PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Když autorita poručí…

Týdeník Respekt 7/2020 přináší mimo jiné zamyšlení Zuzany Boehmové nazvané „Ty toho naděláš“. Je věnováno rozporu mezi vysokou úrovní českého zdravotnictví v oblasti tzv. expertní či poúrazové (akutní) medicíny, a kvalitou, jakou zdejší systém zdravotnických služeb projevuje vůči potřebám psychologickým. Autorka konkrétně popisuje situaci, kdy rodičům není dovoleno, aby při pobytu v nemocnici v míře, v jaké je to běžné v jiných vyspělých demokratických zemích, doprovázeli své malé děti. Když zdravotník poručí, rodičovský instinkt jde stranou.

České zdravotnictví se skutečně může chlubit mistrovstvím, pokud jde o zachovávání funkčnosti hmotného těla (i v naší rodině jsme to už párkrát potřebovali a ocenili, velký dík za to). Avšak v péči o potřeby psychologické neřkuli duchovní naráží systém na těžko uvěřitelnou míru nepochopení, ignorance a sabotérství. A že se takových rozporů typu „hádala se duše s tělem“ najde. Ve zdravotnictví i mimo ně.

Neumíme to až na čestné výjimky s počátkem ani s koncem života. Porody jsou mocensky delegovány pod výsostnou odpovědnost lékařů, bez ohledu na výzkumem potvrzené možnosti profese samostatných porodních asistentek, které zdravým ženám mohou nabízet péči nesrovnatelně osobnější, všestrannější, na míru ušitou a navíc levnější. Jako terapeutka pracující s problematikou poporodních traumat a depresí zblízka vidím, jak zbytečné a nehorázné klacky české porodnictví hází pod nohy rodícím ženám a jaké komplikace iatrogenní porodní zranění páchají v křehké stabilitě rodinných vztahů.

S umíráním je to podobné. Povětšinou se u nás závěry světské pouti odehrávají v seniorských domovech, nemocnicích nebo léčebnách dlouhodobě nemocných. Hospiců zdaleka nemáme tolik, kolik by bylo zapotřebí. Domácí péče s nedostatkem vhodného organizování, peněz a personálu je kapitolou bolestnou a neutěšenou.

V příkladech nepochopitelně rozšířené jakési národní (sebe)destrukce lze pokračovat: Přetížená péče psychiatrická nabízí hlavně medikaci. Psychoterapie je jen omezeně poskytována v rámci zdravotního pojištění, takže za péči o duševní zdraví platíme nemalé peníze v hotovosti, nebo zůstáváme bez pomoci. Nedostatečná pozornost je věnovaná podpůrné práci v terénu stejně jako přehlížené roli Popelky, jakou je u nás sociální práce (kdy konečně přijdeš, Princi?). Rozdělování státního rozpočtu teče koryty jiných řek.

Společnost je rozpolcena i v názorech na výchovu a školství. Batolata bez ohledu na potřeby raného věku nezřídka předčasně zatěžujeme institucionální péčí, zároveň nejsme schopni zajistit dostatečný počet míst v mateřských školkách pro děti starší, které vrstevníky už potřebují (spory o jesle trvají v této zemi podobně dlouho jako spory o přirozený porod a dle mého poznání v jejich podstatě proti jejich společným zájmům jdoucí prolínání je pro mne záhadou) .

Alternativní školství usilující o zohlednění individuálních vzdělávacích potřeb žáků za současného rozvíjení tzv. měkkých dovedností (kompetencí v oblasti emoční a sociální inteligence) rovněž nemá na růžích ustláno. To raději bonbónek za odměnu předškolákovi, aby nezlobil, a kupu domácích úkolů nebo biflování školákovi, aby se dohnalo, co se nestihlo během vyučování podle neúměrně přecpaného kurikula.

A ještě snad zmíním (byť výčet jistě není úplný) vzrušenou debatu o trestech. Jsme jednou z posledních zemí v EU, v nichž dosud není ze zákona zakázáno děti v rodině trestat fyzicky. Až tři čtvrtiny Čechů tělesné tresty v rámci rodičovské výchovy schvalují a někteří zároveň vyjadřují obavu, že by úplný zákaz mohl do budoucna postavit děti proti rodičům, protože za každý „malý pohlavek“ by rodiče mohli být popotahováni. Málokdo se ptá, co přesně si většinová veřejnost od fyzického trestání slibuje, zvláště když statistiky ukazují, že česká společnost patří v evropském měřítku k těm s nejvyššími počty dětí s ublížením na zdraví nebo utýraných k smrti vlastními rodiči nebo pečovateli (více o tom např. ve statistikách Nadace Naše dítě).

Napětí, obavy a dohady, kam se podíváš. Scénu politickou nevyjímajíc. Protože jaký typ osobností nám výsledky voleb dosazují do čela státu a do dalších rozhodovacích pozic? Jaké celebrity dávají vzory našim životům? Proč tohle všechno sami sobě děláme?

O tom, jak s tím nejspíš souvisí nezhojené individuální i společenské trauma, jsem psala opakovaně. Jsou ale i další důvody, pro které současná společnost uvízla na mělčině. Za jeden z nejzávažnějších považuji hrubou materializaci všech sfér života a ignorování potřeb duše.

Jak problém uchopit, a přitom neubližovat? Jak se učit věnovat více pozornosti vnitřním obsahům než těm vnějším, když většinová společnost je zatím nastavena přesně naopak - také proto, že většina těch, kdo spravují tuto zemi a mají v rukou výkonnou moc, nebere v potaz, že při utváření věcí budoucích je třeba hledat celistvost a snažit se chápat i psychosomatické a duchovní souvislosti? Ty jsou zatím tématem v (často tak báječných) soukromých kruzích, nikoliv však na veřejnosti. Každý, kdo pracuje ve zdravotnictví, školství, médiích či politice a už se někdy pokusil nějaké výrazně duchovní téma učinit předmětem veřejného zájmu nebo debaty, ví, jaká mela se nad tím obvykle strhne, nebo jak často je prostě utnuto nadřízeným.

Píšu tento text pro všechny, kteří mají takovou zkušenost. Možná se cítíte osamoceni nebo vyčerpáni, unaveni nebo vyhořelí. Nevzdávejte to. Nebojte se připomínat, že cokoliv, co ohrožuje naše fyzické, duševní nebo emoční přežití, vychází obvykle z nějaké jednostranné ideologie nebo z návyku založeném na závislosti či útlaku. Právě tohle umlčuje hlas duše a způsobuje její vytrácení.

Opatrnost je na místě, stejně jako každodenní přemýšlení o tom, co může jednotlivec udělat pro to, aby svůj život začal žít vědoměji. S novými možnostmi poznávání a v nových souvislostech je nám v naší podivuhodné době předkládána kvalitativně nová výzva k osobní i společenské transformaci. Tu nelze pochopit, natož přijmout, dokud nezačneme brát v úvahu, že člověk je i bytost duchovní a jako taková potřebuje být v kontaktu se svou spirituální podstatou. Jen skrze ni může navázat spojení s tím, co ho přesahuje a obdarovává skutečným smyslem i pochopením toho, proč vlastně je tady.

Abychom však duši pochopili, potřebujeme se učit tichému a specifickému způsobu, jakým s námi komunikuje. Teprve když jejím potřebám uděláme prostor, potkáme se s vlastním stínem, jehož nepoznanost uvádí do pohybu všechny „démony nevědomí“ žijící v našich projekcích, obranách, závislostech i bitvách o moc, slávu a koryto všeho druhu. Jde přesně o ten typ bitev, které nemají vítěze, jen poražené. Vítězství na nás čeká v docela jiných soubojích.

únor 2020

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Counselling

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2020 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt