Současné době je často přezdíváno neurotická. Mnoho lidí trpí různými formami strachu a úzkosti. Je níže uvedený text nadsázkou, nebo realitou? Záleží na úhlu pohledu…
Nebezpečí číhá všude
S výjimkou rýžových chlebíčků a sladkých televizních filmů je celý svět poněkud ohrožující. U novopečených matek nejde o neobvyklý jev.
Na romány sladkobolné autorky Rosamunde Pilcherové jsem se vždy dívala tak trochu skrz prsty. Až jsem si tuhle večer, spíš jen z roztržitosti, pustila televizi. Z původní chvilky odpočinku se vyvinulo dodívání až do konce filmu, a ano, šlo právě o film podle romantického námětu dámy s monogramem R.P.
Vždyť se mi to i líbilo!, musela jsem nakonec sama sobě přiznat. Nu dobrá, bylo to poněkud nasládlé a v závěru nerealisticky happyendové, ale pocit, který ve mně pak ještě dlouho zůstal, byl nesmírně příjemný. Konečně jednou něco, kde dobro a zlo mělo svou jasnou tvář!
Není to tak dávno, co jsem se posmívala, když starší ženy, včetně mé vlastní matky, při povídání u kávy sdílely svou potřebu harmonie. Když naříkaly na obsah novin i televizních pořadů plných násilí, z nichž po nocích nemohly spát, a volaly po něčem jemném, citlivém, neohrožujícím.
Od té doby, co se mi narodilo dítě, už jejich dýchánky tolik neznevažuji, ba naopak, někdy si i ráda přisednu a při tom jejich klábosení "vypnu". Protože jinak jsem totiž v poslední době jak balón k prasknutí, stále plná všudypřítomného napětí a potřeby být ve střehu.
Začíná to, věřte nebo ne, u obyčejné mrkve. Tuhle jsem četla, že vitamin A je sice velmi zdravý, ale pokud ho člověk konzumuje přespříliš, může mu ublížit: Předávkování způsobuje padání vlasů, suchou kůži, bolesti hlavy, nevolnost, nepravidelnou menstruaci, únavu! Tímhle vším já občas trpím - jak mám poznat, zda za to nakonec nemůže moje obliba v mrkvi?
Podobné je to s mléčnými výrobky, zvláště těmi z čerstvého mléka, které v našem bioobchodě prodávají přímo od sedláka! Prodavačka mne varovala, ať ho malému dítěti raději nedávám kvůli mikroorganismům, a v novinách jsem se pak dočetla, že pití průmyslově nezpracovaného mléka přímo z farem chrání děti před astmatem a sennou rýmou. Poukazuje na to prý nová mezinárodní studie, která byla provedena pod záštitou ústavu sociální a preventivní medicíny univerzity v Basileji! Tak co mám dělat?
A to nemluvím o špenátu! Zásobárna železa, nebo těžkých kovů? Nebo o tropickém ovoci! Vitaminy navíc, nebo původce vyrážky a alergie?
Zjistila jsem, že to jediné, co nakonec bez obav konzumuji, jsou snad jen rýžové chlebíčky, přirozeně bio. Mě i mé dítě doprovázejí na všech našich cestách, a to i přesto, že mi vlastně vůbec nechutnají! Jsou suché, fádní, drobivé, už jsem se kolikrát přistihla při myšlence, že bych je raději nadrobila mravencům.
Zároveň vím, že otazníky nad jídlem jsou nicotné ve srovnání s jinými, třeba těmi nad očkováním… Jak mám bez potřebných lékařských znalostí posoudit pravdivost argumentů, zdůrazňujících důležitost každé doporučené vakcíny? Nebo mají pravdu ti, kdo očkování považují za nedozkoumaný, farmaceutickými firmami podporovaný, hazard? Jak mám dohlédnout všech důsledků a souvislostí?
Čeho jsem to oběť, že mám tak často pocit, že se musím zabývat věcmi, kterými se zabývat ani nechci? Nemám pochopitelně na mysli, že občas něco klepu na dřevo, házím za hlavu vypadlou řasu s tajným přáním nebo sbírám čtyřlístky, to všechno obvykle v nějaké souvislosti se svým dítětem. Spíš míním onen vnitřní tlak, který mi stále našeptává, co všechno všude kolem hrozí a na co je třeba dávat pozor. Možná to jsou jen mateřské hormony - všudypřítomná mateřská láska, která je ve mně permanentně ve střehu a která hlídá, aby se mému dítěti nic nestalo, aby bylo stále se mnou?
horší ze všech strachů - strach z vlastního selhání!
Což nic nemění na tom, že existuje spousta katastrof a nemocí, proti kterým nenadělám vůbec nic. A tak, aby toho nebylo málo, zbývá ještě strach z chyb. Blbých zkratů, které člověk může nedopatřením udělat sám.
Jsem jako hromádka nervů…
Proto na každé křižovatce šlapu na brzdy kočáru, jako bych nedůvěřovala svým rukám, že nevpustí jeho kolečka do silnice dřív, než pro chodce naskočí zelená.
Proto v supermarketu raději málem shodím pyramidu z konzerv, stojí-li mi v cestě, když potřebuji rychle k svému dítěti. Přece ho nenechám zmizet, co když támhle ten pán vůbec není tak neškodný, jak vypadá? A proč se vůbec na mé dítě tak dívá?
Zdá se mi, že téměř vše, co od té doby, co jsem se stala matkou, podnikám, je jako zneklidňující, nejistý projekt: Stihnu dojet tam, kam potřebuji, dříve, než se malé rozpláče? Nedostane hlad dříve než čekám? Mohu mu dát dvakrát za sebou hotovou kojeneckou výživu ze sklenky? Je správné, když s ním někam jedu přes noc, nemělo by raději zůstávat ve své postýlce?
Taky máte pocit, že už to přeháním?
Když je mi nejhůř, zajedu za mámou. Je uklidňující pobýt ve společnosti někoho, kdo je tak vyrovnaný. Když dám najevo nespokojenost s tím, že jí párek nebo chce mé dítě namazat krémem s obsahem parafínu, jen se na mne shovívavě podívá a řekne: "Tys´ na nich přece vyrostla, holčičko!"
Bouřím se, ale nakonec sama sobě často přiznám, že máma je asi pravdě blíž než já, když věci tak neprožívá. Možná, že tím největším jedem naší doby je právě naše permanentní pochybnost.
Vzpomínám na své vlastní dětství a toužím, aby z něho mé dítě mohlo poznat aspoň něco: třeba ty dlouhé hodiny, kdy jsem si s ostatními dětmi jen tak hrála v lese nedaleko našeho domu. Rodiče nás tam nechali třeba celé odpoledne a my sbíraly maliny a ostružiny a nikdo se neptal, zda na nich liška nenechala zárodky tasemnice! To byl přece ráj!
Samozřejmě, že se i tehdy děly zlé věci, ale ty od nás dětí zůstávaly povětšinou daleko: v televizi. Od té mne rodiče odháněli, a tak jsem odvrácenou stránku života dlouho vnímala jen malou škvírou ve dveřích. Obavy a strachy jsem jako malá holka prostě ráda přenechávala dospělým. Podaří se mi, aby to tak smělo udělat i mé dítě?
A když už je řeč o té televizi: teď už mne omluvte, musím skončit. Za chvíli mi začíná film. Podle scénáře Rosamunde Pilcherové.
Optimismus je rozhodně zdravější
Jak na problém úzkosti nahlíží dr. Angelika Faasová, psycholožka z Hamburku?
Je normální, pokud některé matky za vším, co se týká jejich dítěte, větří nějaké nebezpečí?
Se slovem "normální" je v tomto případě třeba zacházet opatrně. Řekněme, že to rozhodně není neobvyklé. Když se člověk stane rodičem, přejímá četné nové kompetence a zodpovědnost. Začíná se na svět kolem dívat novýma očima.
Takže se z původně odvážného člověka může stát bázlivý?
Existují pochopitelně ženy, které mateřství v tomto ohledu nijak zvlášť nepromění. Zůstanou v klidu, i když jejich dítě upadne nebo má třeba spalničky. U jiných žen jsme naopak svědky proměny, doslova proměny v jejich osobnosti. Je to, jako když poprvé v životě začnete nosit brýle, a najednou si daleko víc všímáte brýlatých ve svém okolí i toho, co dělá jejich život obtížnější, na co jsou citliví.
Vezměme jako příklad vztah k všedním věcem, třeba k jídlu - mrkvi nebo jiné zelenině. Když začneme vnímat nebezpečí i v takovýchto banalitách, nedostáváme se už mimo normalitu?
Nutno říci, že hranice normality média značně posunula. Vezměme si všechny ty potravinové skandály, které se v poslední době odehrály. Nebo to haló okolo nebezpečí z klíšťat. Své si přisazuje současná medicína, pro kterou zůstávají zdraví jen ti nedostatečně vyšetření.
Není tedy třeba brát tak vážně všechno, co nám lékaři říkají?
Lékaři se často pojišťují tím, že hovoří i o těch nejméně pravděpodobných rizicích. Rodiče jsou zneklidněni, hledají si sami další informace a jsou zahlceni. Zdravější by ale bylo také trochu optimismu!
Jak to myslíte - zdravější?
Je vědecky prokázáno, že náš pozitivní přístup k životu skutečně posiluje náš imunitní systém. Naše zdraví je ovlivněno způsobem našeho myšlení.
Takže strach z toho, že udělám chybu, mi nakonec může ublížit víc, než sama případná chyba?
Jde především o všudypřítomnou nejistotu. A o to, že postoje a pocity dospělých se přenášejí na děti! Dospělí jsou dnes v mnohém velmi znejistěni, často dokonce právě i ve svém rodičovství, když třeba zjistí, kolik práce děti vlastně obnášejí. Pochybují, že vše dobře zvládnou. Typické jsou také obavy matek, odkdy a na jak dlouho mají svěřit děti do cizí péče. Vytrácí se to nejpodstatnější - radost a klid.
Jak jednáte s rodiči, kteří stále počítají jen s tím nejhorším?
Rozlišujme mezi strachem a úzkostmi. Strach tvoří jednu ze základních emocí, můžeme u něho snadno vypátrat spouštěcí faktor, prožití i jeho konec. Úzkost se zaměřuje na potenciální nebezpečí a často je neopodstatněná. Člověku před očima neustále běží další a další iracionální katastrofické scénáře, takže po čase už ani není schopen vnímat pozitivní skutečnosti. V takovém rozpoložení se ale nedá dost dobře žít. Pokud strach a úzkost vyhodnotím jako poruchu, je zapotřebí začít dotyčného léčit. Někdy ale naštěstí stačí situaci rozebrat, připomenout si, že život sám o sobě je riziko a že ho nikdy nemůžeme mít pod absolutní kontrolou. Všichni děláme chyby, i ti nejopatrnější z nás. Chyby dělali i naši rodiče, a přesto jsme povětšinou všichni nějak dospěli a něčím se stali. Je statisticky dokázáno, že katastrofy jsou výjimečnými událostmi, nejsme na světě proto, abychom je očekávali!
Vyšlo v časopise Rodiče 5/2009
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
