PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Je kojení hračka?

Jde přece o nejpřirozenější způsob výživy miminka! Rozhodně to ale není vždycky jednoduché a trpělivost a vytrvalost jsou na místě. Své o tom ví německá redaktorka časopisu Rodiče Nora Inlay, která si se svou dcerkou Linneou ze začátku docela "užila"…

V době těhotenství jsem samozřejmě měla různé obavy - týkaly se např. porodu, možných budoucích strijí na mém pěkném bříšku nebo poporodní deprese. Čeho jsem se neobávala ani v nejmenším, bylo kojení. Proč taky? Prostě nabídnu dítěti prs a bude.
Přesto jsem se na kojení taky připravovala. Podle babských rad jsem přestala nosit podprsenku, aby se bradavky otužovaly. A spoléhala jsem na to, že bude platit zákon poptávky a nabídky - dítě si vezme, kolik bude chtít a potřebovat a já mu budu k dispozici.
Spoustu peněz jsem utratila za speciální kojící polštářek. A kromě toho jsem byla dohodnutá se svou porodní asistentkou, že bude kdykoliv na příjmu, abych se s ní mohla radit. Takže vše vypadalo nanejvýš slibně.
Jenže jenom vypadalo.
Když se Linnea narodila, hned mi ji přiložili. Porodní asistentka mi všechno okolo kojení přesně ukázala a já se snažila jejích rad následovat. A myslela jsem na vše, co jsem si sama nastudovala. V knihách psali, že při přisátí dítěte žena pocítí mírný tlak. Tak proč jsem měla pocit, že mi ty drobné rtíky rozdrtí prs napadrť? Opakovaně jsem kontrolovala, že pije správně a taky že nemá zuby. Taková to bolest! Proč?
Asi jsem byla naivní. Prostě dám děcku napít a hotovo, myslela jsem si. Jenže mezitím bylo právě ještě ono přiložení k prsu, což se mi od začátku nedařilo.
"Střídej pravidelně pravou a levou stranu a měň polohy, aby dítě vypilo mléko z obou prsů rovnoměrně z každé jejich části," radila porodní asistentka a dodala, že tím předejdu zánětu.
Bylo toho na mě moc - dítě v jedné ruce, polštář na kojení v druhé. Vyndat prs, nastavit bradavku, pomoci dítěti otevřít ústa… Linnea jako by pořád nechápala, co po ní chci. A nejhorší to bylo v noci, když byla ještě navíc tma. Tak jste u nás doma mohli vídat následující scény: Miminko uprostřed noci zaplakalo s tím, že má hlad. Pokusila jsem se je přiložit, ale než se dostalo k bradavce, s obrovskou silou nejprve nasálo i kůži okolo. Přitom divoce mávala ručkou. Podlitin mi přibývalo. Křečovitě jsem dítě držela a cítila manželovu hladící ruku. "Ty vypadáš, jako že to bolí," divil se. Taky že ano, ty chlape jeden, chtělo se mi křičet. A neumíš si představit, jak!
Brzy jsem měla bradavky rozbolavělé tak, že jsem se jich nemohla ani sama dotknout. Každé utírání ručníkem, každý kontakt s čímkoliv, jsem cítila jako ostrou bolest. K tomu jsem ještě získala strnulá v záda. Nejspíš od toho, jak jsem, když se Linnea konečně přisála, nehnutě seděla, aby pila. Občas se rozpila v nějaké mé nemožné pozici, ale já jsem statečně držela. Jasně, že jsem věděla, že dělám blbost, jenže jsem tolik chtěla, aby dítě prospívalo. Čím dál víc jsem se taky bála, abych s kojením nemusela přestat, představa, že by bychom skončily u lahve, byla pro mne nepřijatelná.
Pořád mi zněly v uších motta všech knih pro těhotné:
Téměř každá žena může kojit!
Všechny problémy se dají řešit!
Hlavně se nevzdat!
Kojené děti více prospívají!
Porodní asistentka mě podporovala: "Jenom si domů nepořizuj žádnou lahev. A nepřikrmuj! Koj, jak si dítě řekne, střídej prsy, měň polohy. Za každé dokonané krmení si dopřej pralinku a opakuj si, že každý gram, který Linnea získá, je od tebe! Bude líp, uvidíš! Je to otázka několika dnů."
A tak jsem kojila a zdokonalovala se v babských receptech: pila čaje z maliníku a fenyklu, dělala si obklady z listů bílého zelí, tvarohu, užitých sáčků černého čaje i z vlny. Tolika jiným to prý pomohlo. Tak proč se zrovna u mne se účinky vůbec neprojevily?
V největším zoufalství jsem zavolala kamarádce, která je sama porodní asistentka a zrovna také na mateřské s miminkem. "Zkus kojící kloboučky," řekla prostě. "Seženeš je v každé lékárně, jsou ze silikonu." Tak jsem je zkusila, ale jenom jednou. Kontakt s umělou hmotou byl ještě nepříjemnější než dravá ústa mé dcery.
Sedávala jsem nad svým spícím miminkem a dívala se na ně. Jiné mámy by vzdychaly: "Andílku!" Já myslela na jediné: "Prosím, ještě se neprobuď."
Jenže ona se probudila. A chtěla pít.
Tak zase do boje, zaťala jsem zuby. Jen kdyby to ksakru tak strašně nebolelo.
Pak přišla na návštěvu moje máma. Sama prý mě kojila levou zadní několik let. "Cože? Problémy s kojením? Co to je?" divila se a vyzvala mě, ať jí ukážu, jak to dělám. Přinesla jsem si poslušně svůj polštář na kojení.
"Co to je za monstrum?" zeptala se a než jsem stihla cokoliv říct, odnesla ho zase pryč. "Potřebuješ volné ruce pro dítě," zdůraznila. Tedy jsem vzala malou do náručí a chtěla jí, jak jsme byly zvyklé, vložit bradavku do úst.
"Proč jí pomáháš? Copak ona to neumí sama?," ptala se máma a pomalu mi začínala jít na nervy. Jenže ona to nevzdala: "Tys, holčičko moje, asi nějak moc četla," řekla konejšivě. "Pojď, na všechny svoje teorie zapomeň, vezmi to svoje mimino do náruče, pohodlně se spolu posaďte, tak, hlavičku pěkně na ohyb tvého lokte, břicho na břicho a - no vidíš, jak pěkně pije!"
A opravdu. Najednou jsem neměla pocit nouzového řešení a kojení mi poprvé přišlo docela normální.
Od té doby šlo všechno snáz. Časem jsem se zdokonalila ještě víc a naučila se kojit kdekoliv.
Bradavky si občas potírám na to určenou mastí a už jen zřídka si dopřeju pralinku. Vlastně na kojení ani nemyslím, stalo se automatickou součástí mého života. Jediné co hlídám, je čas - snažím se, abych u jednoho prsu nekrmila déle než 15 minut, aby bradavky měly čas na zotavenou.
Věřte nebo nevěřte, já si to kojení začala užívat. A začala jsem věřit, že je snadné - když se to umí.
Už se neděsím, když moje miminko zapláče. Kojím, jak si řekne. Díváme se jedna druhé do očí, blaženě vnímám dotyky její ručky na mém břiše a pociťuji slastnou ospalost. Vždyť já relaxuji, přistihla jsem se nedávno!
Jsem na sebe hrdá, že jsem to navzdory nelehkým začátkům nevzdala. Že už ovládám několik kojících pozic. Že už vůbec nemusím myslet na to, jak mám kojit, protože všechno dělám naprosto automaticky. A že už manželovu ruku při kojení křečovitě nesvírám, nýbrž naopak ho klidně i sama pohladím.
Nedávno jsem byla navštívit svoji těhotnou kamarádku. Má rodit za dva měsíce. Bojí se porodu, možných budoucích strijí na svém pěkném bříšku a taky poporodní deprese. O kojení se nezajímá a říká jen: "To bude hračka, stačí, když vidím tebe a Linneu!"
Jen kdybys věděla celou pravdu, myslím si a přemýšlím, zda jí mám něco říkat a vyvádět ji z blažené nevědomosti. Nakonec mlčím. Třeba jí to půjde líp. Jenom ji zapřísahám, ať si zatím rozhodně nekupuje žádné lahve. A kdyby náhodou měla s kojením nějaké potíže, ať ze všech lidí nejdřív zavolá mně.
Mojí holčičce bude brzy půl roku. Je plně kojená. Není tak dávno doba, kdy jsem si říkala - půl roku, ani o den déle. Odstavím své dítě, jak nejdřív to půjde. Teď mám opačný názor. Dokud bude zájem, jsem tu a chci kojit. Vždyť je to hračka!