PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Jak naložit s mikulášskou tradicí v současnosti? Je vůbec ještě živá a něčím obohacující?

5. prosincový podvečer a navštěvování rodin s dětmi touto trojicí osob patří již dlouho k tradičnímu předvánočnímu období. Diskutuje se o tom, zda je to pro dnešní děti ještě vůbec vhodné, jaké stanovisko zaujmout jako rodič apod.? Připadá mi, že je to typické. O všem hodně hovořit, analyzovat to, hledat ve všem problém, dítě hyperochraňovat.

Přitom se jedná o jednu z tradic, která v sobě skrývá něco magického, radost a naději nosící. V hlubším významu může přinést právě tato tradice spojená se sv. Mikulášem poznání o radosti, která vychází z pomoci druhým, o radosti z obdarovávání, o tom, že když budeme neohroženě pomáhat slabším, budeme soucitnější. Můžeme pak zažívat radost a být tak i lepšími lidmi.

V reálném světě záleží jen na rodičích, jak k takové výzvě přistoupí. Myslím si, že když do rodiny přijdou předem domluvení dospělí, kteří umí s laskavostí a pokorou vzbudit v dětech jemné chvění, radostné očekávání, možná i trochu obav z neznámého, to všechno za podporující přítomnosti rodičů, může být tento zážitek důležitým momentem, kdy dítě zažije něco výjimečného, trochu obavy vyvolávajícího, ale to vše v blízkosti a bezpečí svých nejbližších. A pokud to zvládneme jako rodiče tak, že se dítě pak může radovat z toho, že sebe samo nějak překvapilo, ujistilo se, že se mu dostane podpory a ochrany ze strany rodičů, když to právě potřebuje, máme, myslím, vyhráno. Pocit bezpečí a důvěry to může jen posílit. A jako bonus dostane dítko nějaký ten mls. Na druhé straně bych respektovala přání dětí nebo rodičů, když se jim do takové akce prostě nechce.

Tradice obecně nám mohou dobře sloužit jako propojení a našimi předky, s našimi kořeny. Můžeme tak spolu s dětmi zažít něco, co nás všechny přesahuje. Napadá mě na závěr, že když se budeme řídit svojí intuicí a zvolíme pro sebe a děti cestu, která je nám blízká, nemůžeme se splést. A neodpustím si ještě malé přání pro nás všechny: Pokud uvěříme v zázraky, začnou se dít...

Martina Masopustová, pedagožka, lektorka jógy, psychoterapeutka, matka dvou synů

https://www.facebook.com/martjamyoga/

Moje nejstarší vědomá dětská vzpomínka: Sedím pod stolem a s obavami vykukuji nahoru na šklebící se postavu čerta. Mohly mi být… tři roky? Další vzpomínka: Jsem starší, s údivem hledím čertovi na blikající červené rohy (výkřik kutilské techniky) a s ještě větším údivem se ptám, proč má Mikuláš stejné hodinky jako můj tatínek? Tatínek kupodivu u návštěv Mikuláše nebyl, vracíval se domů pozdě a v podroušeném stavu. V dospívání jsem sama byla Mikulášem – způsob výdělku hravých studentů. Ve dvaadvaceti jsem se při prosincové práci v izraelském kibucu s chutí namaskovala za čerta a rozdávala židovským dětem bonbóny.

Otázku, jak naložit s mikulášskou tradicí, jsme si s manželem samozřejmě v dětství našich dětí kladli. Nakonec jsme zvolili pozvání skupiny, kterou jsme znali, a domluvu, že nebudou strašidelní přespříliš. Nebyl důvod, přestupky našich dcer byly zcela normální – vzájemné hádky a nepořádek. A to je myslím klíč: domluvit se s herci na způsobu a intenzitě představení. Dnes v žádné skupince nechybí anděl, toho děti milují, a čert může jen pobíhat okolo a neútočit. U jiných dětí by možná trochu bubu pomohlo, nevím, zkušenost nemám. Možná by bubu potřebovali spíš rodiče.

Besídky, ač občas k nepřežití, jsem vnímala jako projev radosti dětí podělit se o to, co se naučily. Stres to je patrně spíše pro přepečlivé paní učitelky – tady by jistě pomohla komunikace a pochopení pro jejich práci ze strany rodičů, i uvolnění jejich případného maximalismu, aby pro správně zazpívanou píseň děti nepředrezúrovaly. Opět mám trochu zkreslenou zkušenost – dcery chodily do inkluzivní školky společně s fyzicky i psychicky handicapovanými dětmi, takže o nečekané události na besídkách nebyla nouze a nikdo to neřešil. Úspěch byl, když nikdo nedostal epileptický záchvat.

Ve vysvětlení postavy Mikuláše jsem jako matka selhala. Za tradicí stojí skutečná historická postava biskupa Mikuláše, který žil v první polovině 4. století v turecké Myře. Nejsem křesťanka, omezila jsem se pouze na konstatování, že „nosí dárky“. Až fascinující výklad kolegy religionisty mi objasnil, že Mikuláš (i Ježíšek) jsou antickým dědictvím bohů a jejich osobnosti byly před teologickým překreslením mnohem plastičtější, tudíž i zajímavější. Takže věděli jste, že Mikuláš byl stejně jako jeho předobraz bůh Hermés, i patronem zlodějů? Tedy není jen tím, kdo dává, ale i ochráncem těch, kdo berou? Možná je čas svátek restartovat a doplnit ho barvitou diskusí o pestrosti kultur a proměnách spirituality. Děti jsou bystřejší, než si myslíme, a mívají skvělé pohledy.

Terezie Dubinová, kulturoložka, hebraistka, astroterapeutka, matka dvou dcer

www.oheladom.cz

První, co mne napadá, je otázka, proč vůbec vzniká potřeba starou tradici dnes zpochybňovat? Vybavuju si svoje dětství na malém městě. V předškolní době šlo o čekání, až Čert před naším panelákem zarachotí svým tradičním plechem a bude v tomto konání důsledně pokračovat, než vystoupá do posledního patra. Za ním důstojně kráčející Mikuláš, kterého ten divoký Čert, sám o sobě rozdávající hrůzyplný respekt, poslouchal na slovo. Když Mikuláš poručil, seděl Čert v rohu místnosti, kde se odehrával ceremoniál s námi dětmi, krotký jako beránek. Jako školní děti jsme pak tuhle dvojici honili po sídlišti, a vědouce, že jde o naše převlečené učitele ze základní školy, notně jsme si užívali, že na ně můžeme pokřikovat a házet sněhové koule.

Zhruba o čtvrtstoletí později pak přišel čas, kdy jsme s mým mužem Mikuláše a Čerta hledali pro naše dcery. Když jsem se jich nyní s odstupem času zeptala, jak na to vzpomínají, zejména ty dvě starší si vybavily pozitivní vzpomínky, umocněné i tím, že jednou můj muž nenápadně celé dění zachytil na kameru, a pro holky, pro nás pro všechny, bývá dojemné připomenout si rozechvělé obličejíky, které zpívají písničku, a poté - zvláště naše nejstarší na to byla machr - vedou s Mikulášem rozpravy o dobrém a méně dobrém chování a o vnitřních dilematech, jimiž se už i malý člověk může nějak vnitřně zaobírat.

V tomto smyslu návštěvy mýtických bytostí v domovech dětí, dosud dlících v magické fázi vývoje, mohou mít a - když se dobře připraví, i mají - skutečný přínos. Faktem je, že současné děti jsou ve věci setkávání se s vlastní duší, které by přineslo pocit spojení s druhými i se sebou a také určitou schopnost sebezpytu, velmi, velmi ochuzeny.

Domnívám se, že v rodinách, kde je přáno světu fantazie, svědomí a tvořivosti, budou pečlivě vybraní a instruovaní Mikuláši a Čertové spíše vítáni, zatímco tam, kde vládne konzumnější a racionální přístup, mohou budit rozpaky včetně pocitu, že rodiče tak nějak nevědí, co si počít. I proto často volí ten nejjednodušší přístup a prostě tradici zruší.

Odpovězme si jako rodiče nejdříve na otázku, co děláme pro rozkvět niterného světa našich menších dětí (zhruba mezi třetím a šestým rokem života). Jak jim zprostředkováváme vědomí lidské odpovědnosti, autonomie, důvěry a sebepoznání? Předem s Mikulášem trochu připravený a veselým Čertem hravě okořeněný rozhovor dítěte, sedícího na bezpečném klíně rodičů, můžeme pak najednou sami uvidět v docela novém světle.

Eva Labusová, publicistka a psychoterapeutka, matka tří dcer

www.evalabusova.cz

Připraveno pro www.zenysro.cz, prosinec 2017

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt