PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Dětem můžeme dát jen to, co sami máme

Rozhovor s Gabrielou Bachárovou pro https://ahojmama.pravda.sk

Slovenská verze textu je zde

Je dnes mateřství náročnější než bylo v minulosti?

Jak se to vezme. Mluvíme-li o západní společnosti, žijeme povětšinou v komfortu, o němž se dřívějším generacím ani nezdálo. Na druhou stranu o rodičovství v současnosti daleko víc přemýšlíme, mimo jiné proto, že máme - zejména v oblasti vývoje dětského mozku a toho, co dítě potřebuje pro svůj zdárný vývoj - k dispozici informace, které dříve známé nebyly. Obecně dnes existuje daleko větší potřeba se v rodičovství vzdělávat a vidíme kolem sebe, že rozdíly v jeho kvalitě jsou obrovské. Vždy ovšem platí, že jako rodiče nemůžeme dát svým dětem víc, než sami máme. Příchod našich potomků pro nás znamená velkou osobní emoční inventuru i zátěžovou zkoušku. Také existuje něco, čemu se říká mezigenerační přenos. To znamená, že nevědomě, ať se nám to líbí nebo ne, máme tendenci předávat dál výchovné praktiky, které byly kdysi našimi rodiči uplatňovány na nás. Leckdo to tak nechce a vůči vlastním rodičům se vymezuje. A přesto nakonec styl svých rodičů opakuje. Pokud se totiž vůči svým rodičům jen vymezíme a chceme jít opačnou cestou, nijak nám to nepomůže. Sice se můžeme ze vší síly snažit, a přesto se přistihneme, že děláme totéž nebo se ocitáme v opačném extrému, což nebývá o nic lepší… Náročnější je současné rodičovství v tom, že už nestačí jen autoritářsky dětem vládnout, jako tomu bývalo dřív. Jsme svým dětem nadále vychovateli a průvodci, ale zároveň bychom měli pracovat i s tím, že děti jsou velkými učiteli dospělých. Příchod miminka nás vrací na počátek našeho vlastního života a konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní vztahová vazba, podle níž jednáme se sebou i s druhými. Proto v nás naše děti tak často budí opravdu silné emoce, a pokud se tak děje, je na místě se ptát, co se to děje, a snažit se pochopit vlastní deficity či dosud neošetřená vývojová zranění. Současné rodičovství zkrátka víc než to minulé nabízí dospělým, aby se skrze setkání s dítětem sami měnili k lepšímu a osobnostně zráli.

Mnoho rodičů se cítí být vyčerpáno fyzicky i psychicky, často jsou až vyhořelí. Čím to je?

To souvisí s neskromným a perfekcionistickým životním stylem. Současná workoholická a na konzum orientovaná doba nepřeje rodině ani mezilidským vztahům. Navíc v mediální společnosti a skrze sociální sítě se dnes snadno prosadí kdejaký nesmysl, masy jsou manipulovány reklamou a falešnými náhražkovými hodnotami. Přemíra často rozporuplných informací vede k dezorientaci a vnitřní nejistotě. Velmi rozšířený je tlak na výkon i názor, že nejdůležitější je vydělávat peníze a zajišťovat hmotný blahobyt. Častokrát vidíme, že skutečné potřeby dětí nejsou vůbec naplněny. Velkému počtu dětí se dnes nedostává toho nejpodstatnějšího - stabilního rodinného zázemí a blízkosti milujících (se) rodičů, kteří svým vztahem vytvářejí pro děti vzor a pro společnost bezpečnou základnu pro reprodukci lidství.

Co mohou rodiče dělat, aby si rodičovství víc užili a byli v té roli šťastnější?

Především je třeba se zamyslet nad tím, co bylo právě řečeno. Že to, co v péči o děti běžně vidíme kolem sebe, může být zavádějící a škodlivé. Děti nepotřebují od raného věku kdovíkolik kroužků ani mnoho hraček ani dovolené u moře… Především je třeba věnovat jim čas, být s nimi, vytvářet si s nimi vztah. Společně něco prožívat, tvořit a sdílet se. Dnešní děti také potřebují zvýšenou ochranu před hrozbami závislostí všeho druhu, zejména před virtuální realitou. Výchova nespočívá tolik v zavedení umělého řádu ani ve vnějšně nastavovaných pravidlech, ale především v příkladu rodičů a jeho nápodobě. Naštěstí čím dál více lidí začíná nahlížet, že vnitřní vztahové poklady jsou důležitější než hmotné bohatství, a mnoho současných rodičů se výchovou skutečně do hloubky zabývá. A poznává, že k tomu patří i vyzvání k práci, kterou člověk rodičovstvím koná sám na sobě a na svém párovém vztahu.

Současné matky do velké míry odmítají výchovné metody svých vlastních matek, resp. rodičů. Zatím ale často nenalézají uspokojivý způsob, čím staré přístupy nahradit, často tápou, nevědí si rady. Podle čeho se mají orientovat? Co určit jako prvořadé?

Tohle umění hodně souvisí se schopností ženy být ve spojení sama se sebou a opírat se o vlastní vnitřní jistotu. Se schopnsotí odolávat různým společenským a ideologickým tlakům a manipulacím. Vidíme to třeba u žen, které se navzdory trendu vracet se po porodu co nejdřív zase do práce a vydělávat, rozhodnou být první roky života dítěte s ním doma a vypořádat se s dočasnými ztrátami, které to v profesní i sociální rovině může přinést. Rozpor mezi potřebami raného věku dítěte a potřebami profesními dnes řeší mnoho žen a bývá to velmi bolestné. Potřebujeme jako matky, resp. jako rodiče, hledat odpověď na otázky, co je pro nás nejdůležitější, a také co především chceme předat svým dětem, na jakou hodnotovou cestu je chceme nasměrovat. Co v prvních letech života dítěte propásneme, to už nemusíme nikdy dohodnit... Je velice zajímavé, že když tuhle otázku někdy rodičům v poradně položím, mnohdy nevědí, co mají odpovědět. Uvědomí si, jak moc se vlastně soustředí na dílčí věci – jak dítě oblékat, vzdělávat, stravovat. A jak svoji vlastní identitu odvozují hlavně od svého profesního zařazení. Často pak řeknou: Chceme, aby naše dítě bylo šťastné. Ano, to je klíčové! Jenže víme, co v životě vede k pocitu štěstí? Máme pocit, že jsme sami pro sebe k smysluplnému životu už klíč našli? Mnoho lidí si skrze rodičovství tyhle otázky poprvé natvrdo položí a hledání odpovědí pak vede k možnosti zorientovat se lépe v sobě a až pak i v tom, co je důležité ve výchově.

Některé děti dnes rodiče nerespektují. Proč je tomu tak a co se s tím dá dělat? Jak děti motivovat k žádoucímu chování?

Ukazuje se, že není příliš efektivní motivovat dítě skrze odměny a tresty. Účinnější je pracovat s možnostmi morálního vývoje, kdy dítě k žádoucímu chování vedeme probouzením a kultivováním jeho vlastní schopnosti empatie a svědomí. Když se rodiče a děti mají upřímně rádi, daleko snáze si vycházejí vstříc. Z praktických dovedností, které dětské motivaci svědčí, připomeňme schopnost odložit okamžité upokojení. Dítě se potřebuje učit setrvávat u činností, které ho nutně nebaví, ale jsou z nějakého důvodu potřebné. Potřebuje se učit dokončovat započaté úkoly. A také brát ohledy na společenství, ve kterém žije. Už malé dítě potřebuje mít své úkoly a povinnosti. Potřebuje se učit rozlišovat, že k životu patří jak chvíle pohody, tak chvíle stresu. Prosociálním postojům děti ovšem učíme postupně a citlivě. S tím, že od početí přes porod a během prvních měsíců života je všechno na dospělých, kojenci potřebují bezmeznou rodičovskou oddanost a službu se vším všudy. Miminka ještě nelze rozmazlit. Batolata už ano. Jak děti postupně rostou a vyspívají, je důležité, aby postupně přijímaly vlastní odpovědnost, včetně negativních důsledků, pokud něco opomenou. Bez postupného přebírání odpovědnosti nikdy nedospějí. Krátce - během zhruba prvních tří let nastavujeme vztahová pravidla pro zbytek života. Čím více přiměřeného zacházení v souladu s jeho vývojovými potřebami v tomto období dítěti nabídneme, tím pravděpodobněji ho vybavíme brzkou schopností postarat se o vlastní potřeby a případně i o potřeby druhých samostatně, ohleduplně a konstruktivně. Jinak řečeno – čím více dítě může být závislé v raném věku, tím snáze se stává zdravě sebevědomým a nezávislým ve věku pozdějším. (Více o tom zde: http://www.evalabusova.cz/rozhovory/k_walantova.php)

V čem je riziko odměn a trestů ve výchově? Čím je lze nahradit?

Četné studie prokázaly, že korekce chování křikem nebo bitím narušuje v dítěti základní důvěru v okolní svět, smysl pro spravedlnost i vnímání vlastní hodnoty. Pokud tyto tresty v některých rodinách přetrvávají, svědčí to především o problému rodičů, nikoliv dětí. Na druhou stranu, pokud jsou rodiče vůči nevhodnému nebo destruktivnímu chování dítěte příliš nejistí a nejsou schopni ho usměrnit, zakládají sobě i jemu rovněž na problém. Argument, že se dítě pravidlům může naučit časem na základě životních zkušeností, je sice do jisté míry opodstatněný, ale opomíná připomenout, jak jsou nevychovaní lidé neoblíbení a z hlediska sebeúcty i respektu druhých neúspěšní. Neschopnost sebereflexe navíc umenšuje možnost nápravy. Princip odměn a trestů je lépe nahradit kvalitním láskyplným vztahem, kdy dítě s rodičem spolupracuje prostě proto, že ho má rádo. V raném věku to ale ještě nefunguje a nasazení na straně rodičů enormní. Není snadné s vyjít s batoletem v čase jeho období vzdoru a přirozeného dětského narcismu. To je pro rodiče opravdu velká výzva – pochopit, že vše, co od dítěte chci, mu musím ukázat vlastním příkladem (více zde: http://www.evalabusova.cz/clanky/batoleci_vek.php). Když se to podaří a když puberta navazuje na zdravý vztah z dětství, i teenageři dokáží s rodiči spolupracovat a sociální porod neprobíhá tak dramaticky… Znovu ale opakuji, že takový vztah vzniká skrze časovou a emoční investici rodičů zejména během raného a předškolního dětství dítěte.

Dá se říci, jaká výchova je dost dobrá? Vždyť každé dítě je jiné. Každý rodič je jiný. Lze shrnout výchovné principy, které se obecně osvědčují?

To nejdůležitější je dítě upřímně milovat a přijímat takové, jaké je. A dále je důležité se jako rodič vzdělávat. Opatřit si základní informace o vývojové psychologii, o potřebách dětí v různých věkových obdobích. A pokud máme pocit, že nám to v rodičovství skřípe nebo že nestíháme, zpomalme a zastavme se. Usilujme o nápravu. Harmonie a rovnováha v soužití s dětmi jsou křehké stavy, které nelze vybudit pouhou vůlí, rozkazem nebo dokonce násilím. Pokud nám to s potomky neklape, nezbývá, než soulad s pokorou hledat. Klíčem k úspěchu bývá uvědomění, že emocionální náklonnost od druhých získáme tím pravděpodobněji, čím více jí dokážeme sami poskytnout. Učme své děti od mala otevřeně vyjadřovat pocity, přání a touhy. Berme v úvahu jejich rozdílné zkušenosti a temperamenty. Naslouchejme jim. Stanovujme přiměřené hranice. Obezřetně zacházejme s pochvalou i tresty. Komunikujme. Přemýšlejme o skutečných prioritách. A také přehodnocujme, čím jsme kdysi jako děti sami prošli. Máme-li v soužití s našimi potomky podstatný problém, vraťme se, třeba i s pomocí odborníka, do vlastní minulosti a hledejme a hojme svá zraněná místa, která nám soužití mohou komplikovat. A nezapomínejme, že cokoliv po dítěti chceme, bychom sami měli žít. Jak často děti nastavují zrcadlo našim vlastním nedokonalostem a naší nezralosti! Tím, jak upřímně hledáme způsob zacházení s vlastními dětmi, můžeme postupně napravovat i své vlastní nezdravé stereotypy a při pěstování vědomého rodičovství lépe poznávat a léčit i sebe samotné.

Vyšlo v říjnu 2018

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2018 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt