| Jak velkou mít rodinu?    Toužíte po dětech a přemýšlíte, kolik byste jich měli 
        mít? O počtu dětí v rodině rozhoduje někdy osobní volba, jindy shoda okolností. 
          V ČR se tradičně nejvíce dětí rodí v křesťansky orientovaných 
        a zejména katolických rodinách. Neplánovaně četné bývají rodiny se složitější 
        sociální anamnézou. Pro některé úspěšné a třeba i mediálně známé páry 
        znamená větší počet dětí nedílnou součást jejich vnější prezentace a důkaz 
        životního úspěchu.  Po bezdětnosti nebo jen po jedináčkovi rozhodně touží jen 
        menšina párů. Mnozí z těch, kteří nakonec zůstanou nanejvýš u jednoho 
        dítěte, toho v skrytu duše litují a za příčinu označují zdravotní problémy, 
        neshody v partnerském vztahu nebo i přílišný shon všedního dne, který 
        jim nakonec pro samé čekání na vhodnější dobu neumožnil (další) dítě počít. 
        Většina lidí v naší zemi považuje za ideál mít děti dvě, 
        a nejlépe tzv. páreček, aby se rodiče mohli těšit z pokračovatelů rodu 
        obou pohlaví. Na dvě děti jsou také dimenzovány průměrné rodinné byty, 
        rodinné vstupenky, stoly v restauracích, obvyklá osobní auta. Panuje všeobecně 
        rozšířená představa, že dvě děti lze také ještě jakžtakž zvládnout, když 
        oba rodiče zároveň usilují o nějakou formu kariéry.  Vliv zkušenosti z vlastního dětství  Lidé pocházející z velkých rodin obvykle inklinují k zakládání 
        početnější domácnosti. Někdejší jedináčkové v roli rodiče ale naopak častěji 
        upřednostňují dětí více. Někdy v tomto směru procházíme nečekaným vývojem: 
       "Pocházím ze čtyř dětí a živě si vybavuji, jak jsem stále 
        nosila jen obnošené šatstvo a k obědu nikdy nedostala takovou porci dezertu, 
        jakou bych si přála. Dlouho jsem si myslela, že mě to ovlivní a že sama 
        budu mít jednou jen jedno nebo dvě děti, abych jim podobné stresy nenakládala. 
        Nakonec mám děti tři. Bydlíme ve velkém domě a žijeme v dostatku, takže 
        po materiální stránce se ošizené určitě necítí," říká zdravotní sestra 
        Bára Hofmanová, které se nakonec manažerování vlastní velké rodiny velmi 
        zalíbilo a dokonce uvažuje o čtvrtém dítěti.  "Byla jsem sama a sourozence jsem postrádala," přiznává 
        její kamarádka projektantka Jitka Novotná. "Jsem ráda, že sama mám aspoň 
        dvě děti. Jsou narozené po dvou letech, takže si spolu dobře vyhrají, 
        často o nich ani nevím," pochvaluje si.  Sourozenectví - sociální investice od života  Do sebe zahledění, rozmazlení, neschopní týmové práce, neochotní 
        dělit se o svůj životní prostor… Zvláštní, protože vyrůstající převážně 
        ve společnosti lidí o generaci starší… Takové a další výtky lze na adresu 
        jedináčků dodnes zaslechnout. Nic z toho není pravidlem.  "Jedináčkové nemusí být nutně zhýčkaní a rozmazlení, bývají 
        ale přetěžováni, nesouce o samotě všechny ambice svých rodičů. S tím souvisí 
        určitá sebestřednost a také pocit, že blahobyt a péče, jimiž jsou obklopeni, 
        patří jenom jim," říkával nestor české dětské psychologie prof. Zdeněk 
        Matějček. A často připomínal, že mít sourozence je velkou a důležitou 
        školou života pro umění řešit konflikty, hledat kompromisy a vycházet 
        s druhými lidmi.  Někteří dnešní rodiče by mu zřejmě namítli, že mít dítě 
        je drahé, a když chtějí svému potomku dopřát kvalitní zázemí, dobré školy 
        a občas dovolenou v zahraničí, není to z ekonomického hlediska žádná legrace. 
        To je sice pravda, přesto ale sociální výhody četnějšího sourozenectví 
        nad ekonomickými aspekty jasně vítězí.  Dopřejeme-li svým dětem sourozence, nabízíme jim jeden z 
        nejsilnějších a nejdelších možných mezilidských vztahů. Záleží samozřejmě 
        na tom, jak je vedeme, ale pokud se nám podaří vytvořit mezi nimi pocit 
        sounáležitosti, získávají děti ve svém sourozenci blízkého spojence na 
        celý život. S ním prožívají nejen radosti a strasti dětství a dospívání, 
        ale později, když rodiče zemřou, nabízí sourozenectví také důležitý klíč 
        ke vzpomínkám a prožívání minulosti.  Výhody a nevýhody velkých rodin  Život v malých rodinách je jednodušší. Ráno se nestojí ve 
        frontě před toaletou, existuje menší pravděpodobnost, že se u večeře pořádně 
        nenajíte, peníze v rodinném rozpočtu odtékají menším proudem a obecně 
        panuje více klidu. Čím větší rodina, tím větší výzvy.  "Velká rodina je modelem světa v malém. Z perspektivy dítěte 
        jsou tu autority, ti starší a silnější než já, potom ti, kteří jsou na 
        tom zhruba stejně jako já, a nakonec i ti menší a slabší. Je zde zkrátka 
        mnoho těch, s nimiž musíme ´sladit svoje noty´. Jedněm přísluší úloha 
        dirigentů či prvních houslí, druzí od nás naopak očekávají pomoc a péči. 
        Na všech stranách vznikají nároky na vcítění vůči jedněm i druhým," říká 
        dětský psycholog Jaroslav Šturma.  Slýcháme o krizi rodiny, význam rodinného soužití ale není 
        radno podceňovat: "Jedináček v dětství obvykle unikne mnoha důležitým 
        lekcím života a později je pracně dohání ve škole či v zaměstnání. Lidé 
        z větších rodin mají více možností jak k prohlubování mezilidských vztahů, 
        tak i k nalézání opory. Nepřestává platit, že pro náročné životní situace 
        zůstává rodina obvykle hlavním zdrojem pomoci," připomíná doktor Šturma. 
       Až se budete rozhodovat, zda svému potomku pořídíte sourozence, 
        zkuste toto rozhodnutí zvážit s celoživotní perspektivou.  
        
          |  Sedmero rad, jak to lépe zvládnout, pokud je vás 
              víc:  1. Osvojte si manažerské dovednosti. Pokud jimi neoplýváte 
              od přírody, pročtěte si nějakou příručku - možná budete překvapeni, 
              kolik má rodina společného s malou firmou.  2. Hledejte zlepšováky. Bývá ráno příliš husto před 
              zrcadlem v koupelně? Upozorněte dceru na to, že vlasy si může vyfenovat 
              i u sebe v pokoji…  3. Učte se rozlišovat důležité od zbytečného. Většinou 
              jde jen o výmluvu, když někdo tvrdí, že nemůže mít více dětí z finančních 
              důvodů. Děti nepotřebují nový nábytek v pokoji ani značkové oblečení. 
              Pokud je odpovídajícím způsobem vedete od malička, mívají vedle 
              svých "movitých" spolužáků dokonce subjektivní pocit většího bohatství. 
             4. Netrvejte na bezchybně uklizeném domově. Kde žije 
              víc lidé pohromadě, tam je to také znát. Zásadní jsou základní pravidla, 
              která zabraňují chaosu. Kromě toho platí, čím méně věcí máte, tím 
              lépe je udržíte v pořádku.  5. Veďte děti k práci v domácnosti s jedinou výjimkou. 
              Nedělejte z těch starších permanentní chůvy. Pokud je o hlídání 
              občas požádáte, otevřeně s nimi později proberte jejich pocity - 
              byly s malými sourozenci dobrovolně a rádi, nebo naopak? Pokud tyto 
              jejich služby potřebujete častěji než je zdrávo, zvažte, zda by 
              nebylo fér nabídnout jim odpovídající odměnu.  6. Občas nejděte čas, který strávíte s jednotlivými 
              dětmi o samotě. A také je učte, že každý občas potřebuje být sám, 
              aby sám sobě lépe porozuměl.  7. Nezapomínejte na svůj partnerský vztah. Občas si 
              dopřávejte chvíle jen ve dvou, protože rodičovství prospívá, když 
              vyrůstá z harmonického partnerství.  |    
        
          | Zkušenosti těch, kteří ve velké rodině žijí:  Původně jsem si nepředstavovala, že budu mít 
              tolik dětí, teď mě to ale povětšinou baví. Bude to znít jako klišé, 
              ale víc dětí znamená o něco víc starostí a o mnoho víc radosti a 
              legrace.  Je zajímavé sledovat nejrůznější interakce mezi 
              dětmi, i to, že je každé úplně jiné. Za výhodu považuji pestrost 
              - děti bezesporu těží z možnosti učit se řešit náročnější situace. 
              Nevýhodou pro ně je, že náročné situace nastávají poměrně často. 
               K nevýhodám také patří, že když máme jako rodiče 
              osobním časem podělit tolik dětí, zbývá ho samozřejmě méně nám, 
              je to určitě únavnější. Také peněz se utrácí o něco víc.  Jedno je ale ve velké rodině naopak jednodušší 
              - spoustu věcí se děti naučí samy, když se ty menší spontánně připojují 
              k těm větším.  Petra Sovová, zakladatelka Hnutí za aktivní 
              mateřství a matka 6 dětí  Když jsme se s manželkou brali, přáli jsme si 
              mít hodně dětí. Nevím přesně, zda 4 děti jsou hodně, nebo ne - nyní 
              to spíš hodnotím "jak v které situaci". Každopádně jsme si vědomi 
              toho, že v dnešní české společnosti mít jedno dítě je "pro radost", 
              dvě děti jsou "tak akorát", tři jsou "moc" a mít čtyři je v lepším 
              případě považováno za "podivínství".  Velká rodina člověku dává větší prostor k tomu, 
              aby se učil dobře vycházet s druhými a naučil se je milovat a přijímat 
              takové, jací jsou. Dává mu více prostoru nabídnout či přijmout pozornost 
              i pomoc. Velká rodina učí zodpovědnosti, nejen za sebe, ale i za 
              ty menší a slabší, a přináší také větší pocit bezpečí - vždycky 
              je nablízku někdo, kdo se mnou počítá, kdo je ochoten se mnou nést 
              těžké věci, kdo mě pohladí, když se cítím sám. Velká rodina má bohatší 
              a pestřejší paletu společných zážitků a vzpomínek. A možná také 
              i širší srdce k přijetí těch, kdo sami žádnou rodinu nemají.  Zároveň ale platí, že všechny běžné starosti 
              a problémy rodiny se násobí počtem jejích členů. S každým dalším 
              dítětem se rodiče rozhodují, že půjdou s životní úrovní zase o kus 
              níž, než je běžný standard. Není snadné zaplatit všechny kroužky 
              a náklady na školu. Není jednoduché v jednom okamžiku být se čtyřmi 
              dětmi na čtyřech různých místech (i taková situace občas nastane). 
              Je vyčerpávající, když máte doma dvě, tři nebo i čtyři nemocné děti 
              najednou. A už vůbec není jednoduché se vypořádat s tím, že žijeme 
              ve společnosti a kultuře "žijící pro zábavu", která zcela vícečetné 
              rodiny vědomě diskriminuje: rodinné vstupné obvykle nepočítá s více 
              než dvěma dětmi, slevy na dopravu taktéž, pořídit velké auto pro 
              velkou rodinu je pro domácnost žijící z jednoho průměrného platu 
              nemožné. Moderní výstřelky, nejnovější mobily či dovolené u moře 
              a lyžování v Alpách raději rovnou vynechávám a o pohrdavých či podezřívavých 
              pohledech některých úředníků se zmiňovat také nechci… I taková je 
              realita velké rodiny.  Ale neměnil bych. Jsem šťastný, že mám tolik 
              dětí a skvělou manželku, která se jim po celý den věnuje. Jsem vděčný 
              za všechny příbuzné a přátele, kteří nám projevují úctu a všemožně 
              nám pomáhají. Děkuji za slova povzbuzení, zejména od starších lidí, 
              kteří nám vyjadřují svůj obdiv nad tím, že máme tolik dětí a jak 
              je to dnes vzácné. A navíc věřím, že Pán Bůh má děti a velké 
              rodiny rád, a tudíž se o nás vždycky postará. Ostatně - dělá to 
              po celou dobu…  Petr Plaňanský, technický redaktor, publicista 
              a otec 4 dětí |     
        
          | Kolik chceme a máme dětí?  Dvě děti jsou v ČR nejvítanější variantou. Rodinu se třemi dětmi 
              považuje za ideál přibližně 15 % mladých lidí a asi 10 % mladých 
              by chtělo mít pouze jedno dítě.  S vyšším počtem dětí počítají spíše muži než ženy, na které přirozeně 
              těhotenství a mateřství klade podstatně vyšší nároky. Ženy s vyšším 
              vzděláním rozhodují spíše pro menší počet dětí. Méně dětí volí také 
              ti, kdo upřednostňují nesezdané soužití nebo se stálým partnerem 
              ve svém životě vůbec nepočítají.  Při srovnávání ideálu a konkrétních plánů se u mladých lidí ukazuje, 
              že ve svém případě by spíše volili menší počet dětí, než sami považují 
              za ideální, ženy mají o konkrétním plánovaném počtu dětí určitější 
              představu než muži.  Podle evropských průzkumů z roku 2000 je Česká republika s počtem 
              8,7 dítěte na tisíc obyvatel a 1,13 dítěte na jednu ženu zemí s 
              nejnižší porodností a s nejnižším počtem dětí na jednu ženu v zemích 
              střední a západní Evropy.  Zdroj: Psychologie dnes |     Vyšlo v časopise Miminko v červnu 2007  Zpět 
        na články |   Úvodní stránka  Poradenství  Kontakt  Vzdělávací činnost Rozhovory  Články  Překlady Vývoj člověka od narozeník počátkům dospělosti
 Na cestě ke spokojenému porodu  Deprese a trauma v souvislosti s porodem
 Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment   Úvahy, postřehy a zkušenosti          Ankety Web Rodina 21 Spolupráce s médii Články mé dcery Alžběty  Rady porodních asistentek Z ordinace pediatra Spolupráce s Českým rozhlasem  Časopis Děti a my 
 
 
 
 
 
 
 
 |