažení jen dostaly jinou kvalitu. Nejde už o to přimět dítě k vykonání vůle rodičů, nýbrž především o zprostředkování vědomí, že k hodnotnému soužití s ostatními lidmi patří ohleduplnost, spolupráce a respekt vůči potřebám druhých. Rodič by neměl být "drábem", který usměrňuje dítě z pozice fyzické síly a moci, nýbrž moudrým a láskyplným učitelem, jenž s taktem, důsledností a porozuměním ukazuje dítěti svět a vymezuje hranice.

Láska a výchova v rovnováze

Základní emocionální potřebou, jejíž naplnění předurčuje úspěch ve výchově a která také do značné míry rozhoduje o našem psychickém zdraví hluboko do budoucnosti, je vědomí, že jsme jako děti bezpodmínečně milováni bez ohledu na to, co ve své dětské nerozumnosti provedeme.

Problém batolecího období spočívá v tom, že nevhodné chování v tomto věku ještě nesouvisí s vědomým zlým úmyslem. Batolata jsou k činům motivována intuitivní snahou po naplnění svých nejzákladnějších potřeb, týkajících se např. jídla, zábavy či citového uspokojení. Nemají ovšem ještě zkušenosti a neznají bezpečnostní ani společenská pravidla, takže nezřídka sebe i okolí vystavují kritickým situacím. A samozřejmě také zkoušejí, kam až mohou zajít.

Specifičnost péče o fyzické bezpečí spočívá v tom, že bývá zapotřebí jednat rychle a beze slov. Na rušné ulici nemůžeme dítěti dlouze vysvětlovat, proč tu nesmí pobíhat, jak ho napadne, a prostě ho jen pevně chytneme za ruku.

Jiné je to se "skrytým nebezpečím" - jako dobrý příklad lze jmenovat v místnosti hořící kamna nebo krb. Oheň z pochopitelných důvodů dětskou pozornost silně přitahuje a vysvětlování, že "pálí" samo o sobě nezabírá. Stačí ale pomalé přiblížení se k povrchu rozpáleného skla či velmi letmý dotyk za asistence rodičů, a dítě se napříště tomuto místu samo od sebe vyhne.

Ještě složitější je to se zprostředkováním znalosti společenských a etických norem, které navíc do značné míry vycházejí ze subjektivního postoje rodičů. Rodina je prvním sociálním prostředím, v němž se dítě učí silně působícím vzorcům chování. Je proto nanejvýš vhodné upozorňovat dítě od nejútlejšího věku na to, že i ono je členem kolektivu a že také na jeho chování záleží, jak se bude žít všem dohromady.

Základní pravidla výchovy batolete

Nenechte se vyprovokovat. I když vás vaše dítě "vytočí", připomínejte si, že reakce v hněvu nepřinese žádoucí výchovný výsledek. Usilujte o to, abyste nevhodné chování dítěte nekorigovali v přílišné nervozitě nebo vzteku.

Vyvarujte se pokud možno všech tělesných trestů a zastrašujícího křiku. Strach není dobrou pohnutkou k poslušnosti. Když trest považujete za jediné možné řešení, vyberte přiměřený - můžete vyzkoušet např. time-out, tedy chvilkové vyřazení dítěte ze hry (ne dříve než kolem třetích narozenin). Nezavírejte ale dítě samotné do oddělené místnosti ani do pokojíčku, nýbrž posaďte je raději ve své přítomnosti na "trestnou" stoličku.

Stanovujte jasná a přehledná pravidla přiměřená věku dítěte. Nezapomínejte, že dítě nemůže začít chápat obecný význam pravidel, dokud nepochopí konkrétní svět, který je obklopuje.

Nebojte se k problému vrátit zpětně a oklikou. Svoje požadavky dítěti předkládejte v podobě příběhů a pohádek.

Maximálně využívejte pozitivní zpětnou vazbu. Pochvala je víc než napomenutí. Všímejte si "dobrého" chování svého dítěte a chvalte je za ně.

Ve svých požadavcích a rozhodnutích buďte důslední. Výjimky musí zůstat výjimkami. Děti občas provokují, ale přitom oceňují (a velmi jim to svědčí), když mají jistotu jasně vymezených hranic. Přináší jim to mimo jiné pocit bezpečí.

Mluvte s dítětem o svých potřebách a nechte je mluvit o jeho vlastních. Od malička je veďte k empatii vůči druhým i sobě.

Pravidla chování stále znovu připomínejte, požadavky trpělivě opakujte. Batole některé věci potřebuje slyšet třeba stokrát než je pochopí.

Předcházejte stresovým situacím. Vyspané, najedené a vhodně zaměstnané děti (obvykle) nezlobí.

Mimořádné situace

Navzdory vší snaze přináší život s batoletem složité chvíle, v nichž rodiče musí jednat bez možnosti zohlednit všechny dětské potřeby (např. dlouhá cesta letadlem). Pokud je to jen trochu možné a vy můžete takovou situaci předvídat, pak na ni dítě předem připravte. Za všech okolností mu dávejte najevo svoji podporu a lásku.

Pokud dítě někdy, např. v záchvatu vzteku, přestane zvládat samo sebe, pokuste se je uklidnit třeba metodou pevného objetí, kterou poprvé představila její autorka psycholožka Jiřina Prekopová v knize Malý tyran (nakladatelství Portál 2000). Metoda je určena pro znovunavázání vazby dítěte k matce a matky k dítěti, resp. k odstranění tzv. ambivalentních - střídajících se - pocitů lásky a zloby, které mohou ve vypjatých okamžicích pociťovat jak dítě, tak i matka. Princip metody spočívá v tom, že matka (nebo příp. i jiná blízká osoba) vezme neutišitelně plačící nebo vztekající se dítě pevně, ale něžně, do své náruče, a objímají se tak dlouho, až je oběma lépe. Metoda vychází ze základní touhy dítěte po lásce a bezpečí. Obojí lze najít a naplno prožít právě v náručí blízkého člověka.

Vyšlo v časopise Miminko 3/2007

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt