PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Slzy raného dětství

Co si počít s dětským pláčem a vzdorem od okamžiku narození do osmi let věku?

Cítíte se zaskočeni pláčem či záchvaty vzteku svého dítěte? Nevíte, co si v tu chvíli počít s vlastními emocemi? Nemáte potřebnou trpělivost dítě uklidňovat nebo vás jeho chování rozčiluje? Máte potíž zorientovat se v záplavě protichůdných rad, které pro podobné situace nabízejí snaživí bližní či knižní rádci?

Další český překlad Alžběty Labusové z díla švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové navazuje na předchozí Moudrost raného dětství. Dodává rodičům potřebnou sebedůvěru a napomáhá zůstat s dítětem v citovém spojení i během náročných okamžiků. Ohleduplný a vpravdě revoluční přístup má mnoho výhod:

pomáhá dětem prospat noc
předchází kázeňským problémům a redukuje agresivitu a hyperaktivitu
posiluje dětské soustředění a pozornost
pomáhá vyrovnat se s traumatem
sbližuje děti a rodiče
dospělým umožňuje pohlédnout do vlastního nitra a postavit se čelem k případným vlastním dávným zraněním, jež dosud nebyla zahojena, a tudíž rodičům znemožňují být dětem zralými průvodci světem emocí

Předmluva k českému vydání:

Když před dvěma lety vyšla v českém překladu kniha Alethy Solterové Moudrost raného dětství (v originále The Aware Baby), byla jsem napjatá, jak bude přijata zdejší veřejností. Osobně jsem k obsahu pociťovala velkou důvěru.

Při čtení jsem se v duchu vracela zpět do doby, kdy byly malé naše dcery a kdy jsem i já bývala bezradná, když někdy nevysvětlitelně plakaly. Ano, snažila jsem se je utěšovat, jak nejlépe jsem dovedla, a intuitivně jsem cítila, že nechat dítě vykřičet někde o samotě (jak to radila spousta lidí) je proti pravidlům empatického rodičovství, nebo aspoň proti mému citu. Jak ráda bych bývala tehdy znala výzkumem podložené doporučení přijímat pláč miminek a batolat jako efektivní adaptační mechanismus pro vyjadřování silných emocí či prožitků, s nimiž si dosud nezralý nervový systém dítěte neví rady.

Jde o logické a jednoduché, a přesto pro většinu rodičů dodnes neznámé vysvětlení: Když malé dítě neutišitelně pláče nebo se vzteká, nepotřebuje v takovou chvíli víc, než přijetí této reality jeho nejbližšími dospělými a jejich vlídnou náruč, v níž se zjitřené emoce a přetížení postupně přetaví v spočinutí a klid.

Dnes, s přesvědčením upevněným zkušenostmi a s čistým svědomím, doporučuji asistované vyplakání jako podpůrný prostředek pro zacházení s dětským křikem a pláčem, kdykoliv je k tomu příležitost. A mám skutečně vždy radost, když se od současných rodičů malých dětí dovídám, že to funguje. Další část mé podpory patří upevňování sebevědomí těchto rodičů, a to zejména v mezigeneračních sporech o výchovu. Prarodiče, ale někdy i jen cizí kolemjdoucí, se totiž často vměšují: "To dítě si přece nemůže dovolit takhle vyvádět!" či "Jak ho jen můžete tak rozmazlovat?!"

Někdejší postoje, mířící na motivaci dítěte k poslušnosti strachem, pocity viny a podmínečnou láskou rodičů ("budeme tě mít rádi, až nebudeš zlobit", "když je ti těžko, tak se vybreč, ale o samotě ve vedlejší místnosti, ať nás tím neobtěžuješ"), jen pomalu mizí ze scény, posilované staletími stereotypů, kdy tradiční rodinná schémata až příliš často stála na zneužívání moci - mužů nad ženami a dospělých nad dětmi. Dnes už jsme jinde, ve hře jsou nová vztahová upořádání i nové poznatky o vývojových potřebách dětí. Stále více rodičů usiluje o vztah s potomkem, od začátku budovaný na lásce, respektu a bezpodmínečném přijetí. A přesto většina lidí při kontaktu s křičícím miminkem či vztekajícím se batoletem stále ještě prožívá odmítavé pocity.

Svým dětem jen těžko dáváme, co jsme sami nedostali. Důležitou okolností kompetentního rodičovství je proto nahlédnutí případných vlastních zranění či deformací z dětství. Ať se nám to líbí nebo ne, máme reflexně podmíněnou tendenci používat výchovné praktiky, které byly kdysi našimi rodiči uplatňovány na nás. Skutečná dospělost a s ní i schopnost být dost dobrým rodičem přichází, když dáme vztah s vlastními rodiči do pořádku a když jim přestaneme, byť jen potají, vyčítat, co pro nás neudělali, a naopak se pokusíme nahlédnout, že i oni dávali jen to, co měli k dispozici. Jistě to nebylo tolik informací, kolik máme my dnes, ani plná svoboda postavit se zády k problematickým výchovným praktikám, klidně i navzdory většinovému názoru.

Současní rodiče tyto možnosti mají. Potřebují ovšem nejprve otevřít svá srdce a uvidět, jak skrze vzájemnou interakci s dítětem dostávají možnost osobního růstu. Předpokladem je přehodnocení názoru, že miminka a batolata nemají žádné zvláštní potřeby a že je možné, ba nutné, je od mala důsledně vést k nezávislosti ("Nechovat, když pláče, ať se nerozmazlí!", "Nekojit na požádání!", "Nespat s ním v posteli, aby si na to nezvyklo!" atd.).

Zásadní změna přichází, když připustíme a pochopíme, že miminka a batolata JSOU závislá. Zhruba do tří let věku své rodiče potřebují především k tomu, aby skrze ně a od nich načerpala důvěru, že si mohou svou počáteční a vývojově danou nemohoucnost dovolit. Žádaná schopnost samostatnosti se paradoxně dostavuje tím spíše a tím dříve, čím hojněji dětem v raném věku umožníme plně se sytit přítomností naší rodičovské služby a bezpečím naší bezvýhradné lásky.

Další do češtiny přeložená kniha Alethy Solterové, nazvaná Slzy raného dětství (v originále Tears and Tantrums) se soustředí především na zacházení s dětským pláčem a vzdorem jako na klíčové jevy při utváření dětské emocionality a empatie. Tyto nové pohledy společnost vstřebává jen pozvolna a neochotně. Teprve se učíme přijmout, že ať už malé dítě vystresovalo cokoliv, potřebuje nejprve dostat možnost negativní zkušenost odžít a zpracovat. Nikterak mu nepomůže, budeme-li po něm rovnou a od malička chtít de fakto už dospělácké sebeovládání.

Čtěme proto tuto knihu pozorně a přijměme, že miminka a batolata NEJSOU dosud emočně ani sociálně hotová. Neumějí ještě odkládat uspokojení ani konstruktivně řešit konflikty. Emocím zpočátku podléhají bez sebekontroly a potřebují se od svých pečovatelů teprve postupně naučit, jak s hněvem, vztekem, agresí, zklamáním i smutkem tvořivě, a nikoliv bořivě zacházet. Přitom disponují velkou vnímavostí a ochotou ke spolupráci. Přejímají od nás dospělých vzorce našich reakcí. I proto se my dospělí o sobě tolik dozvídáme právě ve chvílích, kdy jsou miminka a batolata v odžívání svých nepochopených emocí nejnesnesitelnější…

Rozpaluje nás divoké, plačící nebo vztekající se dítě vztekem do běla? Nebo cítíme úzkost? Pocity neschopnosti a viny? Jednáme v afektu? Nedokážeme takovému dítěti poskytnout oporu? Neumíme mu dát svou náruč k dispozici, aby se v ní jeho zoufalství z nezvládnuté, nekontrolované reakce postupně měnilo v proaktivní a vůči ostatním lidem přijatelné chování? Inu, pak to jen svědčí o tom, že ani naše emocionalita se zřejmě kdysi neměla kde v bezpečí vytvořit a že nemáme odkud tento druh přijetí a podpory dítěti nabídnout.

Pláč i záchvaty vzdoru jsou na cestě k emočnímu vyzrávání možná těmi vůbec nejvýznamnějšími pomocníky. Zkusme se na ně podívat novýma očima. Pokud nás obtěžují, ptejme se, co nám brání provést naše děti obdobím raného věku s nadhledem, laskavostí a noblesou. Že by nás dítě svým pláčem tak štvalo, protože i my bychom se potřebovali uvolnit nebo vyplakat, ale nemáme k tomu bezpečný prostor? Je-li tomu tak, škodíme si na duši, ale i na těle, protože skrze slzy odcházejí z našeho organismu stresové hormony a pláč je v podstatě svou důležitostí srovnatelný s vydechováním, vyměšováním či pocením.

Bude báječné, až naše snažení dospěje až k tomu, že svůj postoj k dětskému pláči i vztekání uvidíme jako předávání modelového chování, které se dědí z generace na generaci. Odpovědnost je na počátku výhradně na straně dospělých a souvisí s potřebou jejich bezmezné služby v čase, kdy pečují o bezmocné a ve všem na ně odkázané miminko. Postupně se situace mění a někdy během druhého roku života je nutné začít i s nastavováním pravidel. Batole už se nutně potřebuje seznamovat také s odpovědností a empatií. Učit se soucítit s druhými a zachovávat přiměřené hranice. Není však namístě k tomu dítě vést drsným až násilným způsobem, kterým mu spolu s usměrněním chování předáváme také narušení jeho integrity, komplexy méněcennosti nebo naopak nezralé rebelství a věčný souboj s autoritami. Však se rozhlédněme kolem nebo se podívejme do vlastního nitra. Kolik emoční nekompetentnosti nalézáme tam i tam…

A tak se s touto knihou můžeme vydat na cestu za hlubším rozvojem rodičovských kompetencí i za sebepoznáním. Buďme přitom vlídní k dětem i k sobě samým. Jen málokdo z nás mohl v dětství plakat v potřebné míře. Nemnozí zatím našli v čase dětství trpělivou a soucitnou náruč, když se potřebovali zbavit přetlaku, stresu, hněvu nebo smutku. Spíše jsme převzali silácké přetvařování, vytěsňování a tabuizaci autentického prožívání, stejně jako útěky k rozptylujícím náhražkám. Nemáme zatím mnoho vzorů, jak s pláčem miminek a s batolecím vzdorem efektivně zacházet. To se ovšem může začít měnit.

Tato kniha nám chce být průvodcem i pomocníkem. Provede nás světem nových vědeckých poznatků, pomůže nám zorientovat se ve vlastním nánosu škodlivých stereotypů a ukáže, jak zadržování a neodžití smutku nebo jiných bolestných emocí škodí. U dětí blokuje plný rozvoj intelektu, u dětí i dospělých vede k agresi nebo autoagresi.

Řečeno s autorkou této knihy: Svět, ve kterém se nesmí plakat, bolestí nešetří, protože není odžívána léčivými způsoby. Násilí je často jen pokrouceným vyjádřením hněvu či strachu dotyčného člověka v prostředí, kde není bezpečné vyjevit skutečné pocity.

Chceme-li násilí, agresi a citovou vyprahlost ve společnosti eliminovat, nehledejme kdovíjak složité způsoby. Nejspíš postačí, když se pokusíme poskytnout oporu, příklad a bezpečné vedení těm nejpotřebnějším, nejkřehčím a nejzranitelnějším, a přesto skrze pláč a vzdor tak zdatně komunikujícím - miminkům a batolatům.

Eva Labusová, květen 2016

Knihy Slzy raného dětství a Moudrost raného dětství vydalo nakladatelství Triton. Možno objednávat zde

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu