PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Attachment – klíč k sobě i druhým

Děkuji Soně Kolmanové za možnost následujícího rozhovoru pro její stránky www.sonakolmanova.cz:

Psychoterapeutky Kristýna Bušková a Eva Labusová pořádají semináře k tématu, jež si v české společnosti jen pozvolna hledá místo. Jde o významnou kapitolu z vývojové psychologie, konkrétně o tzv. teorii citové vazby. Jejím autorem je anglický psychiatr John Bowlby (1907 - 1990), který byl po skončení 2. světové války požádán o zprávu k psychickému stavu dětí evakuovaných v době bombardování Londýna na venkov a odloučených tak přechodně či navždy od vlastních rodičů. Bowlbyho výzkum odhalil, že v raném věku je pro uspokojivý vývoj dítěte prožívání bezpečného vztahu s blízkou osobou obdobě důležité jako zaopatření základních fyzických potřeb. Kvalita našeho vztahu s primární pečující osobou, nejčastěji matkou, toho zkrátka v našich životech ovlivňuje víc, než si na první pohled dokážeme připustit.

Soňa: Proč s Kristýnou pořádáte setkání věnovaná attachmentu?

Eva: Protože si myslíme, že jde o klíčové, ale dosud ne všeobecně známé téma, které se přitom týká každého z nás. Kristýna studovala attachment v Anglii a má zdejšímu publiku co nabídnout. Čím více informací ohledně vývoje lidské bytosti máme dnes díky moderním výzkumným metodám k dispozici, tím více poznáváme, že schopnost vytvářet uspokojivé láskyplné vztahy je z velké míry předurčena prostředím, v jakém vyrůstáme jako děti. Mimořádnou důležitost má přitom raný věk, trvající od porodu zhruba do třetích narozenin. V tomto čase dochází k vytváření a uspořádávání husté sítě neuronových spojení v mozku, do něhož se dítěti ukládá a obtiskuje nejčastěji žité chování nejbližších pečovatelů, zpravidla rodičů, takže právě od nich si osvojujeme jakýsi základní vzorec pro vnímání i vyhodnocování okolního světa. Schopnost milovat, ať už druhé nebo sebe, se viděno z tohoto úhlu pohledu rodí z možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase. Zároveň se ovšem dozvídáme, že mozek zůstává plastický daleko déle, než se dříve myslelo. V rámci jeho vývoje existují tzv. okna příležitosti, kdy to, co se nepovedlo ze začátku, se dá ještě poopravit, např. v době adolescence nebo v době, kdy se nám rodí naše vlastní děti a skrze ně dostáváme možnost odžít a léčit mnoho vlastních případných zranění. Znalosti o attachmentu nám umožňují okna příležitosti neprošvihnout a naopak jich dobře využít.

Soňa: Co ve zkratce teorie attachmentu říká?

Eva: Upozorňuje, že každý novorozenec přichází na svět s hlubokou potřebou vztahu. A hned od narození velmi delikátními signály projevuje svou schopnost takový jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah navázat. Velmi pak záleží na tom, jak je s touto jeho vrozenou potřebou zacházeno. První důležitou osobou bývá pro dítě obvykle matka. Pokud je vnímavá, na dítě vyladěná, a pokud je její péče přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky pro vytvoření první prototypní vazby pro dítě nějak nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k narušení.

Soňa: Z vašeho semináře o attachmentu mi utkvěla jedna věta: „Ať už je chování člověka sebepodivnější, je to nějaký mechanizmus, který mu pomohl přežít.“ Zahrnuje attachment tvorbu behaviorálních mechanismů, které se v dospělosti jen těžko předělávají, i když „nebezpečí“ již dávno pominulo?

Eva: Problém je v tom, že v raném věku si náš mozek základní strategii fungování osvojí na nevědomé úrovni. Emočně je dítě plně vybaveno a své pocity silně vnímá, ale rozumově je ještě nedokáže pojmenovat ani vyhodnotit. Na příklad se stane, že rodiče nejsou příliš empatičtí, vyžadují strohou poslušnost. Dítě na nevědomé úrovni pochopí, že se vyplácí na sebe neupozorňovat, brzy se třeba naučí být samostatné, nic o sobě nesděluje. Děje se tak ovšem za cenu tak zvané vyhýbavé vazby. Jindy jsou rodiče emotivní až moc, dítě se nemá jak orientovat, neví, co bude, protože je za jednu a tu stejnou věc dle nálady rodičů jednou pochváleno, a jindy dostane vyhubováno. Nemá se kde naučit jednotnému postoji k řešení problémů. Osvojí si pak ambivalentní vazebné chování, a když chce něčeho dosáhnout, samo o své potřeby bojuje nepřiměřenými záchvaty emocí... Samozřejmě to nefunguje takto prvoplánově, říkám to jen jako příklady, které v praxi bývají barvitější.

Soňa: Jsou známy možnosti, jak pracovat s dětmi, případně dospělými, jejichž vazba je výrazně narušená?

Eva: Jde o tzv. attachmentové terapie, které vycházejí ze snahy poskytnout klientovi patřičnou korektivní zkušenost skrze vztah s terapeutem. V dynamickém procesu se klient učí pozorovat a reflektovat sám sebe a své reakce, takže, když se to podaří, po čase sám nahlédne, co mu komplikuje život. Že jde o dávné strategie z dětství, které mu tehdy poskytovaly základní pocit bezpečí nebo možnosti přežití, ale pro dospělost jsou už kontraproduktivní. Předělat takto naučené chování v dospělosti je náročné v tom, že člověku jeho strategie tak dlouho fungovaly právě pro ochranu a orientaci v jeho prostředí vztahů. V dospělosti proto obvykle musí nejprve s těmito mechanismy nějak „narazit“. Přestanou mu sloužit a začnou způsobovat spíš potíže. To bývá důvodem pro změnu i motivací pro terapii.

Soňa: Souvisí spolu kontaktní rodičovství a teorie attachmentu? Ptám se, protože v angličtině se kontaktní rodičovství nazývá „attachment parenting“. Je možné říci, že dítě vychovávané kontaktně, je vychováváno v souladu s teorií attachmentu?

Eva: Ano. Respektovat potřeby attachmentu znamená vychovávat dítě v souladu s jeho vrozenými potřebami. Dnes se - i díky pokroku ve zobrazovacích metodách - poprvé v historii lze opřít o výsledky výzkumů, které prostřednictvím zkoumání vývoje mozku mnohé napovídají o okolnostech, v nichž se vztahovému zdraví lidských bytostí daří. Však také v posledních desetiletích vzniklo po světě mnoho rodičovských hnutí, která usilují o nastolení nového pohledu na výchovu a o nový způsob zacházení s dětmi právě už v souladu s moderními poznatky.

Soňa: Co je pro rodičovství nejpodstatnější?

Eva: Uvedla bych hlavně přijetí dítěte bez podmínek a vědomí, že my dospělí se od něj máme hodně co učit… Šetrný porod a respekt k důležitosti prvních hodin života. Neoddělování novorozence od matky. Rychlé první přiložení k prsu a plné kojení do čtyř měsíců až půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeb dítěte. Častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, případně i společné spaní…). Citlivé reagování na pláč miminka. Přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj. Klíčový je i fungující vztah rodičů a soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte. Přirozená autorita rodičů, nepostavená na manipulaci dítěte strachem, tresty nebo hrozbami, ale postupným vrůstáním do láskyplných vztahů. Důležité je i to, že dítě nestojí v centru pozornosti jako modla a nerozbíjí vlastní smysluplný život rodičů. Ti jsou zároveň ochotní věnovat dítěti dostatek času a pozornosti, v prvním roce života bez výhrad a s velkými ohledy na křehkost věku, od batolecího věku pak s důsledným vymezováním hranic a vedením k odpovědnosti. Setrvání dítěte převážně v rodinném prostředí doporučujeme do dvou až tří let věku právě z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou. No a pak přichází postupné osamostatňování dítěte a vše se dovršuje umožněním tzv. "sociálního porodu" na konci puberty.

Soňa: To tedy zní jako hodně nesplnitelný ideál…

Eva: … kterému se všichni můžeme přibližovat podle svých sil, vhledu a možností. Nejde o perfektní plnění zmíněného. Přijímejme život, jaký je. Učme se z chyb. Dělejme, co můžeme, s tím, co máme. Ukazuje se, že děti někdy vztahově rostou i v nevýhodných podmínkách, je-li nablízku aspoň jedna náhradní láskyplná osoba, prarodič, soused, někdo, kdo dává dítěti najevo, že mu na něm opravdu záleží. Mějme v tomto smyslu oči otevřené.

Soňa: Má attachment i společenský dopad?

Eva: Neurologické výzkumy potvrzují, že mozky dětí obklopených rodičovským přijetím, empatií, službou a laskavou pozorností se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo dokonce násilí, kdy dítěti nezbývá než přepnout na nouzový režim. Náš attachment vytváří důležitý všudypřítomný kontext, který formuje vztah, jaký máme k sobě, k našim blízkým. Projevuje se v rodině, v malých společenstvích, ve větších kolektivech a nakonec i v celé společnosti. Jinak řečeno, attachment předurčuje, jak jsme schopni dbát na potřeby své i ostatních lidí, zvířat, rostlin i všeho neživého, k čemu se během života jakkoliv vztahujeme. Není pochyb o tom, že v pozadí dnes nepřehlédnutelného hnutí za „nové“ rodičovství - ať už mu říkáme jakkoliv - se skrývá i naděje pro ozdravení společnosti jako celku.

O tom, jak kvalita vazby mezi dítětem a pečující osobou může ovlivnit budoucí vztahy dítěte, pojednávají níže uvedené příklady:

Jana (29 let) měla matku, která milovala podmínečnou láskou – když bylo její dítě hodné, bylo oceňované. Když zlobilo, bylo odmítané. Jak si matčinu lásku zajistit? Tím, že se Jana naučila „ nezlobit“ a být soběstačná. Začala skrývat své potřeby i svá slabá místa, pocit bezpečí hledala mimo oblast vztahů (dnes je velmi úspěšná v práci, byť ji její workoholismus začíná vyčerpávat). Ve vztazích volí i v dospělosti vyhýbavé vzorce chování - neodporuje, ale ani se příliš neangažuje. Často cítí podivnou prázdnotu, zvláště když se jí stále nedaří najít životního partnera. Strategie „stačím si sama, hlavně když jsem výkonná“ jí stojí v cestě při snaze vytvořit hluboký intimní párový vztah.

Kryštof (45 let) má matku, která v jeho dětství nebyla "čitelná". Nebylo snadné odhadnout, jakou má zrovna náladu. Za jednu a stejnou věc chlapce někdy pochválila, jindy mu vyhubovala. Někdy jej zahrnovala projevy silné náklonnosti, jindy mu spílala, že se neměl narodit. Někdy byla bez zájmu, jindy svými přepjatými emocemi dítě doslova zaplavila. Kryštof si v poslední době začíná uvědomovat, že mívá sklony reagovat obdobně nepřiměřeným emočním projevem. Je bojovný a agresivní, i pro maličkosti nechává rozhořet souboje „na život a na smrt“. Tím si sice získá pozornost druhých, zároveň však před ním prchají, protože jeho chování vnímají jako přepjaté a odpuzující.

Petrovi (32 let) rodiče se rozvedli, když mu byly 3 roky. Otec poté z jeho života zmizel a matka si z chlapce udělala životního důvěrníka. Zahrnovala jej svými pocity i problémy, přisvojila si celý jeho život. Když chtěl v bezmála třiceti letech konečně opustit domov a začít žít sám za sebe, bylo pro něho nesmírně těžké matku opustit bez pocitů viny. Jak sám říká, bez několika let psychoterapie by to nejspíš ani nedokázal. Se svými partnerkami má ovšem Petr opakující se problém: Když se k němu chtějí více přiblížit a sdílet se s ním, Petr propadá panice, které sám dobře nerozumí – bojí se, aby ho ženy nezačaly „dusit“ podobně jako kdysi jeho matka. Na podněty přiměřené touhy po intimitě a sdílení v párovém vztahu reaguje stažením se do sebe a neschopností otevřeně komunikovat.

O lektorkách:
M.Phil et. M.Sc Kristýna Bušková, PhD získala psychologické vzdělání v Anglii na univerzitách Cambridge, Glasgow a Nottingham. Je v soukromé psychologické praxi v Praze, kde pracuje psychodynamicky a s problematikou attachmentu. O attachmentu přednáší na University of New York in Prague a na Masarykově univerzitě v Brně. Kontakt: kbuskova@gmail.com
PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Kontakt: eva.labusova@seznam.cz

Vyšlo na www.sonakolmanova.cz v říjnu 2017

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt