Léčba společnosti léčbou porodu?
V ČR dlouhodobě není podporována práce samostatných porodních asistentek. Přestože se už od roku 1989 vede diskuse o potřebě obnovení autonomie této svébytné profese, situace zůstává neutěšená.
Od září 2010 se ještě zhoršila, to když Ministerstvo zdravotnictví vydalo novou vyhlášku, podle níž je podmínkou registrace samostatných porodních asistentek, a tedy oficiálním povolením vykonávat profesi v plném rozsahu, disponování plně vybaveným porodním sálem. Na první pohled jde o podmínku nesplnitelnou, a také absurdní.
Samostatné porodní asistentky působí v primární péči. Starají se o zdravé ženy. Jejich úkolem není poskytování technicky a chirurgicky vysoce odborných zákroků. Pokud funguje dobrá komunikace mezi terénem a nemocnicemi a jasné rozdělení kompetencí s lékaři - což se v mnoha státech EU daří - systém porodnických služeb uspokojuje poptávku všech možných typů rodiček, a to při maximálním bezpečí. Kvůli rozhodnutí MZ tak v naší zemi zase o něco víc vypadá ze hry případné přání žen prožít těhotenství a porod pokud možno bez rutinních medicínských intervencí.
Normou začíná být industrializovaný porod
I k nekomplikovaným porodům patří dnes různá míra vnějších zásahů a apriorní ošetřování rizik, týkajících se případných fyzických poškození matky a dítěte. Intervence někdy pomáhají zachraňovat život tam, kde byl dříve ztracen (díky modernímu porodnictví za to!), avšak jejich rutinní uplatňování otupuje vnímání širších souvislostí a přispívá k představě, že lidské tělo je jako stroj, který lze léčit opravováním či stimulací jeho jednotlivých součástek. Taková jednostrannost má negativní dopad v každém medicínském odvětví, v porodnictví však skrývá mimořádná nebezpečí.
Většina žen si s porodem spojuje hlavně strach a nepříjemnosti. Počet císařských řezů se od revoluce víc než zdvojnásobil. Průměrný počet dětí na jednu ženu klesl na asi 1,3 a přibývá těch, které nechtějí rodit vůbec. Ve světle těchto údajů není daleko k hypotéze, že industrializované porodnictví narušuje nejen schopnost reprodukce, nýbrž také schopnost mít rád.
Přibývá totiž vědecky podložených dat, varovně poukazujících na význam těhotenství a porodu pro duševní prosperitu rodičky a novorozence. Příklad? Třeba čas krátce po porodu, přezdívaný pro svou cenu "zlatý". Jedinečným způsobem spoluutváří hloubku vztahu mezi matkou a dítětem. Z psychologického hlediska jde o vývojovou senzitivní fázi, lidově řečeno o životně důležitou chvilku, která se už nikdy nezopakuje. Díky specifické síle přirozených porodních hormonů v organismu matky a dítěte dochází k spontánnímu navázání vzájemné vazby (tzv. bonding). Je-li matce a miminku dopřáno prožít tuto chvíli nerušeně, pozorují psychologové u ženy snadnější rozvoj mateřských kompetencí a u dítěte nejlepší možný start do jeho citového života. Hovoří se o biologicky podmíněných základech pro rozvoj lidské schopnosti milovat.
Přesto je bonding v mnoha našich porodnicích dosud narušován rutinními vyšetřeními a zahříváním novorozence v inkubátoru. Ženy pak začínají svou mateřskou dráhu s prázdným náručím a miminka po příchodu na svět místo do očí mámy hledí kamsi do ztracena.
Duše nemá do nemocnice snadný přístup
Bezpochyby máme mezi porodníky většinu vynikajících odborníků. Jsou přátelští a snaží se rodičkám vycházet vstříc. Přesto jakoby netušili, o co při sporech o porody vlastně jde. Psychologický, emoční, sociální a spirituální rozměr lidského zrození zůstává v praxi opomíjen, a také systém vzdělávání lékařů je s alternativními pohledy rychle hotov.
Zůstane to tak navždy? V lepším případě stojíme na křižovatce. Na každém kroku vidíme, že západní civilizace je navzdory své sofistikovanosti v úzkých. To se týká i péče o zdraví, která při vší dokonalosti v mnoha ohledech naráží na své meze a v oblasti prevence nezřídka selhává.
Známý francouzský porodník a vizionář Michel Odent připomíná: "Těhotenství a porod jsou mezníky v životě jednotlivců i společnosti. Jeví se jako kritické pro rozvoj schopnosti milovat sebe i druhé. Vědecké údaje i empirická zkušenost se sbíhají, když ukazují na zásadní význam raných prožitků pro příští život člověka. V průběhu historie byla převažující životní strategií u většiny skupin i jednotlivců snaha o nadvládu nad přírodou a slabšími skupinami. Tak vznikl předstih rozvoje agresivity před rozvojem schopnosti milovat. Nejspíš proto stále dochází i k narušování porodu a prvního kontaktu mezi matkou a dítětem. Vymýšlíme si stále složitější strategie pro přežití, a přitom zapomínáme: Snaha o nadvládu nad přírodou v dlouhodobé perspektivě nikdy nedopadla dobře a bez schopnosti milovat jen těžko přežijeme."
Porodní asistentky vždy stály blízko ženám a jejich potřebám. Než jim znemožníme samostatnost nebo ji razantně omezíme, měli bychom lépe zvážit, co všechno je ve hře.
Vyšlo v Lidových novinách 2.12.2010
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
