Níže uvedený text byl vytvořen pro portál Šance Dětem:

Předškolní věk

Jako předškolní označujeme období čtvrtého, pátého a šestého roku života, tedy období, které začíná s koncem batolecího věku a končí s nástupem dítěte na základní školu. Jde o vývojovou etapu, kterou jako rodiče obvykle prožíváme s určitou úlevou. Končí doba maximálního nasazení, kdy jsme dětem s velkou pozorností zajišťovali všestrannou bezpečnost a snažili se jim s láskou vštípit ovládnutí základních návyků a dovedností. Na první pohled se zdá, že nyní se konečně můžeme cíleně a se zřejmou odezvou od dítěte soustředit i na rozvoj jeho sociálních, intelektuálních i duchovních potřeb. Avšak pozor: tělesný vývoj a růst - bez ohledu na to, jak specifický a důležitý je v tomto období i vývoj duševní - stále dominují.

Potřeba zabydlet se ve vlastním těle

K největší výzvě péče o současné děti předškolního věku patří zřejmě otázka, jak dítěti zajistit faktickou rovnováhu mezi potřebami fyzickými (zejména velkou potřebu pohybu), a potřebami duševního rozvoje.

Obecným trendem je dnes silný tlak na předčasný rozvoj intelektu a na druhé straně zanedbávání spontánního volného pohybu. Přibývá mateřských škol i organizovaných volnočasových aktivit zaměřených na nejrůznější duševní dovednosti, od uměleckého a jazykového vzdělávání až po kurzy první matematiky. Je důležité připomínat, že celkově u předškolních dětí stále dominuje fyzický vývoj, a tedy růst a vyzrávání tělesných funkcí. Duševní vývoj se naproti tomu do značné míry děje automaticky. Dítě speciálně organizovanou výuku nutně nepotřebuje.

"Při troše vnímavosti můžeme vypozorovat, že každý posun v tělesném vývoji bývá vykoupen určitým zpomalením, někdy i krizí v duševním vývoji dítěte. Dítě obvykle samostatné, aktivní a veselé je najednou plačtivé, rozmrzelé. Má větší potřebu náklonnosti ze strany maminky, případně jiné nejbližší osoby. Rodiče mají pocit, že s dítětem něco není v pořádku, a nevědí co. Někdy taková krize dokonce vyústí v horečnaté onemocnění. Často se až zpětně ukáže, že dítě skokem vyrostlo do výšky, kalhoty jsou mu krátké a potřebuje boty o číslo větší. Po ukončení takové fáze růstu je dítě náhle opět v pořádku, a nejen to: najednou se objeví nová duševní kvalita, dítě umí i bez cíleného učení něco, co dosud neumělo," připomněl před časem v článku o předškolních dětech pro časopis Aperio lékař Lukáš Dostal. Zdůraznil, že přetěžování předškoláka neadekvátními psychickými nároky snadno vede k oslabení jeho tělesné konstituce, s nímž pak může dítě bojovat po celý život: " Už čtyřleté dítě můžeme sice naučit číst i psát a můžeme z něj vydobýt docela komplikované matematické dovednosti, ale je na místě se ptát, jakou cenu za to zaplatí jinde," varuje Dostal.

Rozvoj řeči - logopeda ano, nebo ne?

Na počátku předškolního období, u tříletých dětí bývá v kvalitě a bohatosti řeči velký rozdíl. Někdy je příčinou horší mluvy nevyzrálost řečových orgánů nebo zubní anomálie, většinou jde však o přetrvávání nedobrých řečových návyků - šišlání - z mladšího období. Během předškolního věku si dítě osvojuje hlásky, slova i gramatická pravidla, proniká do tvorby vět i souvětí, dokáže poslouchat stále delší "porce" vypravovaného nebo čteného textu.

"Ukazuje se, že je-li dítě v tomto období bez možnosti procvičovat řeč v každodenním dlouhodobém kontaktu s blízkou dospělou osobou, nastávají v řečovém vývoji nezvratné negativní změny jako menší cit pro jazyk, menší zásoba užívaných slov, menší porozumění textu apod.," připomíná v knize Psychologie pro učitelky mateřské školy dětská psycholožka Lenka Šulová.

Pokud nevíte, v jakém věku má dítě zvládat které hlásky a kdy je čas pro návštěvu logopedické ambulance. Asociace klinických logopedů ČR rodičům doporučuje orientovat se ve vývoji artikulace v závislosti na věku dítěte podle následující tabulky:

Zdravé stravování - investice do budoucího zdraví

Předškolní období je pro dítě nesmírně důležité pro vytváření chuťových preferencí a jídelních návyků jak ve smyslu pravidelnosti, tak složení stravy. Jak dítě roste, začíná se postupně i čím dál častěji stravovat mimo přímý dohled rodičů. Jednak už bývá navyklé brát si tu a tam, na co má chuť doma (pozor zvláště na nekontrolovanou dostupnost sladkostí a jiných "jalových" pochutin), ale také už přijímá jídlo ve školce nebo třeba na návštěvách.

Kolik toho má dítě v tomto věku jíst? "Zdravý předškolák roste podle genetického kódu svých rodičů. Potřeba přívodu energie se sice zvyšuje, ale při přepočtu na jednotku hmotnosti se oproti předchozímu období opět snižuje. Nenuťme dítě, aby snědlo víc, než samo chce. V případě, že normálně roste a v mezičasech nejí sladkosti, je jasné, že jí dost," vysvětluje dětská lékařka Ulrika Barčáková z Dětské obezitologické ambulance při Dětské poliklinice FN Motol. Základ jídelníčku mají dle jejího názoru tvořit kvalitní bílkoviny obsažené v mléčných výrobcích, vejcích, rybách i kvalitním mase. Důležité jsou obilninové výrobky, přičemž část z nich by měla být celozrnná, protože obsahují vlákninu a více minerálů a vitaminů než výrobky z bílé mouky a mají nižší - výhodnější - glykemický index. Ovoce a zeleninu by měly předškolní děti dostávat jako součást každého jídla. Děti učíme jíst pravidelně 5xdenně. Důraz klademe na snídaně," upozorňuje MUDr. Barčáková. Důležitý je i pitný režim, z něhož by měly zcela zmizet slazené nápoje včetně přeslazených džusů a limonád: "Všechno je otázka zvyku a není důvod si myslet, že pokud bude dítě dostávat jen čistou vodu či nepřislazované čaje, bude ochuzeno. Neučme děti na sladké a chemicky dochucované nápoje," přimlouvá se odbornice a zdůrazňuje, že předškolní věk nejzásadněji nastavuje pravidla příštímu stravování: "Dítě přejímá životní styl rodičů. Právě nyní se rozhoduje o tom, zda později ve svém životě bude člověk přikládat důležitost společnému stolování, rádo se zapojí do přípravy jídla či prostírání, zda bude jíst v klidu a beze spěchu a při vypnuté televizi."

Poté, co dítě začne chodit do školky, je ovlivňováno i zdejší filozofií stravování. V předškolních zařízeních nalézáme obrovské rozdíly. Některé zdejší jídelníčky množstvím masa, bílé mouky a sladkostí kopírují své desítky let staré předchůdce, jinde - často na přání nebo přímo aktivní zapojení rodičů - se čím dál více vaří z kvalitních lokálních surovin s dostatkem zeleniny a ovoce a s omezením cukrů a polotovarů. Může se stát, že ze začátku dětem nové potraviny (fazole, jáhly, pohanka, kuskus, tofu…), nechutnají, ale je třeba vytrvat a pěkně upravené ´nezvyklé´ jídlo nabízet opakovaně a trpělivě.

Velkou inspirací je práce přední české odbornice na zdravotní prevenci a výživu Margit Slimákové, která poskytuje jak praktické rady k potravinám a vaření na svých stránkách, tak poradenství rodičům i institucím při zavádění zdravé stravy do školek a škol (více na www.margit.cz, www.zdravakuchyn.cz/, http://www.healthyplate.eu/cz/ nebo http://www.skutecnezdravaskola.cz/).

Prospí už konečně celou noc?

Zatímco v batolecím období ještě většina dětí v noci "zlobí", během předškolního věku postupně dochází k uklidnění situace a k velké radosti rodičů přibývá nocí klidných a nerušených. Tříleté dítě je schopno při nočním odpočinku naspat i 12 hodin a také odpolední spaní bývá ještě žádoucí, zvláště pokud dítě ráno musí brzy vstávat. Před nástupem do školy už dítě spává výrazně méně, některé děti se v podstatě přizpůsobí spánkovému rytmu rodičů.

Mladší předškoláci ještě potřebují uspávací rituály, starší už se jich z části dokáží vzdát. Ještě i ve školním věku ale většina dětí miluje, když si k nim před usnutím jeden z rodičů sedne a přečte pohádku (o pohádkách - viz. dále). Co potřebují předškolní děti téměř bez rozdílu, je pokud možno pravidelný čas, kdy se ke spánku ukládají. Je vysilující, pokud jsou děti zvyklé každý večer smlouvat, uspávání se pokaždé protáhne na dvě hodiny nebo pokud je zvykem, že děti chodí spát až pozdě s rodiči. Podle některých výzkumů dnes mnoho předškoláků trpí spánkovým deficitem, který pak paradoxně kvůli zvýšené předrážděnosti může začít normálnímu spánku bránit a ohrozit dítě zvýšenou únavností a tím i nemocností.

Všechno je hra

Předškolní děti si potřebují hrát. Je to stále ještě jejich hlavní náplň života. Na rozdíl od batolat už ale o své činnosti více rozmýšlejí. Jako hru umějí vzít i všední povinnosti. Využijme toho pro zapojení do domácích prací či péče o zvíře nebo o zahradu. Věk mezi třetími a šestými narozeninami je také jediným obdobím v životě, kdy - v optimálním případě - má človíček na hru dostatek času a již je pro ni i intelektuálně a citově vybaven.

Ke hrám patří hojnost pohybu, pokud možno i ve venkovním prostředí. Předškolní dítě potřebuje běhat, skákat, zdolávat překážky, cvičit se v udržování rovnováhy. Škoda, že tolik ubylo možností, kdy předškolní děti, coby zpomalující "vnucená břemena" dětských part, v doprovodu starších sourozenců, zkoumaly okolí, šplhaly do kopců, překonávaly potoky, běhaly po lesních cestách. Tohle z životů předškoláků až na výjimky vymizelo. A tak musíme být vděčni i za organizovanou pohybovou zábavu s rodiči - plavání, vyjížďky nejprve na trojkolkách a koloběžkách a pak na kolech, bruslení, lyžování (s chrániči a helmami!). Přirozený pohyb posiluje kondici a koordinaci a tím, že dítěti lépe umožňuje ovládat vlastní tělo, posiluje sebevědomí a samostatnost. Zároveň předškolní věk ještě potřebuje chráněnost před přílišnými výkony, takže tréninky a soutěžení ve sportovních oddílech mají pro běžné dítě (nechceme-li z něho vychovat sportovního profesionála) ještě čas.

Co se týká jemné motoriky, dítě je stále šikovnější. Zvládá víc a víc věcí ze své sebeobsluhy (od oblékání po mytí, s čištěním zubů stále pomáháme), i těmto činnostem je část vhodné přiřadit hravý prvek. Dítě se také učí zacházet s tužkou a pastelkami. Na počátku jsou čáry a kolečka. Postavy zpočátku vypadají jako "hlavonožci". Kresbou předškolní děti výstižně postihují i niterné pocity, proto s ní rádi pracují dětští a rodinní terapeuti. Dítě rádo pracuje s (méně ostrým) nožem i nůžkami, vařečkou, motyčkou atd. Zkouší zamknout nebo odemknout dveře. Potýká se s jednoduššími domácími spotřebiči (vysavač). Obvykle už dítě přitahuje telefon a - bohužel stále ještě předčasně - i televize, tablet nebo počítač.

Předškolní dítě samozřejmě potřebuje i hračky a na rozdíl od batolete už se ne tak rádo spokojuje jen s jejich napodobeninami. Přesto i nadále upřednostňujme hračky co nejjednodušší a vkusné, které dovolují, aby se uplatňovala i fantazie (ještě o ní bude řeč). Venku se předškolní dítě snadno zabaví přírodními materiály. K oblíbeným hrám patří stavby lesních domečků pro skřítky.

Hračky příliš věrně napodobující realitu předškolnímu dítěti dobrou službu nedělají, stejně jako televize či počítače nebo tablety s hotovými obrazy. Odborníci se vcelku shodují, že přibývající poruchy řeči i koncentrace souvisejí s nárůstem času, který předškoláci tráví u obrazovek. Vůbec nejhorší je, pokud tento druh zábavy dítěti nikdo nedávkuje. Předškolák obvykle už výborně umí přístroje obsluhovat - je velký problém, pokud si dítě samo může televizi či počítač nekontrolovaně pouštět a přístroje de fakto fungují jako babysitter. Předškolákům bychom televizi ani počítače či jiná média neměli nabízet jako přirozenou a trvalou součást náplně jejich volného času.

Velmi důležité jsou s přibývajícím věkem i hry na role a tak zvané námětové hry - na mámu a tátu, na doktora, na obchod, na pašeráky a celníky. Děti při nich úročí a množí své zkušenosti, uplatňují nápaditost, řečově i sociálně se rozvíjejí, přibližují se vrstevníkům, od nichž se nejlépe učí přijímat hlediska jiných osob. Také dostávají příležitost samostatně utvářet prostor - budování různých úkrytů či bunkrů.

Koncem předškolního věku přicházejí na řadu společenské hry s jasně danými pravidly, které přispívají ke společenskému, emočnímu i jazykovému rozvoji. Specifická je paměť předškoláka, která má dle dětské psycholožky Lenky Šulové charakter bezděčného zapamatování a je ještě hodně mechanická, dítě je ovšem schopno obsáhnout značné celky, které u některých her skvěle uplatní (pexeso, kvarteto). Ještě před nástupem do školy je možno využívat jazykových učebnic pro předškoláky, jejichž metodika využívá i smyslové asociace a pracuje s obrázky, rytmem nebo i hudbou.

Vhodná je pro předškoláka taková hra, která ho baví, dává mu čas pobýt sám se sebou či naopak umožňuje učit se a cvičit ve schopnosti být s ostatními, vyhrát nebo prohrát bez přehnaných reakcí, dělit se, spolupracovat, vytrvat, soustředit se i improvizovat.

Potřeba fantazie a pohádkového světa

Po třetím roce života vstupuje do dětského života stále více uvědomělé myšlení. Tím není myšleno analytické uvažování nebo přísná logika. Psychologové trefně hovoří o "magických letech" - k předškolnímu věku patří bohatá fantazie, která dítěti pomáhá zorientovat se i v hůře přehledných situacích, na něž jeho rozum dosud nestačí. Ve fantazii se citový život dítěte poprvé osamostatňuje. Také pozvolna končí období egocentrismu, kdy dítě žije v domnění, že je středem světa nebo že existence různých jevů závisí jen na něm. Radost a smutek, libost a nelibost již nejsou pouze výsledkem působení okolí či pochodů v organismu, nýbrž vyvěrají z nové, niterné vlastní schopnosti duševního vnímání. Fantazie je v tomto období důležitým pomocníkem i prostředníkem.

Pokud jako rodiče třeba zpozorujeme, že se naše dítě, třeba během své hry, ponořilo do imaginárního dialogu neviditelných postav, snažme se zůstat stranou a nerušit. Stejně tak se nemusíme znepokojovat, pokud nám dítě představí svého vymyšleného "kamaráda", který ho všude doprovází. Může jím být neviditelné zvířátko, pohádková postava nebo jen výplod fantazie, a tedy bytost nezvyklého jména (dítě ho možná samo vymyslí) i nepochopitelných vlastností. Takovým kamarádem může být skutečně kdokoliv nebo cokoliv, co si dítě oživí - od již zesnulé babičky přes pejska až po zubní kartáček. Dítě bývá schopno s nimi vést neuvěřitelně přesvědčivé rozhovory. Neviditelný kamarád mu pomáhá řešit konflikty, zdolat strachy, ale také uhnout před odpovědností a převzít třeba odpovědnost za nepořádek v pokoji nebo za rozbitý hrneček.

I když se dospělým může zdát bizarní s imaginární postavou komunikovat, je dobré to zkoušet, zvláště pokud nás k tomu dítě vyzve. Pro dítě a naši komunikaci s ním je to důležité. Uklidňovat (nebo i rozesmutňovat) nás může, že jak nečekaně tato magická etapa dětství přijde, tak zase odchází. Smyšlení kamarádi i schopnost mimořádné fantazie jednoho dne prostě zase zmizí.

Samostatnou kapitolou magických let je potřeba pohádek, zejména těch klasických, posbíraných z ústní lidové slovesnosti. Pohádky uspokojují přirozenou touhu dětí po kouzelném světě, a zároveň dávají informace o tom reálném. Obvykle až do sedmého roku věku a často i déle je dítě schopno zcela podlehnout jejich kouzlu a otevřít se archetypálním obrazům. Díky pohádkám dítě nevědomě blíže poznává své okolí i sebe samé.

Jakou pohádku v kterém věku? U čtyřletých dětí začínejme pohádkami s prostým dějovým schématem a s nemnoha hlavními postavami (např. Hrnečku vař, O neposlušných kůzlátkách). Až potom zařazujme delší a složitější pohádky (O chytré horákyni, Princ Bajaja…). A ty umělecké (H.Ch. Andersen, Pohádky tisíce a jedné noci …) postačí možná až ve školním věku. Nebojme se nabízet a experimentovat. Obklopme dítě i knížkami s pohádkami a dopřejme mu, ať si vybírá dle chuti. A ať už mu vypravujme, nebo si ve starším věku bude číst samostatně, pořád platí, že dokud sedí nad pohádkou, máme ho "v dobrých rukou".

Předškolní dítě ještě vše nechápe, ale pozoruje a přejímá

Pokud dítě vyrůstá v obvyklých sociálních a láskyplných podmínkách, naučí se všemu, co potřebuje. Zároveň ovšem platí, že rozdíly mezi dětmi tohoto věku jsou veliké a že jim prospívá péče a pozornost, které se jim dostává tím, že jim "jejich" dospělí věnují soustředěný čas, povídají si s nimi, čtou jim a jsou k dispozici pro všechny dotazy.

Dospělí lidé v okolí dítěte, a zejména rodiče, svým chováním a svými postoji bezprostředně ovlivňují rozvoj osobnosti i charakteru dítěte včetně toho, jak malý člověk vnímá sám sebe. Jde o velmi důležité období z hlediska vytváření sebevědomí, přijímání odpovědnosti i vymezování hranic. Rozum dítěte ještě není dost vyzrálý na to, aby se s porozuměním orientoval v reakcích a emocích dospělých, avšak v každém případě se jimi inspiruje a do značné míry je přejímá.

"Základní silou, která dítě nese a pomáhá mu ve vývoji, je v předškolním věku napodobování. Dítě se v tomto věku učí především pozorováním činů ve svém okolí. Až později se učí prostřednictvím pochopení. Chceme-li, aby z něj vyrostl zdravý, silný, svobodný a zároveň zodpovědný člověk, pak toho nejlépe docílíme vlastním příkladem a sebevýchovou," říká Lukáš Dostal. Proto je tak důležité, zda jsou dospělí v okolí dítěte schopni otevřené komunikace a poctivého zrcadlení a zda s dítětem jednají s úctou a s respektem, a to i ve chvílích, kdy se vůči dítěti nějak vymezují.

Odměny a tresty

V poslední době lze mezi odborníky zaznamenat tendenci k přehodnocení dosavadního náhledu na odměny a tresty. Hovoří se o tom, že ani odměna, ani trest nejsou pro dítě správnou motivací a že je mnohem zdravější a účinnější pracovat s možnostmi morálního vývoje, kdy dítě k žádoucímu chování vedeme probouzením jeho vlastní odpovědnosti a také svědomí.

Aletha Solterová, americká vývojová psycholožka, autorka i do češtiny přeložené knihy Moudrost raného dětství a zakladatelka Institutu Vědomého rodičovství (www.awareparenting.com) připomíná, že děti se rodí se silnou potřebou souznění se svými rodiči a zvláště menší děti opravdu nemají rády konflikt. Upozorňuje, že pokud rodiče nejsou schopni společného vyladění s dítětem a respektování jeho potřeb za současného zdravého a jednoznačného vymezování hranic, dětská psychika si navykne své emoční potřeby ignorovat a popírat a dítě často propadne odcizenému chování, kam patří i trucovitost a "zlobení". Jako rodiče proto máme za úkol vybudovat si u dětí autoritu, ale zároveň usilovat o vysoký stupeň empatie. "Je naprosto nezbytné - a rozhodně je to i možné - získat děti pro spolupráci," připomíná odbornice.

Co se chválení týká, v přiměřené podobě je zajisté na místě, ale nemělo by jít primárně o chválu zaměřenou na výsledek ("To je ale nádherný obrázek!") nebo vrozené schopnosti či vlastnosti dítěte ("Ty jsi tak šikovná!"), nýbrž především o chválu zaměřenou na proces ("To je vidět, kolik sis s tou věží dal práce, to opravdu obdivuji.").

Proč je tohle důležité? Protože druhým typem chvály se děti neučí spojovat svůj úspěch výhradně s výkonem, na kterém je bohužel dnes většina dětí od malička závislá a zejména později ve škole se tím stupňuje jejich úzkost ze selhání a strach z nedostatečného výsledku. Učme děti, že není důležité být nejlepší, ale vkládat do toho, co děláme, vše dobré, čeho jsme schopni.

Ukazuje se, že děti chválené za výkon vykazují mnohem menší frustrační toleranci než děti, jimž se chvály dostává za úsilí při vykonávané činnosti. Je to celkem pochopitelné: Když se výsledek nakonec nepodaří, děti zaměřené na výkon nemají najednou nic, zatímco dětem koncentrovaným na vlastní činnost zůstává dobrý pocit z odvedené snahy. Děti zaměřené na výkon při neúspěchu rovnou vše vzdávají, zatímco děti podporované v činnosti jako takové prokazují vyšší schopnost učení i větší chuť k dalším experimentům.

Většina českých rodičů stále ještě zastává názor, že trest (včetně fyzické podoby) je u předškolních dětí docela potřebným, srozumitelným a nenahraditelným výchovným prostředkem. Násilí je formálně odmítáno, ale drobné bití a pohlavky bohužel nejsou výjimkou. České republika je poslední zemí v EU, kde dosud nebyly fyzické tresty dětí doma zakázány, zatím zákaz platí pouze pro školní prostředí.

Už předškoláci znají také zákazy oblíbených činností, televize, počítačových her. Pokud se bez trestů neobejdeme, dítě by aspoň vždy mělo přesně vědět, zač je trestáno. Rodiče by neměli trestat v afektu, ani k trestu přidávat manipulaci nebo citové zabarvení. Mysleme na to, že v předškolním věku se utváří rovněž schopnost dítěte prožívat pocit viny. Je velká škoda, pokud vnitřní hlas, který nám normálně slouží jako zdravé vymezení hranic, mluví příliš silně a zkresleně, takže dítě - a později dospělého - připravuje o spontánní prožívání radosti i o sebevědomí, protože neumí konejšit ani odpouštět.

Pokud dojde k narušení komunikace mezi rodiči a předškolákem, je to o to smutnější, že předškolní dítě ještě vývojově nemá problém přijmout autoritu. Naopak, je-li pěkně a s láskou vedeno, přizpůsobuje se rádo a bez vzpoury přijímá vedení ohledně toho, co se může a nemůže či má a nemá. Trest má být přiměřený provinění a neměl by demonstrovat rodičovskou nadvládu a moc. Přehnané tresty sice vedou k vnější poslušnosti, jenže nezřídka také k vnitřnímu odporu a ke skryté agresi nebo skepsi dítěte. A tím i k vnitřnímu vzdálení obou zúčastněných stran, což bývá pro upřímné a bezprostřední předškolní dítě velkou ztrátou.

Je ještě důležité připomenout, že zdravý předškolák se relativně dobře vyrovnává s organizačním stresem a fyzickým nepohodlím. Avšak silně trpí, pokud je vystaven stresu nějako ohrožujícími jeho existenci. Takový přichází při dlouhodobém neuspokojování základních sociálních a citových potřeb. Typických příkladem je přílišná časová zaneprázdněnost nebo konflikty či rozvodové tahanice rodičů. V takových situacích přicházejí na řadu typické obranné mechanismy, které se v tomto věku projevují agresí směrem ven (bití a šikanování jiných dětí) nebo dovnitř (sebepoškozování), ale také třeba nočním pomočování, koktáním, stažením se do sebe, roztěkaným "zlobením".

Mnohem účinnější než odměny a tresty je rodičovská schopnost poskytnout dítěti vzor a tak zvaný identifikační model, který podle psychologa Pavla Říčana zahrnuje takové chování rodičů, jež dává dítěti příležitost být svědkem jejich vlastního citlivého a mravního jednání i rozhodování. Vůbec nejsilněji děti ovlivňujeme v situacích, které jsou nějak náročnější, vyhrocené, kritické, kdy na výchovu jako takovou rozhodně nemyslíme, avšak svým chováním dáváme dítěti formující příklad. Ten bude dítě v rámci mezigeneračního přenosu jednou s velkou pravděpodobností samo následovat.

Iva Jungwirthová, autorka knihy Mezi školkou a pubertou, k tomu poznamenává: "Přiznávejme se před dětmi k vlastním chybám. Neskrývejme své slabosti a nevylhávejme se z nich - děti o nich vědí mnohdy lépe než my. Popisujme reálné důsledky, které nám naše slabá místa přinášejí." Jinými slovy, nechtějme být bezchybní, a tím pádem pokrytečtí.

"Dítě od rodičů nakonec přejímá vše - od prostorového řádu - pořádku přes řád časový s jeho pevnými body v průběhu dne, týdne i roku (rodinné rituály, svátky a oslavy) až po řád mravní. Ten může být nesen spirituálním či filosofickým zakotvením, ale může to být i prostá víra ve smysluplnost života. Vlastní mravní řád pak neznamená poučování o tom, co je a není správné, nýbrž především pravdivost a soulad mezi slovy a skutky, které dítě u svých rodičů vidí. Všechny tyto tři úrovně řádu se pozitivně projeví nejen v jistotě dítěte, nýbrž zasahují i do jeho fyziologických pochodů," upozorňuje lékař Lukáš Dostal.

Kdy a proč začít chodit do mateřské školky?

Zatímco jesle jsou mezi dětskými psychology zdrojem velkých sporů (protože část odborníků zastává názor, že dítě do dvou až tří let patří pro své křehké vývojové potřeby do péče rodiny), o významu mateřské školy pochybuje málokdo. Velký zastánce "školky", prof. Zdeněk Matějček, se dokonce přimlouval za to, aby děti na ni měly nárok ze zákona. Ne v tom smyslu, že by byla povinná, ale aby každé dítě mohlo do ní docházet, pokud o to rodina projeví zájem. V současné době, kdy v mateřských školkách chybí bez přehánění tisíce míst a hledají se různé nouzové možnosti, kam umístit např. děti matek na mateřské s mladším dítětem (což bývá typický důvod nepřijetí), působí Matějčkův návrh dost nostalgicky.

Pokud je mateřská škola dobře vedena a paní učitelky jsou laskavé a vstřícné, představuje tato instituce pro dítě velké obohacení. Dostává se na delší dobu mezi vrstevníky, což pro jedináčky supluje zkušenost se sourozencem nebo sourozeneckou skupinou a všem dětem dává zkušenost setkání s kamarády i novými autoritami a s jiným než domácím režimem. To vše dítě vede k vyšší míře samostatnosti i odolnosti v nových situacích, což je náročné fyzicky (je všeobecně známo, jak "školkové děti" často stonají a jak si předávají různé infekce - jejich zdraví to ale nakonec posiluje) i psychicky (případné překonávání nepříjemných situací už nepomáhají řešit rodiče). Na školku je proto dítě vždy nutno postupně připravovat, aby dítě dočasné odloučení od své rodiny a přítomnost skupiny jiných dětí dobře zvládlo.

Nástup do školky neprobíhá bezbolestně. Zkušené učitelky dokonce doporučují, aby matky, které nejsou vázány na nástup do práce k 1. září, přivedly dítě do školky až o několik týdnů později, kdy ranní příchody nejsou dramatizovány scénami loučících se matek a plačících dětí, jež se od sebe prostě nemohou odtrhnout.

Jak můžeme dítě na školku předem připravit? Především o ní předem mluvme - pěkně, a zároveň realisticky. Dělejme něco proto, aby se dítě do ní těšilo. Na našich vlastních procházkách můžeme chodit okolo naší vyhlédnuté školky, nejlépe v době, kdy jsou děti venku, aby je naše dítě vidělo při hře - často zatouží se k nim připojit.

Učíme dítě samostatnosti. Do školky jsou přijímány děti, které už udrží osobní hygienu (jsou bez plen). Bývá žádoucí, aby si dítě už umělo samo stáhnout kalhotky a dojít si na malou stranu. Při velké potřebě ještě i pětileté děti obvykle potřebují pomoci s hygienou. I utírání zadečku je třeba trénovat.

Je skvělé, když si dítě umí samo umýt a utřít ruce. Když je schopno jíst samo lžičkou a pít z hrnečku. Bezpečně chodit po schodech. Vysmrkat se. Aspoň trochu si po sobě uklízet. Dítě by si také mělo být schopno poznat svoje věci (oblečení, obuv). Vydržet bez problémů chvíli venku, hrát si na zahradě nebo ujít určitou vzdálenost. Zásadní je schopnost dítěte vyjádřit, co chce, mluvit, komunikovat. Být zvyklé na přítomnost jiných dětí a lidí. Umět je pozdravit, poděkovat jim, rozloučit se s nimi. Když se nástup do školky blíží, zapojme dítě do příprav. Může si např. v obchodě vybrat bačkory a pytlík na ně, ručníček, pyžamo.

Největším oříškem bývá po vlastním nástupu do školky už zmíněné ranní rozloučení. Tomu se potřebuje učit jak dítě, tak rodič. Dítěti pokud možno "na zkoušku" už před nástupem do školky průběžně umožníme samostatné pobyty bez rodičů (víkend u babičky, přespání u kamaráda…). Pozorujeme, jak se naše dítě mezi lidmi a zvláště mezi dětmi chová. Vyžadujeme od něj slušné vystupování, netolerujeme násilí, o všem s dítětem hovoříme. Vysvětlujeme, ptáme se na jeho pocity a přemýšlíme nahlas i o pocitech ostatních dětí - učíme dítě empatii.

A když pak už k nástupu do školky dochází, můžeme odloučení s dítětem "dotrénovat" i přímo ve školce, kde s ním s ním v prvních dnech můžeme setrvat o chvíli déle. Některé mateřské školy u nováčků dokonce dovolují ranní pobyty rodičů ve třídách.

Vlastní loučení provádíme citlivě, ale důsledně. Neprotahujeme ho. Někdy pomohou rituály - dítě např. mamince slíbí, že jí přes den ve školce pohlídá oblíbenou malou hračku, nejlépe plyšáka, do kterého je možno zabořit obličej, kdyby snad smutek po domově dítě přes den přece jen přemohl. Dítěti vždy ráno sdělíme, kdy si pro něj přijdeme, a dohoda vyzvednutí "po obědě" nebo "po spinkání" by vždy měla platit. Pokud dáváme do školky dítě tříleté a vidíme, že projevuje k odloučení o matky skutečně velký opor, zvažme - je-li to možné - ještě na několik týdnů návrat do rodinné péče, tohoto času však využívejme k dalšímu sociálnímu otužování a k trénování samostatnosti.

O život v mateřské školce se aktivně zajímejme. Čtěme nástěnky, sledujme, co vaří zdejší kuchyně. Pokud si přejeme cokoliv upravit nebo změnit, hovořme o tom s pedagogickým sborem i s ostatními rodiči.

Přiměřeným způsobem své dítě posilujeme, aby přechodovou krizi nástupu do prvního institucionálního zařízení svého života dobře zvládlo. Podporujeme vztah našeho dítěte s ostatními dětmi. Přínosné je setkávání s kamarády mimo školku (oslavy narozenin, společné plavání rodičů a dětí v místním bazénu apod.). A podporujeme i vztah dítěte s paními učitelkami. Ty mohou sehrát pro vývoj dítěte důležitou roli, mimo jiné pro svůj nezaujatý pohled, který někdy i samotným rodičům dovolí uvidět dítě novýma očima a třeba odkrýt jeho neobjevené talenty nebo sklony. Většině dětí nástup do školky - pokud ji předem vybereme s rozmyslem a pečlivostí a pokud na ni dítě dobře připravíme - jednoznačně prospěje.

Použitá a doporučená literatura:
Zdeněk Matějček: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, Grada 2005
Anne Bacus: Vaše dítě ve věku od 3 do 6 let, Portál 2009
Pavel Říčan: Cesta životem, Portál 2004
Simona Hoskovcová: Psychická odolnost předškolního dítěte, Grada 2006
Marie-Louise von Franz: Psychologický výklad pohádek, Portál 1998
Bruno Bettelheim: Za tajemstvím pohádek, nakl. Lidové noviny 1995
Renata Niesel, Wolfried Griebel: Poprvé v mateřské škole, Portál 2005
Václav Martin a kol.: Psychologie pro učitelky mateřské školy, Portál 2010
Iva Jungwirthová: Mezi školkou a pubertou, Portál 2013
Lukáš Dostal: Co potřebují předškoláci, časopis Aperio 4/2005
Lukáš Dostal: O přirozeném vývoji dětí aneb jak se mění tělesné síly v duševní, časopis Děti a my, 4/2003
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=16144
http://www.rodicum.cz/vyvoj-predskolaka/rozumovy-vyvoj-predskolaka
http://www.evalabusova.cz/rozhovory/u_barackovou.php
www.vyzivadeti.cz
https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/12938/pol%C4%8D%C3%A1kov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1
http://evalabusova.cz/clanky/tresty.php
http://www.novinky.cz/zena/deti/296163-nastup-do-skolky-je-pro-dite-velkou-zivotni-zmenou.html

Zpět na Vývoj člověka od narození k počátkům dospělosti

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče