odkaz na home

nad knihou Moudrost raného dětství

Následující rozhovor o knížce, kterou jsem doporučila českému knižnímu trhu a kterou přeložila moje dcera Alžběta, jsem poskytla Karolině Nedělové z o.s. Prostor pro rodinu:

V čem vidíš největší přínos knihy Moudrost raného dětství?

Asi v tom, že naší současnosti, která samu sebe často prezentuje jako epochu krize nebo dokonce zániku rodinného života, přináší jiné, optimističtější, poselství. Tahle kniha připomíná, že vztah mezi rodiči a dětmi v sobě stále skrývá jedinečný potenciál osobní i společenské obnovy. Jde jen o to pochopit, co děti skutečně potřebují, a zkusit začít jejich potřeby naplňovat. A přitom si všímat i sebe samých a toho, jak nás naše děti ovlivňují a jak jsou v mnohém našimi učiteli.

Současná generace rodičů je privilegovaná v tom, že má pro úspěšné rodičovství poprvé v historii k dispozici nejen svoji intuici, ale i informace z výzkumů přesvědčivě dokazujících, co je pro nejmenší děti podpůrné a posilující, a co je naopak poškozující. Na druhou stranu současná rodičovská generace sama dosud vězí v mnoha škodlivých stereotypech i vlastních nezhojených zraněních. Jedno z nejdůležitějších poselství knihy zní: Mnohé se dá napravit a uzdravit, pokud svému rodičovství dokážeme věnovat patřičnou pozornost.

V čem jsou děti našimi učiteli?

Skrze interakci s dítětem dostáváme šanci ošetřit vlastní případné deficity, které si neseme, protože v čase našeho dětství potřebám dětí nebyla věnována dostatečná pozornost. Uplatňovaly se "tradiční" způsoby, které se skutečnými vývojovými potřebami v mnohém nebyly v souladu. Opomíjelo se právě i to, že každé dítě je při příchodu na svět vybaveno vrozenou potřebou vztahové vazby s jinou lidskou bytostí a tuto vazbu se od narození se svými nejbližšími pečovateli instinktivně pokouší rozvíjet. Za tím účelem vysílá řadu signálů v podobě mimiky, řeči těla a také pláče, a to s nadějí, že jeho okolí tyto signály dokáže správně přečíst a citlivě na ně reagovat. Pokud se tak nestane, dítě trpí a do samostatného života vyráží s mnoha vnitřními bloky a úzkostmi. Pokud v sobě dlouhá léta hromadíme podobná napětí, včetně zásadních raných traumat, autenticita našeho miminka či batolete na nás působí dvojím způsobem. Buď nás zraňuje a dráždí, protože nám připomíná bolestný stav našeho vlastního nitra, nebo nás naopak očišťuje a posiluje pro změnu, neboť nám dává šanci se skrze vztah k našim dětem zahojit a znovuzrodit.

V každém případě nás příchod našich dětí znovu vrací i na počátek našich životů a konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní vztahová vazba, podle níž dnes jednáme se sebou i s druhými. Tím, jak hledáme způsob zacházení s vlastními dětmi, můžeme postupně nezdravé stereotypy zpochybnit a při hledání uspokojivější cesty poznávat a léčit i sebe samotné.

Co děti nejvíc potřebují?

Především respekt ke skutečnosti, že v prvních měsících po porodu nelze miminko rozmazlit a že je třeba být mu pokud možno k dispozici při dostatečném čtení oněch signálů, které k nám vysílá.

A dále, že zhruba od prvních do třetích narozenin startuje a v tom zásadním i proběhne výchova ve smyslu nastavování pravidel. Čím více empatie, ale také přiměřeného láskyplného vymezení hranic v tomto čase dítěti nabídneme, tím pravděpodobněji ho vybavíme brzkou schopností postarat se o vlastní potřeby samostatně a konstruktivně, a přitom i s ohledem na ostatní.

Připomeňme konkrétní žádoucí a posilující způsoby, které dnes věda i empirická zkušenost uvádějí jako důležité pro sociální zdraví i vztahovou prosperitu...

Jde zejména o soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte; o láskyplnou komunikaci matky, resp. rodičů, s dítětem už před narozením; o šetrný porod a respekt k důležitosti prvních hodin života; o neoddělování novorozence od matky po porodu (podpora bondingu); o plné kojení pokud možno do půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeby dítěte; o častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, společné spaní…), o citlivé reagování na pláč miminka, o přiměřenou míru stimulace, rovnoměrně zaměřenou na tělesný a duševní vývoj; o přirozenou autoritu rodičů, jimž péče o dítě nerozbíjí jejich vlastní smysluplný život, ale kteří jsou ochotní věnovat dostatek času a pozornosti vývojově neodkladným potřebám dítěte.

Jde dále o naplnění potřeb batolecího věku, kam patří ohleduplné, leč důsledné seznamování s hranicemi a ochrana dítěte setrváním v rodinném prostředí do dvou až tří let života z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou (jde o tzv. attachment/přilnutí - jistota a kvalita tohoto vztahu ovlivňuje příští vztahy, které dítě v životě naváže).

Půjdeme-li ještě dál, jde o postupné osamostatňování dítěte a jeho "sociální porod" během puberty a adolescence. To všechno pokud možno při soužití v širší komunitě, při pravidelném kontaktu s prarodiči, příbuznými, přáteli, sousedy a dalšími blízkými lidmi.

Co by rodiče měli vědět ještě před narozením svých dětí?

Myslím, že bychom si hlavně měli připouštět zásadní transformační charakter rodičovství a to, že děti přicházejí na svět s obrovským potenciálem, který však nefunkční rodičovství i společenské stereotypy postupně oslabují a drolí. Nezaujaté svobodné spontánní vidění, prožívání i jednání, jak ho pozorujeme u malých dětí, se postupně mění v sešněrovaný strachuplný postoj plný konvencí a nezdravého přizpůsobování, v němž člověk spojení se sebou samým a svými skutečnými potřebami postupně ztratí a svoji odpovědnost odevzdá problematickým autoritám. Nebo naopak žádné autority nepřijímá a žije v permanentním odporu a stěžování.

Stačí uvědomit si, kolik dnes konzumujeme antidepresiv a jiných léků nebo jak vysoká je míra různých typů závislosti od kouření a alkoholu přes workoholismus nebo nutkavý sex až pro drogy, abychom nahlédli, nakolik se z generace na generaci předávají různé kompenzační mechanismy, omezení, předsudky i traumata. Není snadné se této setrvačnosti postavit. Příchod našich dětí nám nabízí velkou šanci pro změnu.

Děti od nás rodičů potřebují přijetí bez podmínek, a zároveň se od nás potřebují naučit pravidlům fungování světa a soužití s ostatními lidmi. My rodiče jsme těmi, kteří dětem předávají klíč k tělu i duši. Naše sebevědomí i přijímání světa kolem se utváří podle toho, do jakých podmínek se narodíme a jakými vztahy jsme obklopeni. Souvisí to s tím, že dětský mozek je při narození ještě nehotový a nezralý a teprve do sebe, do svých nervových spojení, otiskuje nové zkušenosti. Altruismus, radost či snášenlivost se stejně jako agrese, nezájem nebo odcizení povětšinou objevují až jako přirozený důsledek raných interakcí dítěte s jeho nejbližším okolím.

Myslím, že tohle je skutečně to nejdůležitější, co si potřebujeme se vstupem do rodičovství uvědomit: Naše vztahy s dětmi potřebují stát na vzájemné lásce a odpovědnosti. Odpovědnost je na počátku výhradně na straně rodičů a souvisí s bezmeznou službou v čase, kdy pečujeme o bezmocné a ve všem na nás odkázané miminko. Postupně se ovšem situace mění a někdy během druhého roku života je nutné začít s láskyplným nastavováním pravidel. Jak se dítě vyvíjí, potřebuje se postupně samo s odpovědností seznamovat. Učí se cítit a zachovávat přiměřené hranice.

Myslíš, že je vhodné se na rodičovství připravovat? Pokud ano, jaká je podle Tebe nejlepší příprava?

Základní přípravou na rodičovství je náš dosavadní život a zejména zkušenosti s našimi vlastními rodiči. Pokud o rodičovství nepřemýšlíme, pak obvykle jen recyklujeme styl výchovy, který jsme kdysi sami zažili v původních rodinách. Což je rizikové, pocházíme-li z rodiny nějak nefunkční. Důležitou přípravu na rodičovství proto spatřuji v nahlédnutí případných vlastních zranění pokud možno ještě dřív, než se nám děti narodí.

Jako rodiče nemůžeme dát svým dětem víc, než sami máme. Ať se nám to líbí nebo ne, máme prostě tendenci používat výchovné praktiky, které byly kdysi našimi rodiči uplatňovány na nás. Pokud se vůči vlastním rodičům jen vymezíme a chceme jít přesně opačnou cestou, nijak nám to nepomůže - sice se budeme ze vší síly snažit o opak, a přesto se často přistihneme, že děláme totéž. Případně půjdeme cestou opačného extrému, což nakonec vyjde nastejno.

Dospělost, a tedy i kompetence být dobrým rodičem, přichází teprve tehdy, když dáme vztah s vlastními rodiči do pořádku a když jim přestaneme, byť třeba jen potají, vyčítat, co všechno pro nás neudělali a jak nám ublížili. A naopak se pokusíme nahlédnout, že i oni dávali jen to, co měli k dispozici. Upřímný pohled zpět napomůže, že svým rodičům dokážeme - poté, co si přiznáme a opláčeme všechna svá dávná zranění - odpustit a konečně za své špatné stavy nikoho neobviňujeme a o své potřeby se učíme starat samostatně.

Podle mne je kniha Moudrost raného dětství nová také v tom, že otevřeně doporučuje matkám, aby si při péči o malé děti řekly o pomoc. Aby měly osobu, která je v péči vystřídá a podpoří je tak, aby mohly samy načerpat energii. Kdo myslíš, že je nejlepší pomocník/pomocnice v péči o děti?

Ano, současné mateřství trpí obecně velkou izolovaností. Mnoho žen po porodu osamí mezi čtyřmi stěnami bytu, navíc v situaci, kdy jim zcela chybí předchozí zkušenost s malým dítětem. Situaci komplikuje jak způsob zacházení s raným mateřstvím na úrovni systémové zdravotnické péče o těhotné a rodící ženy, tak mýtus, který je ve společenském povědomí podporován působením médií a který novopečené matky prezentuje jako bezvýhradně šťastné radostně se obětující bytosti. O probdělých nocích, rozporuplném pocitu z vlastního těla po porodu, o poznání, že starý svět bezdětnosti odešel a nový rodičovský se teprve rodí, o ztrátách v profesním světě se mluví jen málo. Nárůst poporodních smutků a depresí u současných matek svědčí o tom, že pro mnohé rodičovství není uspokojivým obdobím, což se nejlépe odráží i v tom, že přibývající množství žen zůstává jen u jednoho dítěte a další už nemají.

Mnoho rodičů je dnes také naprosto zaskočeno tím, co každodenní péče o malé dítě vlastně obnáší. Sdílení a setkávání s ostatními rodiči je proto velmi důležité a velmi důležitá je i praktická pomoc, které se nově vzniklým rodinám dostává. Ideální je samozřejmě pomoc v rámci rodiny nebo komunity. Nejlepším pomocníkem je někdo, koho známe a komu na nás nezištně záleží. V České republice je hojně využíváno pomoci babiček a vůbec prarodičů, což je ale kontraproduktivní, pokud jsou vzájemné vztahy napjaté nebo se příliš liší představy o péči o dítě. V takovém případě bývá snazší si opatřit pomoc zvenčí. Někdy pomohou přátelé, jindy si rodiče zaplatí chůvu. Později se hledá vyhovující institucionální zařízení.

Pomáhal Tobě někdo v péči o malé děti?

Ano. Když nepočítám sdílení s mým mužem, jsem velice vděčná zejména za pomoc, které se mi zvláště během šestinedělí po prvním porodu dostalo od mé maminky, kdy se starala o domácnost a vaření, a já se mohla nerušeně věnovat hlavně miminku a kojení. Jsem připravená to stejné nabídnout svým dcerám, protože jsem hluboce přesvědčená, že na dobrém startu v mateřství záleží.

Je velkým štěstím, že s našimi prarodiči máme dobré vztahy a vnoučata jsou milována, takže požádat o hlídání, pokud naši rodiče měli čas, nebyl problém. Na druhou stranu jsme se snažili této ochoty nezneužívat a žádat o pomoc, když jsme to opravdu potřebovali.

Významně situaci ulehčilo i to, že jsem děti měla v čase, kdy jsem si je přála mít, a jejich potřeby byly pro mne prioritou. Netesknila jsem po tom, že mi něco utíká v profesi. Také jsem se ale úplně neodřízla a naopak jsem se snažila být pilná, průběžně jsem i sama na sobě pořád nějak pracovala. Přivedlo mne to k novým perspektivám, od původní profese jsem nakonec utekla a našla si jinou.

Už dlouhou dobu se v ČR řeší nedostatek míst v mateřských školách. Na jednu stranu matky chtějí využít možnost čerpat kratší než čtyřletou rodičovskou dovolenou, na druhou stranu chybí služby péče o malé děti. Jak vnímáš tento problém? Máš nějaký příklad ze své terapeutické praxe, kdy se tento problém objevil?

Otázka, do kdy zůstat s dítětem doma a kdy se vrátit do práce, resp. jak to se slaďováním rodičovství a práce zaonačit, trápí mnoho rodičů. Strategii pro tu kterou rodinu někdy skutečně společně zkoušíme najít i během poradenské práce. Je také vhodné připomenout, že téma, kdy je vhodné dítě odevzdat do péče cizí osoby nebo instituce, patří - třeba s debatou okolo domácích porodů nebo zákazu fyzického trestání dětí - k těm velmi citlivým, na kterých se naše společnost zatím není schopná dohodnout.

To, jak dítě náročnou ekvilibristiku slaďování nakonec zvládne, záleží na tom, zda se rodičům daří udržovat - jak mezi sebou, tak i s dítětem - láskyplný intenzivní vztah a zda slaďování navzdory běžným organizačním zmatkům celkově probíhá ve vztahovém bezpečí. Jinými slovy, slaďování a odloučení od rodičů představuje pro malé děti značný stres, ale není třeba se obávat tělesného či duševního poškození, pokud zohledňujeme vyspělost dítěte a jeho specifické potřeby.

Jak by měla podle Tebe vypadat osoba, která profesionálně pečuje o děti, případně jak by vypadalo zařízení péče o děti podle Tvých představ?

Když je to jen trochu možné, doporučuji hlídání pro dítě hledat v rodině nebo mezi dobrými známými, zkrátka u někoho, kdo má k našemu dítěti přirozený vztah a dítě má zase vztah k němu.

Pokud dítě musíme svěřit do cizí péče, snažme se člověka, který nás má nahradit, dobře poznat a snažme se seznámit s jeho pečovatelskými postoji a názory. I tento "cizí" člověk by měl mít dítě pokud možno upřímně rád a mělo by mu přirozeně záležet na uspokojování jeho potřeb. Což může být u chův a babysitterů, kteří tuto svou roli přijímají hlavně kvůli honoráři, problematické.

Co se jeslí týká, velká studie, provedená před časem na dané téma v USA, prokázala, že do roku a půl věku dítěte by jedna cizí pečující osoba měla mít na starost maximálně tři děti, jinak hrozí narušení přilnutí.

Při výběru školky bych pak dbala na celkovou atmosféru, přátelské chování učitelek i jejich flexibilitu, způsob organizace programu, postoje ke stravování a pobytu venku, absenci zlozvyku odměňovat děti sladkostmi a podobně. Hodně nám vždy napoví samo dítě - poznáme přece, když někam chodí nebo nechodí rádo.

Myslíš, že existuje nějaký univerzální návod na to, kdy by měly matky začít po rodičovské dovolené pracovat a své děti svěřit do péče někoho jiného? Co rodičům doporučuješ? Podle čeho se mají rozhodnout?

Jednoznačná odpověď na otázku, kdy jsou děti připraveny opustit prostředí rodiny a být hlídány cizími osobami, neexistuje. Rodičům a zvláště matkám - protože navzdory deklarovaným rovným příležitostem otcové slaďování profese a rodinných povinností zdaleka v takové míře neřeší - nezbývá, než se rozhodovat podle své konkrétní situace a podle svědomí.

Ačkoliv sama zastávám názor, že jesle by měly sloužit hlavně sociálně potřebným a že do konce druhého až třetího roku věku, podle vyspělosti dítěte, je lepší, když dítě setrvá v péči rodiny, rozhodně netvrdím, že matky, které jsou s dítětem doma, pro ně automaticky vytvářejí dostatečně psychologicky bezpečné a inspirující prostředí.

Dítě potřebuje matku pokud možno vyrovnanou a spokojenou. Průzkumy i každodenní praxe ukazují, že rozhodující je, nakolik se žena v roli matky na plný úvazek cítí dobře a nakolik je v ní dobrovolně.

V rodinných poradnách se setkáváme jak s matkami na plný úvazek na pokraji vyhoření nebo v depresi, tak s těmi pracujícími, které se zase zmítají v pocitech viny, že své dítě kvůli profesnímu vyžití opustily předčasně. Kudy ven z této schizofrenie? Především pravdivým zmapováním situace té které ženy a nabídnutím všestranných informací.

Pokud byla žena před nástupem na mateřskou ve své profesi úspěšná a pokud před tím věnovala mnoho let tvrdé práce a často i financí studiu, často se chce do práce vrátit dříve. Pro mnoho žen jde také o otázku existenční, když nezbývá, než přispívat do rodinného rozpočtu druhým, nebo - v případě osamělých matek jediným - platem. Není na místě tlačit matky do jednoznačných řešení, nýbrž připomínat, že úspěšné slaďování práce a rodiny záleží na schopnosti flexibility a spolupráce obou partnerů, resp. širší rodiny.

Zároveň jde i o to nepodléhat mýtu, že slaďování lze zvládnout dokonale a bez obětí. V běžném životě, kdy není k dispozici dost pomocníků ani peněz, nezbývá než hledat kompromis a nevyhýbat se při tom citlivým otázkám včetně té, co je naší hlavní motivací pro návrat do práce: Potřebujeme druhý plat? Nebo nás pobyt s dítětem doma neuspokojuje a začínáme být z věčného kolotoče péče a úklidu vyhořelé?

Často na tohle téma se ženami hovořím, ať už během přednášek nebo v rámci poradenství. Ukazuje se, že je důležité, aby si upřímně přiznaly, kde cítí svou hlavní životní realizaci. Je to neuralgický bod. Když tuhle otázku matkám položím natvrdo, nezřídka reagují podrážděně. Je přece samozřejmé, že na prvním místě je vždy dítě! Když ale situaci rozebereme blíže, pohled se začne měnit. Pracuje-li žena na příklad na exponované manažerské nebo vědecké pozici, práce ve skutečnosti často mívá před dítětem přednost. Termínovaný projekt nepočká kvůli rostoucím zubům miminka…

Učinit rozhodnutí o tom, jak v té které rodině slaďování bude probíhat, pro mnoho žen představuje velkou vývojovou krizi, umocněnou tím, že společenské podmínky pro snazší slaďování (dostupnost zkrácených úvazků, sdílená pracovní místa, home-office a pod.) se v České republice teprve pozvolna utvářejí a jsme nuceni hledat neprošlapané cesty.

Co vnímáš jako nejdůležitější pro zdravý rozvoj rodiny?

Především připravenost k tomu rozvoji - včetně schopnosti učit se z chyb a konfliktů, odpouštět si, vciťovat se jeden do druhého. Nezapomínat na potřeby manželského vztahu. Hlídat kvalitu času, který trávíme s dětmi. Úplně nejdůležitější je společně prožívat a sdílet se. Výchova nespočívá v zavedení umělého řádu a ve vnějšně nastavovaných pravidlech, ale hlavně v příkladu, jaký dávají dětem dospělí.

Současná workoholická, perfekcionistická a téměř výhradně na konzum orientovaná doba mezilidských vztahům nepřeje. Hojit tento deficit může právě rodinné prostředí, kde je možné dělat věci po svém a ignorovat obecné trendy. Nebojme se zpochybnit to, co je sice rozšířené a médii podporované, ale ve skutečnosti nás to jenom vysává a oslabuje.

Naštěstí čím dál více lidí začíná nahlížet, že vnitřní poklady jsou důležitější než ty vnější a mnoho současných rodičů se výchovou svých dětí skutečně zabývá. A nebojí se přitom ani práce na sobě samých, třeba i s tím, že v případě velkých problémů nebo pochybností vyhledají rodinné poradenství nebo psychoterapii. Ještě před tím je ale možné hledat odpovědi na otázky v dobrých knihách. Věřím, že i Moudrost raného dětství k takovým patří.

Knihu Moudrost raného dětství je možno objednat přímo v nakladatelství Triton.

říjen 2014

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2016 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt