Mlčení v rodině

Všichni máme zkušenosti s odlišnou atmosférou, jaká vládne v různých rodinách a domácnostech. Někam přijdeme a hned se tam cítíme dobře, jinde jsme jako na trní z chladu a odtažitosti, jež nás obklopí. Vůbec nejsilnější je zkušenost z rodiny, do které jsme se kdysi sami narodili. Cítili jsme se tu opravdu doma? Projevovali nám naši blízcí porozumění a lásku? Nebo si zpětně vybavujeme spíš ovzduší prostoupené napětím a nejistotou, takže jsme se raději stáhli do ulity, abychom pro přílišnou otevřenost nebyli zranitelní? Pokud v některých rodinách komunikace selhává, nebývá to proto, že by lidé měli zlé úmysly. Většinou jen sami pocházejí z rodiny, kde je fungující komunikaci nikdo nenaučil. Dospělí členové rodiny drží jakýsi komunikační monopol a děti do něj postupně vrůstají. Co si o mlčení v rodině myslí arteterapeutka Ivana Šilhánová, rodinný terapeut Michael Chytrý a manželský poradce Petr Šmolka? Níže uvedený text přináší upravený úryvek z rozhlasového pořadu Hovory o rodině, odvysílaného 13. 4. 2008 na ČRo 6:

O čem se v současných rodinách nejvíc mlčí?

Ivana Šilhánová: Záleží vždy na tom, jak která rodina žije. Tabu jsou dána už tím, z jakých výchozích rodin žena a muž, táta a máma, pocházejí. A u jejich dětí se to může projevovat zase úplně odlišným způsobem. Pokud se někde nemluví, děti obvykle potřebují dusno a nedýchatelno někde vykompenzovat. Tabuizovaná témata si pak odbývají venku, někde mimo, mezi svými vrstevníky, ve škole. Prostě tam, kde možnost otevřít se dostanou.

Michael Chytrý: Já bych začal u vlastního slova komunikace. Ono totiž nelze nekomunikovat. I mlčení je komunikace. Mlčet se dá všelijak - výhružně, významně, smutně, zdrchaně… Když mlčím, stejně v tu chvíli vysílám signál. Když se podíváme do slovníku, zjistíme, že původní význam slova komunikovat má mnoho odstínů. Jedním, které představuje dobrý komunikační výsledek pro obě strany je vedle sdělení i SDÍLENÍ. Myslím, že to hlavní je učit sebe, děti, rodinu dobře sdílet. Problém bývá ale i v tom, že já mohu celý den mluvit, a přesto to neznamená, že dobře a efektivně komunikuji. To, že hovořím, ještě neznamená, že vtahuji druhého do hry nebo s ním něco sdílím.

Petr Šmolka: Já myslím, že jsou určitá tabu, která předcházejí už samotnému vzniku té které rodiny, a ta jsou z těch vůbec nejzhoubnějších. Jde o to, že lidé často nehovoří o svých očekáváních. Každý, když vstupuje do vztahu či manželství, když zakládá rodinu, má svá očekávání, která by měl daný vztah naplňovat. Řada z nich je vědomá nebo dokonce sdělitelná, ale další jsou z různých důvodů - abychom partnera neodradili nebo abychom se stavěli do lepšího světla - sdělitelná naopak jen obtížně. Tedy o nich mlčíme, a pak jsme velmi překvapeni, že ve chvíli, kdy svá očekávání chceme naplňovat, nám je ten druhý není schopen uspokojit. Další tabu vznikají v okamžiku, kdy zastíráme, jak se ve skutečnosti cítíme. Jestli nás třeba něco od partnera ranilo, nebo naopak potěšilo. Zakrývání emocí je typické zvláště pro muže, mají to jako naučené chování, protože odmala slyšeli, že kluci nepláčou apod. Jenomže když nepláčou, tak se ani neumí patřičně radovat. V okamžiku, kdy se přestanete orientovat v tom, co je partnerovi milé a co ho zraňuje, v tom okamžiku se váš nemůže vztah nikam posouvat. Tápete a žijete v nevědomosti, která ale není sladká, je naopak velmi hořká, a mluvím o tom jen proto, že ta naivní představa, jak tabu v rodině jsou nějací kostlivci ve skříni, které nechceme odtajnit, nemusí vždy platit. O těchto kostlivcích se kuriózně mluví mnohem častěji než o pocitech či úzkostech. Znám spoustu případů, kdy se manželství rozpadlo zdánlivě jakoby z ničeho nic, a ten opouštěný zcela autenticky tvrdil, jak ho to zaskočilo a překvapilo a že vůbec neměl ponětí, že ten druhý je tak nespokojen. A ten druhý má zase pocit, jak svou nespokojenost dával najevo. Jenže to činil tak subtilně, že to pro prvního partnera bylo dlouho podprahové. Nežít v tabu znamená umět dát najevo, jak se cítím, co mě trápí a co mi dělá radost tak, aby to ten druhý také vnímal. To je jedna z cest, jak správně komunikovat a posílit rodinu.

Pojmenovat věci tak, jak jsou, může být hodně bolestivé, a utajování pravdy nebo i lhaní sobě samému zdánlivě zjednodušuje život. Jde o určitou techniku přežití - tím, že o něčem nemluvím, to ze svého života jakoby vymazávám. Proč to není řešení?

Ivana Šilhánová: Protože v životě nikdy neutečeme před svým stínem. Jestliže něco chceme utajit nebo vytěsnit, tak se nám to stejně zase vrátí, a my pak tyhle problémy potkáváme v životních okolnostech, v různých svých rolích, ve svém protějšku. To si ale obvykle uvědomíme až za nějaký čas, až když už jsme v tom po uši a musíme problémy opravdu řešit. Nedá se před nimi utéct a není to ani správné.

Michael Chytrý: Spisovatel Fulgum říká v jedné své knize úžasnou větu: "Nic si nedělejte z toho, že vás děti neposlouchají, ale nezapomeňte na to, že vás neustále pozorují." Tady bych viděl jádro problému. Já nemohu naučit dítě něčemu, co sám neumím nebo nedělám. Dítě napodobuje. Ve chvíli, kdy se v partnerském světě dokážu sdílet a dokáži si povídat a dítě je tomu na blízku, dávám tomuto dítěti model a podobu dobré komunikace.

Petr Šmolka: Děti by měly mít svobodu vyjadřovat své pocity. My někdy nemáme čas a náladu naslouchat jejich steskům, ale pak se nedivme, že ony budou mít v dospívání a v dospělosti podobné problémy jako jsme možná měli a máme my nebo jaké trápí spoustu lidí v našem okolí.

Nakolik jsou děti z rodin kde komunikace nefunguje, předurčeny k tomu, že ony samy nikdy komunikovat nenaučí? Jaké nabízí život náhradní možnosti nápravy?

Ivana Šilhánová: Důležitá je vždy chuť a ochota jedince problémy řešit, změnit se. Jak děti dorůstají, pocítí některé handicap, který získaly ve své výchozí rodině. To je důležité - začít pátrat, proč se necítím dobře a proč sociální vazby, které prožívám, nějakým způsobem nefungují? Takový člověk se musí vydat na cestu k sobě, posuzovat a uvědomit si, v čem že to žil a čeho je třeba k tomu, aby obstál ve svém samostatném životě a aby si ho sám zařídil jinak.

Petr Šmolka: Ledacos se dá dohnat v kontaktech s dalšími dospělými v okolí - s prarodiči, příbuznými, sousedy, a spoustu se dá naučit ve vztazích s vrstevníky. Myslím si, že mnoho pozitivního může nabídnout i dobrá sestra v jeslích nebo kantorka v mateřské školce, která může dávat zase jiný model chování, než na který je dítě zvyklé z domova. Přesto jsem si jistý tím, že nejvíc by dítě dostalo, kdyby se - a teď použiji velmi ošklivý termín - jeho rodiče emočně odšpuntovali. Kdyby dokázali - když ty emoce tam někde jsou - je dávat také najevo. Což není výzva, aby po sobě házeli kuchyňské nádobí a říkali si nehoráznosti. Dítě by mělo také vidět, že jsou chvíle, kdy je mezi rodiči naopak velmi hezko. Běžné dítě u nás má zkušenost, že se rodiče někdy pohádají, ale málokteré má zkušenost s tím, a je to škoda, že by si máma sedla tátovi na klín a měli se k sobě láskyplněji. S tím se paradoxně před dětmi skrýváme mnohem víc než s hádkami.

Co dělat, pokud někdo v rodině komunikovat nechce?

Michael Chytrý: Když ono je někdy hodně těžké ujasnit si, co se na té druhé nekomunikující straně vlastně děje. My máme často tendenci hodnotit to jako - on nechce, on je divný, jeho to nebaví - a už si dotyčného zaškatulkujeme, že se s ním v tomto směru nedá počítat. Přitom moje zkušenost z ordinace je taková, že celá řada lidí, kteří údajně nekomunikují otevřeně či konstruktivně, má docela jiné pocity. Neví, jak na to. Bojí se. Mají zábrany. V pozadí je něco podstatně jemnějšího než nějaké zásadní "ne" ve smyslu s tebou já se nebudu bavit, s vámi já nebudu komunikovat. Vůbec ne. Je tam jen nějaká nerozvinutá dovednost, která má v danou chvíli řadu bariér, jež ten dotyčný není schopen sám překonat. Ptáte se, co dělat. No, zkoušet s tím člověkem komunikovat různými způsoby, ale bez tlaku a bez toho "musíš". Bývá lepší vzít to úplně z jiného konce. Ne se na to stále dívat jen ze svého pohledu a ptát se, co já chci a potřebuji, nýbrž co ten druhý chce, potřebuje a na co se třeba víc chytá a víc se mu daří.

Ivana Šilhánová: Když člověk chce nějakou změnu, musí začít u sebe.

Petr Šmolka: Pokud je ale - obrazně řečeno - ten emoční špunt u někoho zaražený příliš silně a ještě je zalitý voskem, nezbývá než vyhledat odbornou pomoc. Takový člověk má někde z mládí hluboké jizvy, něco, co by podle jeho představ při ventilování bolelo natolik, že je lepší s tím nehýbat. Jenže ono to tam stejně pořád někde je a dělá to neplechu. V rámci terapie se můžeme vrátit k situacím, které ty jizvy způsobily, lze je ošetřit, a pak třeba ejhle, ten špunt vyletí sám.

Pro terapii jsou obecně daleko připravenější ženy než muži. Jak to udělat aby i muži byli ochotnější ke spolupráci?

Petr Šmolka: V tomhle je v poslední době trošku posun a mám pocit, že sbližování se světem, který jsme vždy vnímali jako ekonomicky rozvinutější, má něco do sebe. Ta představa, která k nám byla importována ze Spojených států či Švýcarska, že k dobrému tónu patří mít svého terapeuta, pomalu zapouští kořeny i u nás, a je dobře, že je zapouští právě i u mnoha úspěšných technokratů, kteří často s uvolňováním emocí mívají největší problémy. Teď v domnění, že se tím stávají světovějšími, jsou náchylnější nechat si pomoci právě i formou psychoterapie.

Ivana Šilhánová: Do mé praxe muži chodí - ve srovnání se ženami - zřídka, ale práce s nimi je stejná a jejich potřeba prožívat emoce je velikánská. Myslím si, že to hodně souvisí s výchovou, která u nás donedávna panovala. Věty jako "kluci nesmí brečet, nejsi bábovka, tohle vydržíš atd." nadělaly své, o tom už jsme mluvili. Jinak ale myslím, že potřeba prožívat emoce je stejná jak u mužů, tak u žen.

Michael Chytrý: Já si myslím, že u žen je výbava přece jen trochu jiná a emoční svět je bohatší.

Ivana Šilhánová: Výbava ano, ale potřeba prožívat emoce je u mužů obdobná.

Michael Chytrý: Já mám pocit, že výbava a potřeba jdou ruku v ruce, ale ženy potřebují víc komunikovat o pocitech. Ony nad kávou mluví o tom, co se jim přihodilo, mluví o dění, mluví o prožitcích. Muži to tak nemají, což neznamená, že sdílení nepotřebují. Zase se víc baví o faktech, o řešení, o postupech, a to racionální je v kombinaci s emočním z mého pohledu velmi rozdílné. Nejsme - muži a ženy - v prožívání a potřebách totožné bytosti.

Ivana Šilhánová: Nejsme totožné bytosti. Já to myslela spíš tak, že hodně pracuji s mladými lidmi a vidím ten rozdíl. Dnešní generace, žijící v otevřenějším světě, je v tomto směru rozvinutější. Už i kluci mohou dnes brečet, i oni mají bohatší emoční slovník a zajímavé prožitky.

Asi bychom neměli zapomenout zmínit, že s komunikací vždy také souvisí rozložení moci a autority v rodině.

Michael Chytrý: No, určitě. Už Sigmund Freud zmiňoval, že mlčení je také jednou z nejtěžších forem agrese. Slýcháme dospělé, jak říkají, když vzpomínají na své dětství: nejhorší bylo, když se doma mlčelo. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy mlčím, je druhá strana odsouzená k překladům toho mlčení. Co znamená? Jaké věci jsou v něm schované? Tady nastává celá paleta nedorozumění. Mlčení zavdává velkou příležitost k tomu, abychom tu stejnou situaci najednou každý vnímali úplně rozdílně.

Ivana Šilhánová: Je přítomno i téma viny. Ten, vůči němuž je mlčeno, se často cítí těžce a provinile. Chtěl by, ale neví, jakou cestou má k tomu druhému jít…

Petr Šmolka: Možná bychom si měli navíc uvědomit ještě jednu skutečnost - boj o moc, o definování pozic v rodině, představuje dnes jeden z nejčastějších zdrojů manželských a partnerských trápení. Daný "boj" může ovšem probíhat jak férově, tak zákeřně. Mezi férovější zbraně patří snaha nenásilně dokázat partnerovi, že v některé oblasti jsme těmi kompetentnějšími my a v jiných, že jsme s to respektovat jeho kompetence. Mlčení však patří naopak mezi zbraně velmi zákeřné. Zvláště pak mlčení spojené s demonstrováním nadřazenosti a signalizující druhému, že už nám nestojí ani za výměnu názorů.

Co si myslíte o teorii: "Nemluví-li se o problémech v rodině, nemluví se ani o škole nebo o práci. Nemluví-li se doma o škole a o práci, nemluví se o společnosti. Nemluví-li se o společnosti a o úloze jedince v ní, nemluví se o politice. Nemluví-li se o politice, nemluví se o historii. Zkrátka nemluví se o ničem, nebo přesněji řečeno, o ničem podstatném. To vede k nevědomosti, nesamostatnosti, nesebevědomí, neschopnosti se prosadit a zároveň realisticky znát sám sebe. Nekomunikace v rodině tak vede k nekomunikaci ve společnosti, nekomunikující jedinec není schopen ani angažovanosti občanské…?

Michael Chytrý: Svým způsobem tahle teorie platí, i když by si zasloužila větší rozpitvání. Já bych začal znovu u naprostých banalit. Máme-li se dobře bavit o společnosti a věcech vzdálenějších, tak v první řadě - jak už bylo řečeno - nejdříve musím začít u sebe. Jako táta a máma musíme umět sdělovat svým dětem své pocity, potřeby postřehy, nápady. Vyprávět jim o své práci, o tom, co se mi dneska stalo, co mě potkalo… Když to neudělám, jak můžu chtít, aby mně mé dítě umělo dobře vyprávět o sobě ?

Ivana Šilhánová: A je také potřeba učit se mluvit o svých chybách, omylech, prohrách a zklamáních, aby i tohle bylo pro dítě přirozené. Aby přišlo a řeklo: "Mami mám pětku, a to mi řekni proč, vždyť jsem se učil." Je smutné, s čím vším se děti trápí v tichu, bojíce se následků a reakcí rodičů. Takové dítě vlastně není socializováno, není připraveno, protože mu chybí zpětná vazba. Ono prostě neví, jak svět na ně bude reagovat, a ze strachu zůstává uzavřené.

Petr Šmolka: Zmíněný řetězec příčin a jejich důsledků mi připadá přece jen poněkud umělý. Spousta rodin totiž opravdu nemusí přejít od hovorů o práci, o škole a podobně, až k hovorům o politice a společnosti. A přesto spolu žijí ve shodě a harmonii, a přesto se i děti, které v takovém prostředí vyrostly, mohou časem o věci veřejné nejen zajímat, ale dokonce se v nich i angažovat.

Zápas o dobrou komunikaci je možné v každém případě vnímat jako zápas o obnovu lásky mezi lidmi, o obnovu schopnosti naslouchat jeden druhému. Co když si někdo po vyslechnutí našeho povídání řekne: "I já mám problém s komunikací a narušuje to mé vztahy." Na čem především je třeba zapracovat? Jak začít?

Michael Chytrý: V první řade musím celé téma skutečně přijmout za své. Uvidět problém. Faktem zůstává, že pokud se my v něčem realizujeme jako lidé, pak se realizujeme ve vztazích. Nikoliv primárně v ambicích nebo v kariéře, ale ve vztazích. Znám milionáře, kteří jsou na dně, protože se jim rozsypal elementární svět. To materiální nás nezachrání, to nám dlouhodobě radost nedodá. Rozhodující jsou vztahy, vztahy postavené na komunikaci a na sdílení. Takže bych odpověděl: Pokud si někdo přeje, aby mu elementární vztahy fungovaly lépe, tak to nejde bez přímočaré, důvěryhodné, otevřené komunikace. Určitě bych v této chvíli každého podpořil, aby se nebál a zkusil se nějak přiblížit ke komukoliv, kdo je pro něj v tomto směru důležitý, rozehrát s ním něco nového nebo jenom jiného .

Ivana Šilhánová: Vztahy jsou proto tak důležité, že v nich zrcadlíme sebe, svoje problémy. To, co nám vadí na druhých je vlastně náš problém. A to, co nemáme uvnitř vyřešené, to je naše životní cesta, která by ale navzdory všem zátěžím měla zůstat aspoň trochu radostná.

Petr Šmolka: Pokud už si někdo uvědomí, že má problém s komunikací, pak právě učinil první nezbytný krok ke změně. Mnohem horší totiž je, když má pocit, že problém nemá on, ale ti druzí. Možná se stále vracím k něčemu, co již řečeno bylo, ale já to opravdu považuji za zásadní. A to je jistá komunikační autentičnost. Tedy schopnost vyjadřovat své vlastní pocity. Pokud nám ta schopnost dána není, tak bychom možná měli uvažovat o pomoci odborné - od kurzů komunikačních dovedností, až k některé z forem psychoterapie.

Přesto se může stát, že i přes všechny dobře míněné rady a pokusy o sblížení si nakonec stejně nevíme rady…

Michael Chytrý: Pokud je to v oblasti párového, partnerského problému, pak je potřeba, aby k terapeutovi přišli oba. Pokud jde o záležitost celé rodiny, zase je potřeba, aby přišli všichni. Při problémech s komunikací se právě terapeut může stát jakýmsi tlumočníkem, který překládá z jedné strany na druhou a učí lidi společnému jazyku.

Ivana Šilhánová: Odborník, který není do problému emočně vtažen, poradí líp. Někdy stačí jen jedna věta, jindy je to práce na měsíce, ale kontakt s někým, kdo je "mimo" a přesto problému rozumí, je velice důležitý. Já moc ráda používám taneční terapii, to je zase jiné veliké téma. Krátce řečeno - vycházím z toho, že naše tělo i mysl jsou v propojení, a pokud nejsme šťastní a naplnění uvnitř, pocitově, pak se to projeví i na rovině tělesné, tedy na našem postoji, držení těla, chůzi. Můžu říct ze zkušenosti, že někteří lidé jsou tak strnulí, že je pro ně nepochopitelné, když řeknu - zkuste trošku pohnout rukou, zkuste nějaké malé gesto… Už se zapomněli přirozeně pohybovat, zapomněli být aktivní a kreativní, zapomněli žít. Je moc důležité je k tomu zase vrátit.

Petr Šmolka: Tady bych si dovolil poněkud oponovat. Ne vždy je nutné, aby k poradci či k terapeutovi přišli všichni aktéři narušeného systému. Tedy oba partneři, případně dokonce celá rodina. Takový názor mi připadá nešťastný. Posiluje totiž jeden z poměrně častých mýtů, že pomoc může být účinná pouze tehdy, když půjdeme do poradny či do terapie oba či všichni. Pak stačí, aby jeden odmítl, a tím zákonitě odradí i toho druhého. Přitom se opakovaně ukazuje, jak i drobná změna na straně jednoho ze členů rodinného systému, může výrazně pozměnit jeho fungování. Začne-li se jeden projevovat jinak než dosud, nemůže to neovlivnit jednání ostatních.

Vyšlo v časopise Proměny zima 2008

Zpět na seznam rozhovorů

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče