PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

TABU V RODINĚ A SPOLEČNOSTI

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Michaele Sladké pro aktuálně.cz, zkrácená verze je ZDE.

Co znamená, že je nějaká věc tabu a proč vlastně tabu ve svých životech máme?

Tabu je něco, co nemůže existovat ve své pravdivosti, protože to jednotlivci nebo kolektivy nedovolují. Jde o něco, co bylo učiněno nevyslovitelným. Někdy proto, že se to jeví jako pohoršující a nepřijatelné společensky. Jindy proto, že to bylo nedostupným a nedotknutelným prohlášeno z důvodů rituálních, náboženských, světonázorových. Ta první oblast se týká hlavně věcí „lidských“ - např. sexuality, nemocí, závislostí, smrti, hanby, viny, majetku... Druhá spíše věcí „božských“ - jedná se třeba o rozhodnutí autorit, kdo a jak se smí nebo nesmí zaobírat věcmi mezi nebem a zemí či vstupovat do přímého kontaktu s Bohem, ať už je vnímán a nazýván jakkoliv.

Je podle vás v pořádku, že někdy s nějakým tabu žijeme, nebo byste doporučovala s ním vždy nějak pracovat, aby mohlo přestat existovat?

Žijeme-li s jakýmkoliv tabu, žijeme se zatížením. Práce s tabu a jeho odkrývání, které má vést k úlevě a nápravě, má ale svá pravidla. Pokud tabu chceme rozbít příliš rychle a prudce, pod nátlakem nebo dokonce s násilím, může to být silně kontraproduktivní, protože tabu obvykle úzce souvisí s dalšími významnými klíčovými tématy lidské pravdivosti a autenticity, s nimiž je třeba zacházet s velkým respektem. Mám na mysli zejména tzv. stín (= temné nebo nežité, neuvědomované, popírané stránky našich povah a niter) nebo různé druhy traumatu (= zranění či ztráty, k nimž dochází v důsledku události přinášející silné pocity ohrožení, včetně strachu ze smrti). Tabu v sobě obvykle nějak zahrnuje bolestné rozštěpení, které v naší původně žido-křesťanské patriarchální kultuře po dlouhá tisíciletí existovalo pro nepřirozené oddělování těla a duše, resp. hmoty a ducha, včetně výrazného ponižování a znevýhodňování ženství. Je pozoruhodné, že tohle všechno se v posledních letech stalo předmětem zesíleného odborného i laického zájmu, navíc v kontextu zkoumaných zákonitostí mezigeneračního přenosu a citové vazby. Jde o vzájemně propojené oblasti, jejichž citlivé rozplétání umožňuje nápravu a hojení a může vést k tzv. posttraumatickému /osobnostnímu růstu, s čímž jde vždy ruku v ruce právě i odhalování a hojení rodinných a společenských tabu.

Když jsem přemýšlela, co všechno by mohlo být tabu v rodině, rozhlédla jsem se po širším příbuzenstvu. Našla jsem tato tabu: smrt, neznámý otec, incest, mrtvě narozené děti, spory o majetek, psychózy, násilí, alkoholismus. A to jsem se ani moc nesnažila. Jsme podle vás nějaká výrazně postižená rodina, nebo se tahle škála objevuje běžně?

Podle mé zkušenosti má nějaké své tabu každá rodina, byť vidíme, že některá je zatížena mnohem více než jiná. Také vidíme, že rodiny i další systémy lidských uskupení mají tendenci určitý druh tabu a traumatu mezigeneračně recyklovat. Rodiny mlčívají o tématech, která vnímají jako ohrožující a s nimiž si z nějakého důvodu nevědí rady. To znamená, že je nad jejich síly či schopnosti se s nimi otevřeně konfrontovat, a tudíž je z osobního či rodinného příběhu a z osobní či rodinné paměti odstraňují. Aby nemohlo dojít k prozrazení, různě znemožňují příležitosti pro případnou komunikaci a samozřejmě se vyhýbají přímé konfrontaci. Postupně tak dochází k vytvoření jakési náhradní reality, která nedovoluje ani otázky, natož odpovědi, a neumožňuje vývoj. Nekomunikované problémy se stávají jedem, který toxikuje lidské sebevědomí i sebepřijetí. Vztahové prostředí chátrá a směřuje ke stagnaci, resp. k projevování podstaty tabu v nějakých náhradně žitých symptomech, ať už psychosomatických (především nemoci těla či duše), nebo společenských (xenofobie, homofobie, hledání obětních beranů, černobíle vidění, čekání na vůdce či spasitele apod.).

Co se děje s rodinou, kde se nějaké tabu po generace nekompromisně pěstuje?

V takových rodinách se uplatňují obranné mechanismy, které lidem umožňují držet jakékoliv zvědomování bolestných problémů mimo vědomou mysl. Jde o odštěpení, které slouží k tomu, aby se nepohodlná témata do vědomí nemohla dostat. Některé situace jsou natolik ohrožující, že odštěpení zkrátka umožňuje přežít. Je však důležité si uvědomit, že má jít právě jen o pomocný mechanismus, který má posloužit na nejnutnější dobu potřebnou k obnově sil. Bohužel se často stává, že se jednotlivci i kolektivy v dané obranné reakci zabydlí a zacyklí a v nepřipravenosti vrátit se do reality setrvávají i poté, co už by bylo záhodno problémy začít řešit. Rodinná tabu se mnohde dlouhodobě dědí po mnoho generací. Obranné strategie, které se spontánně spustily v traumatických situacích a měly sloužit k přežití a přemostění nejtěžších časů, se stanou chronickými a blokují další vývoj.

Můžeme si uvést nějaké konkrétní příklady?

V rodinách s narušenou komunikací, kde se zabydlelo nějaké tabu, obvykle, pokud pečlivě hledáme, najdeme zdroje jeho původu. Vždy je třeba pracovat s historií rodiny, není-li tam nějaké trauma společenské - a že jich události 20. století a zkušenosti s totalitními režimy nashromáždily! Dále je třeba pracovat i s osobními příběhy jednotlivých členů rodiny a s jejich případnými zážitky, které kdy nějak zásadně narušily jejich vnitřní rovnováhu. Jde o každou osobně vnímanou ohrožující nebo zahlcující událost, která se stala tak prudce a nečekaně, že došlo k silnému přetížení nervového systému daného jedince, ať už náhle, šokově (např. tragické úmrtí v rodině, politická či přírodní katastrofa apod.), nebo dlouhodobě a vlekle (jak to vidíme zejména u vývojových traumat u dětí, jež se rodí rodičům, kteří nejsou schopni zajistit potomkům bezpečné prostředí pro uspokojivý vývoj). Vedle z vnějšku přicházejících potíží tak život rodiny často řídí patologická vnitřní pravidla, která svazují dění ve vztazích a ovlivňují prožívání, včetně toho, co je a není rodinným příslušníkům dovoleno si myslet, natož to vyslovit. Tedy se třeba nemluví o emocích, netolerují se projevy hněvu či smutné nálady, nejsou dovoleny konflikty ani takzvané "stěžování". Dětem vyrůstajícím v takových rodinách nezbývá, než se se od svého autentického prožívání postupně odpojit a převzít, „zdědit“, onen postoj odštěpení. Tyto děti se nakonec ledasčemu přizpůsobí, ovšem za cenu, že zůstanou hodně dlužny svému žádoucímu seberozvoji. Nezřídka přebírají úkoly a role, které ve skutečnosti patří dospělým, zastupují svým rodičům životní partnery či jim dělají rodiče, pečují o mladší sourozence, vybalancovávají vše možné a zachraňují, co se dá. O své dětství tím přicházejí. Trpí zkrátka slabostí nebo nezralostí těch, kteří je přivedli na svět.

Může se stát i to, že zdrojem tabu je jeden konkrétní člen rodiny?

Ano, i to se stává – často jde o dominantní osobu, která si dělá nárok o ostatních členech rodiny mocensky rozhodovat. Přitom rozlišujeme moc fyzickou, projevující se vyhrožováním, vzbuzováním pocitů viny, vydíráním nemocí nebo násilím. Moc psychickou, zaměřující se na snižování sebevědomí druhých, přísně odměřovanou pochvalu apod. Moc sociální, spočívající v omezování kontaktů s ostatními. Moc informační, zahrnující odměřování nebo odpírání informací. Ale často také moc ekonomickou, zahrnující možnost rozhodovat o (ne)naplňování potřeb jednotlivých rodinných příslušníků tím, že jim jsou odepřeny finanční zdroje. Nutno říci, že tito rodinní „škůdci“ bývají lidé osobnostně nevyvinutí, emočně nevyrovnaní, bez dostatku sebereflexe a především bez schopnosti otevřít se jakékoliv vnitřní práci. Místo aby hledali, jak věci zlepšit, využívají – zpravidla nevědomě - manipulativních technik a citového vydírání a často i agrese a násilí. V jejich protipólu pak v roli slabých a pasivních nalézáme osoby zasažené vlastní sebedestrukcí, typickým příkladem jsou různé druhy sebepoškozování, úniků a závislostí. No a zbývající členové rodiny obvykle nějak proplouvají, i jejich životy jsou ale v silném ohrožení ztráty autenticity, pokud se vůči zničujícímu prostředí své rodiny nevymezí. Ještě snad stojí za zmínku, že rodiny, které fungují na vyhýbavém komunikačním vzorci, mohou někdy paradoxně na venek působit docela harmonicky. Ve skutečnosti v nich ale lidé žijí izolovaně a upřímnost, sdílení ani komunikace neproudí. Rizikem tohoto nastavení je, že případný větší problém může takovou rodinu snadno ohrozit. Krize také nastává v okamžiku, když někomu z rodinného systému něco přece jen dojde a zatouží po pravdivosti a autenticitě. Věci se začnou dávat do pohybu…

Co tohle všechno znamená pro vaše klienty? Co bývá ohledně tabu jejich zakázkou?

Málokdo přichází s tím, že už by předem rovnou věděl, že chce řešit rodinné tabu. Lidé psychoterapii vyhledávají, protože jim není dobře. Cítí, že se jim něco podstatného v životě nedaří, a chtějí to změnit. Ačkoliv cílem vnitřní práce je uzdravená přítomnost a nadějeplná budoucnost, do minulosti bývá nutné nahlédnou, protože v ní je klíč ke kořenům a kontextu celého příběhu. A je pravidlem, že vždy dříve či později dospějeme do bodu, kdy klient stojí před rozhodnutím, zda najde odvahu uvidět původní zdroje svých potíží a přijmout a procítit bolest, která s takovým vhledem a s rozpoznáváním a rozpouštěním rodinných a rodových zatížení souvisí. V terapeutickém procesu však pokud možno nesaháme ke zkratkám ani k vytěsňování, naopak. Krok za krokem odhalujeme, co dříve nebylo viděno. Terapie by měla pomáhat v postupu v přiměřeném tempu, ale také neuhýbat, když je třeba projít slzavým údolím nebo zvládnout hodně těsnou soutěsku. Taková cesta zároveň vede k objevování mnoha vnitřních pokladů a člověk víc a víc vnímá, že zdroj své největší síly a moudrosti nosí v sobě samém. Je asi jasné, že ti, kteří se za sebepoznáním vydávají, potřebují v sobě vždy najít odvahu i vytrvalost. Lidi s odvahou k vnitřní práci povětšinou vnímám jako avatary, kteří vidí dál a hloub a cítí intenzivněji, a především už touží žít mnohem vědoměji a smysluplněji. Někdy je to z jejich rodin, na čas nebo na vždy, odloučí. Jindy to do uzdravujícího procesu postupně vtáhne i další rodinné příslušníky.

Dovedla byste popsat nejčastější tabu, která se v rodinách objevují?

Už jsme toho dost zmínily. K nejčastějším rodinným tabu patří těžké nemoci (zvláště psychické…), umírání a smrt, včetně neodtruchlených tragických úmrtí a sebevražd. Různé druhy závislostí (alkohol, drogy, hrací automaty…). Dále důvody ke studu, vině, strachu z nepochopení či odsouzení (trestní stíhání, menšinová sexuální identita, znásilnění, ostrakismus, šikana, ztráta práce…). Samozřejmě těžce řešitelné konflikty přímo v rodině a všelijaká rodinná "tajemství" (sexuální zneužívání, incest, domácí násilí, nevěra, rozvod, neusmířené spory např. kvůli dědictví, černé ovce a outsideři rodiny - proč se někdo s někým nestýká, nepřiznané děti narozené mimo manželský vztah, mrtvě narozené děti…). Častá jsou finanční tabu (velké bohatství či velká chudoba, dluhy, ztráta majetku…). Ojedinělá nejsou ani témata týkající se mimořádných, mezních traumat z historie rodů (holocaust, politické pronásledování a věznění, poválečný odsun, ztráta majetku v 50. letech…). A dnes nás, jak víme z fenoménu „rozdělené společnosti“, významně trápí také světonázorové, politické, náboženské a aktuálně také covidové/očkovací nesoulady. A přesto vidím důvody k optimismu: Jakkoliv je naše doba složitá, nabízí, aspoň prozatím, historicky nevídané možnosti, jak tabu na všech úrovních odhalovat, aktivně s nimi pracovat a otvírat snad všechny jejich donedávna zavřené šuplíky. Jsme svědky snahy mnoha lidí uzdravovat, co se uzdravit dá, a to na všech možných úrovních. Snad proto je dnes o psychoterapii, vnitřní práci a duchovní hledání takový zájem. Přibývá těch, kteří si negativní dopady tabu své životy stále více uvědomují a chtějí s tím něco dělat. Týká se to úplně každého z nás :-)

Říjen 2021

Zpět na Spolupráce s médii

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt