PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Porod bolet nemusí

Rozhovor s Lucií Suchou Groverovou

Lucie Suchá Groverová (nar. 1973) je matkou pěti dětí. Jejich přivádění na svět ji obdarovalo nejen hlubokým sebepoznáním, ale také potřebou podělit se o zkušenosti s potenciálem porodu jako zdrojem osobního růstu s dalšími ženami. Básnířka, publicistka a lektorka seminářů spolu s manželem Radkem nedávno připravili k vydání aktualizovanou verzi své knihy "Aby porod nebolel".

Kdy jste začala přemýšlet o fenoménu porodní bolesti více do hloubky?

Když jsem ji poprvé zažila u svého porodu. Bylo to něco, co jsem vůbec nečekala. Fyzickou bolest, ať už je součástí porodu či nikoli, vnímám totiž jako upozornění těla, že něco není v pořádku. Na základě svých životních zkušeností sdílím názor, že bolest je následkem potlačování konkrétních potřeb jedince v emoční, fyzické, nebo duchovní oblasti.

Jaká byla vaše cesta k porodu bezbolestnému?

Na prvního chlapečka jsme od našeho rozhodnutí počít dítko rok čekali. Z prožívání těhotenství jsem byla nadšená a brzy jsem pochopila, že dítě v mém břiše není jen vyvíjející se plod, že se mnou od počátku svým způsobem komunikuje, že vnímám jeho pocity a ono zase zpětně reaguje na moje rozpoložení. Těhotenství byl fascinující stav, který jsem nikdy předtím nezažila, a na porod coby přirozenou součást celého procesu Láska - Početí - Těhotenství - Porod - Rodina jsem se přirozeně těšila. Nesnesitelná destruktivní nekončící bolest, která byla součástí prvního porodu, ve mně vyvolala množství otázek. Nesmířila jsem se s tvrzením, že porod bolí a prostě se to musí vydržet. Při druhém porodu jsem pochopila, že pokud spolupracuji se svým tělem a dítětem, nechám se jimi vést a nijak do procesu nezasahuji, není porod bolestivý. Příchod mého třetího dítěte na svět jsem celý prozpívala a uvědomila si, jak velmi podpůrný a zároveň přirozený je zpěv při porodu. Během každého těhotenství přišlo nějaké další téma, které jsem zpracovávala.

Jaké podmínky musí být dle vaší zkušenosti splněny, aby porod nebolel?

Holistický, celostní, přístup. Respekt ke komplexnosti celého procesu. Nezasahování. V porodu samotném se odráží nejen předchozích devět měsíců těhotenství, ale také početí, vzorce chování rodiny, ze které žena pochází, partnerské vztahy, způsob vlastního zrození ženy... Není možné tyto věci od sebe oddělit. Myslím, že nelze přesně definovat obecné podmínky pro přirozený porod. Každá žena potřebuje právě ty své.

I některé ženy, které během porodu křičí "to bolí", následně tvrdí, že porod nebolel. Existuje pro to vysvětlení?

Michel Odent uvádí, že ženy na porodní bolest následně zapomenou pod vlivem pozitivních hormonů. Ne-mám důvod s tímto vysvětlením polemizovat. Bolest má více úrovní. Když porod probíhá dobře i rychle, ne-jde o bolest, která ubližuje nebo je ohrožující. Prostě v tu chvíli je, ale zase odezní. Není třeba, aby ji tělo uchovávalo ve vědomé paměti. I v tomto případě ale žena bolest během porodu cítila. Ráda bych dodala, že když mluvím o porodu bez bolesti, mám na mysli porod, kde ta bolest prostě není. Více o tom v naší knize.

Většina současných žen si ovšem bolest při porodu zpětně vybavuje velmi dobře…

Tyto ženy jsou během porodu pozorovány zvenku. Ženské tělo je během porodního procesu velmi citlivé a je neustále připraveno vyhodnocovat situaci, zda nedochází k nějakému ohrožení. Je-li žena pozorována, má pocit ohrožení. Tím se aktivuje její racionální levá mozková hemisféra. Bolest se dostává do vědomé paměti. To je příčina zpětného vnímání bolesti. Pokud nikdo a nic rušivého do porodního pole nezasahuje, levá hemisféra aktivována není a porod je vnímán jako bezbolestný.

Od lékařů slýcháme, že porod bez bolesti je nesmysl, že se s ničím takovým nesetkali.

Přirozený porod není možné řídit zvenku. Není možné k němu přistupovat předem stanoveným mechanistickým způsobem. A v tom to je - běžný způsob vedení současných porodů není v souladu s celostním přístupem. Zapomněli jsme, že nejsme stroje, ale živé systémy. Lékaři se s porodem bez bolesti při stávajícím způsobu nastavení porodní péče pravděpodobně ani setkat nemohou a paradoxně jsou to právě oni, kdo se na bolestivosti porodu, třeba v dobré víře, podílejí. Myslím si ale, že je čím dál jasnější, že způsob západního poznávání má své hranice. Že z veliké části je příliš jednostranný a určité důležité součásti poznávání jsou v naší kultuře vyhoštěny do oblasti mysticismu. Jenže určité věci nelze popsat ve všech souvislostech pouze na základě racionálního uvažování.

Na jedné straně tedy stojí vědecké teorie, na druhé rodící ženy, které mají své zkušenosti a schopnost dostat se při porodu do souladu se svým tělem i nitrem…

Osobně se vědeckými teoriemi zabývám jen proto, že žiji v této době a chci pochopit stav současné společnosti. Rozhodně jsem je ale nepotřebovala k tomu, abych byla schopná přivést na svět své děti. Opak je pravdou. Neustálým kladením důrazu na racionální myšlení je odváděna pozornost od vnitřních pocitů, intuice, rozvíjení vlastní osobnosti a vrozené inteligence. Jsme vytrhováni z vnímání souvislostí. Vnitřně něco cítíme, ale nevěříme si. Už od dětství se učíme teoriím namísto možnosti skutečných prožitků. Jde o to najít vyvážený poměr mezi myšlením a cítěním. K umění porodit navíc patří nejen naslouchání vlastnímu tělu a nitru, ale také schopnost naslouchat dítěti, a to již od jeho prenatálního období.

K porodům bez bolesti pořádáte semináře. Jaké ženy na ně přicházejí? O čem se touží bavit? Jakou máte z podobných setkání zpětnou vazbu?

Na semináře přichází různé druhy žen, především vysokoškolačky. Jsou velmi přemýšlivé, zároveň však mají problém používat vlastní intuici a potřebují v této oblasti podporu. Témata jsou velmi pestrá, ale cítím velikou potřebu osobního příběhu, zkušenosti, otevřenosti, pochopení, přijetí a také nedokonalosti lektora. Nepředkládám ženám univerzální návody, vybízím je k zamyšlení. Na semináře chodí také muži, kteří stejně jako ženy hledají svoji úlohu v nové životní situaci. Je to dobře. Žena prochází během těhotenství velkým množstvím nejen fyzických změn, poskytuje svým tělem zázemí dítěti, učí se se přizpůsobovat, každý měsíc je jiný... Na muži je naučit se zase poskytovat zázemí ženě, přizpůsobovat se bez pocitu frustrace. Je hodně důležité, aby muž a žena spolu dobře komunikovali, také o tom jsou naše semináře. A konečně, mezi účastníky mých programů patří i porodní asistentky, psychologové či psychoterapeuti. Těší mne, že si naše semináře mezi sebou doporučují. Na světě už jsou desítky dětí, jejichž rodiče se inspirovali naší knížkou, potažmo životním příběhem. Několik dětí přišlo na svět při zpěvu svých maminek…Co víc bych ke zpětné ke zpětné vazbě měla dodat?

Co je na pořádání těchto seminářů nejpodstatnější pro vás?

Pocit smysluplnosti mého konání. Nejen pro druhé, ale i pro mne samotnou. Sama jsem obyvatelkou této planety, přivedla jsem do tohoto světa děti, cítím zodpovědnost za to, jaký ten svět je. Ráda používám slova indiánského kmene Hopi : "My jsme ti, na které čekáme, aby nás zachránili"

V praxi často vidíme, že ač ženy mají spoustu předsevzetí, mnohé se nakonec komplikacím a bolesti při porodu stejně nevyhnou. A třeba i žádají medicínské tišení porodních bolestí.

Myslím si, že bolest nelze utišit, pouze dočasně potlačit. Jeden můj seminář navštívili partneři, kteří se už dlouho snažili zpracovat strach z početí druhého dítěte. První dítě přišlo na svět císařským řezem, protože se zdálo lékařům příliš veliké. Muž vyprávěl, jak byl přítomen u operace, držel svou ženu za ruku a neustále pociťoval, že jeho žena velmi trpí. Několikrát se ubezpečoval, zda je opravdu její spodní část těla lokálně umrtvena a několikrát byl ujištěn, že je vše v pořádku. On sám prožíval velikou emocionální bolest a nedokázal si vysvětlit její příčinu. Až později, když mluvil se svou ženou, shodli se na tom, že i ona prožívala velikou bolest, kterou on zachytil. Nebyla to bolest fyzická, lékaři měli pravdu, nikdo je ale nepřipravil na bolest emocionální. Sám muž potvrdil, že si do té doby nikdy neuvědomil, jak těsné je propojení mezi fyzickým tělem a psychikou. Bolest je upozornění, že někde neprobíhá něco v souladu s přirozeným procesem. Mimochodem, pointa příběhu, který uvádím, je, že lékaři nakonec konstatovali, že dítě zas tak velké nebylo a mohlo se narodit i přirozeně.

Co když některá žena už před porodem trpí extrémním strachem a obavami?

Je potřeba se se strachem poctivě konfrontovat, zjistit, co s námi dělá a odkud pochází. Rozkrýt témata, která s ním souvisejí, vyjádřit ho, pochopit, projít jím. Anglické slovo bát se ("to fear") dříve znamenalo "něčím projít". Což v sobě obnáší poselství, že součástí růstu je strach poznat a překonávat, nikoli se mu vyhýbat.

Potkáváte ženy, které se trápí, že neporodily z vlastní síly? Nebo které naopak vehementně prohlašují, že přece nezáleží na tom, jak porod proběhne, hlavně že jsou všichni zdrávi?

Potkávám, a nejen na seminářích. Vnímám to tak, že každá máme svoji vlastní cestu. Nic není špatně nebo dobře. Každý člověk potřebuje pro naplnění svého života zpracovávat jiná témata. Každá situace má svůj důvod i své řešení - pokud o ně někdo stojí. To, co se může jevit nám jako nejlepší mně, nemusí být tím nejlepším pro jiného. Setkala jsem se se ženami, které na základě svého porodu císařským řezem a jeho pozdějšího zpracovávání a prací na sobě vytvořily nádherné příležitosti pro další ženy. Setkala jsem se se ženou, která chtěla rodit císařským řezem, protože sama tímto způsobem přišla na svět. Její děťátko, stejně tak jako kdysi ona bylo stále hlavou nahoru. " Já se mu vůbec nedivím, vždyť být hlavou dolu je velmi nepřirozené" říkala. Problém nastává, když někdo svou cestu vnucuje druhým z pozice tzv. uznávané autority.

Jak vnímáte současnou společenskou debatu na téma budoucnosti českého porodnictví? Proč se v ní stále dokola vzrušeně mluví o porodech doma, ač tuhle možnost zjevně volí a vždy bude volit jen menšina žen? Proč nejsme jako společnost schopni bez emocí hledat cesty, jak nechat ženy humánněji (laskavěji, intimněji, ohleduplněji) rodit i v porodnicích?

V pozadí všeho je strach. Strach, který pramení z dlouhodobě předávaného kolektivního traumatu. Téměř všichni jsme byli přivedeni na svět s intervencemi, mnohdy byly naše matky pod vlivem farmak. Přišli jsme o prazákladní lidskou "výbavu", o manuál na uchopení života na planetě Zemi. Přišli jsme o svoji sílu, o nejranější kontakt s maminkou, který nás vybavuje schopností vztahu k sobě i okolí. V pudu sebezáchovy jsme zablokovali své pocity. Přišli jsme o přirozenou důvěru v život a jeho smysluplnost. Je to veliká bolest nás všech a není divu, že rozviřuje intenzivní emoce, které jsou uloženy hluboko v podvědomí.

Vidíte způsob, jak tohle dědictví zrušit?

Zrušit ho můžeme jedině vlastním přístupem. Je potřeba o těchto věcech otevřeně mluvit. Nejdůležitějším krokem je zpracování vlastních porodních traumat. Ideální by bylo kdyby s tím začali lidé, kteří z hlediska své profese ovlivňují další generace - porodníci, porodní asistentky, psychologové, terapeuti, učitelé, politici... Pod vlivem kolektivního traumatu totiž používáme i velmi podobné kolektivní vzorce chování. Je zajímavé sledovat, jak lidé snažící se o humanizaci porodnictví mnohdy sami používají stejné postoje a metody jako jejich protivníci.

Dialog tak často připomíná dva monology. Jenže jen jedna strana - medicínský establishment - má zjevnou moc a pravomoc. Nespokojeným matkám málokdo věří. Máte návrh, jakých prostředků by mohly či měly používat samy ženy, aby se situace změnila k lepšímu?

Samy matky a ženy by se především měly přestat podceňovat, neměly by zůstávat v rolích obětí. Mateřství je velmi důležité období v životě ženy i dítěte coby budoucího dospělého jedince. V současné době je mateřství nedoceněno. Často se setkávám s prohlášeními typu "jsme jen maminky bez kompetencí a odborného vzdělání". Všímám si, jak jsou ženy nejisté samy sebou. Dochází k veliké vnitřní rozpolcenosti a k oslabení. Vzájemná ženská podpora těch, které už své nezdravé vzorce chování nahlédly a zpracovaly, a žen,které jsou připraveny vykročit, je nezbytná.

Sama jste i s vaším mužem k nápravě věcí přispěla knihou "Aby porod nebolel". Proč jste ji napsali a co je jejím obsahem?

Kniha vznikla hlavně proto, že k fenoménu porodu a bolesti při porodu se v naší společnosti váže řada zkreslených informací, předsudků a pověr. Poukazujeme na náš vlastní příběh, který také začal velkým porodním traumatem, ale díky práci na sobě a díky hledání souvislostí se postupně změnil v přirozený porod bez bolesti. Chceme na tuto možnost upozornit. A také připomenout, že pokud po určitých službách nebude poptávka, jejich nabídka postupně zmizí. Snad je tedy naše kniha i střípkem k současné debatě o příští podobě českého porodnictví. Jako klíčovou vidíme hlavně upřímnost každého k sobě samému: Čím do současného mechanistického způsobu porodnictví i životního stylu obecně přispívám a čím ho podporuji? Co bych já jako jedinec mohl či mohla na svém přístupu změnit? Přejeme si, aby naše kniha byla povzbuzením pro ty, kteří tuší, že nestačí nový svět jen hledat. Zkusme jej začít tvořit.

Více o knize "Aby porod nebolel" a možnost jejího objednání:
http://luciegroverova.sweb.cz/aby-porod-nebolel.htm

Připraveno pro časopis Děti a my 5/2012, kde rozhovor vyjde ve zkráceném znění.

Zpět na seznam rozhovorů

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt