Existují rozdíly mezi mužským a ženským myšlením?

V minulých desetiletích se západní civilizací převalila vlna tzv. rovných příležitostí, která do značné míry popřela rozdíly mezi pohlavími, resp. odvozovala je převážně z tzv. genderových stereotypů. V současnosti se stále častěji objevuje stanovisko, že rozdílnost mužů a žen je dobré brát v úvahu, protože vychází především z biologické a psychologické podstaty obou pohlaví.

"Jsme rovnocenní a rovnoprávní" - tak by se dal shrnout vztah mezi muži a ženami, jak ho, přinejmenším teoreticky, proklamuje současná evropská společnost. Rovnost mezi muži a ženami je pečlivě zakotvena v legislativních normách. Co si ale počít s faktem, že muži a ženy se zdají být tak rozdílnými? Na to už žádné "závazné" pokyny k dispozici nejsou a v soukromých životech muži a ženy svou "různost" zvládají dle pravidel, která si mezi sebou nastaví sami. Jsou při tom silně ovlivňováni společenskými trendy.

"Hlavní problém vidím v tom, že lidé jen málo berou v úvahu dobrý důvod pro odlišnost obou pohlaví," tvrdí americký psycholog a publicista Kevin Leman. "Muži a ženy jsou stvořeni tak, aby se po tělesné, duševní a emoční stránce vzájemně doplňovali. Tyto rozdílnosti si ovšem všeobecně velmi málo připouštějí. Zároveň se střetávají s prudkými změnami někdejšího tradičního postavení svých pohlaví. Osobní nevědomost a společenské převraty tak kvalitu současných partnerských a manželských vztahů velmi podrývají."

Zamilovanost se nepočítá?

S případnými rozdílnostmi se párům velmi dobře daří pracovat v čase zamilovanosti, avšak později většina z nich zabředá do sporů, které jsou zapřičiněny odlišností náhledů na život a různým posuzováním priorit. Vysvětlení je prosté: V čase zamilovanosti jsme nastaveni na nejvyšší možný stupeň vzájemné tolerance. Na svém protějšku si všímáme téměř výhradně toho, co nás s ním spojuje, a oba máme vysokou míru dočasné schopnosti odpouštět. Jak zamilovanost vyprchává, začínáme vidět víc realisticky, což u mnoha párů vede k odcizení a nezřídka i k rozchodu. Zamilovanost se zkrátka nepřetaví ve zralou lásku.

Čím se lišíme?

Mezioborové výzkumy z oblasti psychologie, sociologie a neurobiologie vymezují nejčastější rozdíly mezi mužským a ženským myšlením zhruba takto:

Samozřejmě nejde generalizovat! Jak víme z praxe, zmíněné skutečnosti se nemusí nutně vázat na uvedené pohlaví. Zároveň, jak opět vídáme okolo sebe, výjimky spíše potvrzují pravidlo.

Největší kámen úrazu: vyjadřování pocitů a emocí

"Ve své praxi často vidím, že jakmile si partneři odlišnost vycházející z příslušnosti k opačnému pohlaví připustí, dostávají šanci pro nový a mnohem efektivnější způsob řešení konfliktů," tvrdí Leman. Jako mnoho dalších manželských poradců i on vůbec nejčastěji slýchá od párů nářky na vzájemné neporozumění v emoční oblasti:

"Neposlouchá mne, nezajímám ho, citově vedle něho strádám," stěžují si ženy.

"Všechno přehání, jedná iracionálně, unavuje mne svými věčnými stížnostmi," vadí mužům.

Má-li vztah mezi mužem a ženou přetrvat ku zdraví a spokojenosti obou, pak je nezbytné na sdílení v emoční oblasti pracovat. Důvod je prostý: Jsou to právě emoce - včetně dojmu, že "jednám racionálně" (pro muže) nebo dojmu, že "mé emoční nároky jsou oprávněné" (pro ženy) - které nakonec řídí náš vnitřní svět. A ten zase bezprostředně ovlivňuje, jak se chováme navenek.

"Dokud partneři setrvávají pouze u výměny frází, faktů, názorů nebo hodnocení, a nemluví o pocitech, zůstávají při povrchním způsobu sdílení," varuje psycholog.

Není snadné jít do hloubky

Muži mívají se sdílením pocitů obrovský problém, a ženy pro to nemají pochopení. V případě nejbližšího člověka, s nímž jsme se rozhodli strávit zbytek života, je ale snaha o citovou otevřenost naprostou nezbytností, nemá-li vztah skončit v slepé uličce. Naději na zdravou budoucnost mají dle Lemana nakonec jen ty páry, u nichž k ´průniku niter´ dochází a kde mohou oba hovořit otevřeně, aniž je za to druhá strana soudí, uráží, obviňuje nebo odmítá.

Není to nemožné, pokud máme na zřeteli několik základních pravidel směřujících k rovnováze mezi individuálními možnostmi obou partnerů (tedy zejména mírou, do jaké jsou schopni sdílet s druhým své nitro), a úsilím o zachovávání obecných pravidel skutečné lásky (o jejíchž ideálech se lze dozvědět např. od manželských poradců či z moudrých knih).

Vypadá to, že zatímco ženy upřednostňují něhu a náklonnost, muži potřebují hlavně respekt a uznání. Vztahům prospívá, když se muži učí city vyjadřovat, a ženy jim přehnaně nepodléhají.

Co konkrétně posiluje intimitu mezi partnery?

• Být otevřený neznamená být arogantní nebo hrubý. Komunikace končí, pokud jeden z partnerů považuje za riskantní otevřít se.
• Neskákat si do řeči, nechat druhého domluvit.
• Před vlastní odpovědí stručně shrnout řečené a "zkontrolovat", že došlo k správnému pochopení. (Na to běžně není čas, lze se o to ale vědomě pokusit, pokud oba partneři souhlasí.)
• Neslyšet, co ve skutečnosti nebylo řečeno. Být si vědomi sklonu filtrovat projev druhého přes vlastní předpojatost.
• Navzdory vší otevřenosti existují i pocity, o kterých není dobré mluvit. Je proto na místě přemýšlet i o tom, co si musíme vyřešit sami a s čím nám ani ten nejlepší partner nepomůže…

Zachováváním uvedených pravidel (nebo aspoň snahou o to) a připraveností naslouchat a odpouštět se vztah posouvá na docela jinou, vyšší, úroveň, kde teprve může být řeč o skutečné lásce.

Použitá a doporučení literatura:
Kevin Leman: Sex začíná v kuchyni - Důvěrný vztah prohlubuje manželskou intimitu, Návrat domů 2009
Zdroj: H. Jellouschek: Was die Liebe braucht, Kreuz Verlag 2009

Vyšlo v časopise Miminko 3 2010

Zpět na články

Úvodní stránka

Poradenství

Spolupráce s Českým rozhlasem

Rozhovory

Články

Překlady

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Spolupráce

Kontakt