PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Národní týden manželství 2009

Lidé mají hlubokou potřebu svobody, ale ještě hlubší je jejich potřeba vazby, potřeba být součástí vztahů. V dřívějších dobách byla tato potřeba uspokojována nejrůznějšími způsoby (širokou rodinou, církví, sousedskou komunitou…), dnes jde především o partnerství a rodinu. Součástí nadějí vkládaných do nejintenzivnějších vztahů je i dnes naděje v jejich trvalost. Proč se tedy tolik manželství hroutí? Protože dosáhnout trvalosti je v dnešní době nesmírně těžké. Soudržnost partnerů není udržována a podporována téměř ničím "zvenčí" a partnerský vztah je uskutečnitelný snad jen tím, že se oběma daří utvářet vzájemný vztah ve spokojenosti, v pocitu svobody a hlavně při vědomí, že tak činí z vlastní vůle. Má-li láska partnerů zůstat trvalá, záleží stále více na jejich vědomí a na schopnostech udržovat živý vztah.

Hans Jellouschek v knize Desatero trvalé lásky, Portál 2008

Zralá manželská láska je výsledkem úsilí. Je závislá na vůli a svobodném rozhodnutí. Romantická láska (zamilovanost) je instinktivní. Slouží pro přežití lidstva, ale nesměřuje k jeho zdokonalení ani k duchovnímu růstu.

Morgan Scott Peck v knize Nevyšlapanou cestou, Argo 1996

Celonárodní kampaň Národní týden manželství zvolila pro letošní rok motto "Sliby nejsou chyby". Na počátku manželství obvykle stojí slib - týká se vzájemné pomoci, podpory, věrnosti, soudržnosti. Dříve byla jeho součástí i věta "…dokud nás smrt nerozdělí". Ta se ale objevuje už jen u sňatků církevních. U těch ostatních přivykáme předmanželským smlouvám a jiným pootevřeným zadním vrátkům.

Požádala jsem několik současných českých psychologů nebo jiných odborníků pracujících s páry o obdobné rozhovory, které snad dávají nahlédnout i do závaznosti dnešních manželských slibů.

Časopis Miminko přinesl v únorovém čísle rozhovor s psychologem a manželským poradcem Petrem Šmolkou, časopis Naše rodina s křesťanským publicistou Petrem Plaňanským, časopis Proměny s psycholožkou Ivanou Veltrubskou, časopis Psychologie dnes s psychologem a teologem Pavlem Rausem, časopis Rodiče s psycholožkou Magdalenou Frouzovou a časopis Třetí věk s manželským poradcem Lucianem Kantorem. Uvedené rozhovory je možno najít níže.

Manželský slib - dohoda, která (ne)platí?

Rozhovor s Petrem Šmolkou
- vyšlo v časopise Miminko 2/2009

Je manželství v současnosti vůbec ještě vnímáno jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě spíše: "…když to nevyjde, tak se rozvedeme…"?

Institut manželství patří mezi hodnoty s největším rozporem mezi deklarovanými postoji a reálným chováním. Ve všech výzkumech se stabilní rodina objevuje mezi uváděnými hodnotami na jednom z prvních míst, což nám však, bohužel, nebrání v tom, abychom s ní zacházeli dosti lehkovážně. Také fakt, že rozvod je dnes již vnímán spíše jako norma než jako stigma, ke stabilitě manželství zrovna nepřispívá.

Média i povědomí lidí se dnes plní radami, jak přežít rozvod či jak uspořádat následnou péči o děti. Daleko méně se připomíná, že dobré fungující vztahy nejsou zadarmo, že vyžadují spoustu času a práce. Počátek manželství je tak počátek náročné cesty, která nám obvykle nabízí nejen poznání partnera, ale také poznání nás samých. Proč dnes tolik lidí není ochotno na vztazích pracovat?

V mnoha oblastech jsme si osvojili filosofii "cesty nejmenšího odporu". Volíme řešení rychlá a zdánlivě snadná. Což se netýká pouze institutu manželství. Patřím ke generaci, která pamatuje, že děravé hrnce se drátovaly a letovaly, součástky přístrojů se opravovaly. Dnes se pouze vyměňují za nové. Analogicky se často chováme i k "porouchanému" manželství.

Často slýcháme: "Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to přece zvládnu taky." Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?

Pokud bychom uvažovali pouze v termínech tzv. statistické normy, pak je rozvod dnes již skutečně téměř normou, a tedy je "normální". Pokud však přijmeme, že ona statistická norma není jediná možná, že existují i normy etické, pak budeme mít problém řadu rozvodů za normální považovat. Rozvod by měl být až tím krajním řešením ve chvíli, kdy vše ostatní selhalo. Pro mnohé je však, bohužel, naopak první volbou. Psychicky zdravý jedinec se časem s rozvodem vyrovná, stejně jako se časem vyrovná třeba s amputací paže nebo s oslepnutím.

Dá se / má se na krize připravovat předem?

Pravdou je, že mnohá manželství kolabují mimo jiné i proto, že partnerům jako by chyběly elementární dovednosti pro řešení i zcela běžných problémů. V tomto smyslu se tedy lze a dokonce by se mělo na krize připravit. Nejlépe tím, že si do vlastního manželství můžeme přenést potřebné dovednosti z původní rodiny. Pokud v tomto smyslu není odkud brát, pak bychom se alespoň neměli bránit odborné pomoci.

Považujete za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně další vzdělávání již v manželství (např. formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání apod.?)

Pokud půjde o aktivity vedené dostatečně fundovanými lektory, pak jsou nepochybně velice užitečné. Opomenout nelze ani to, že společná účast na podobných setkáních je jednou z cest, jimiž můžeme deklarovat svůj zájem o kvalitu našeho soužití. Kdyby nepřinesla nic jiného než příjemně prožitý společný večer, i pak má svůj smysl.

Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?

Osobnostní zralost, vzájemnou toleranci, schopnost odpouštět a vůli začínat znovu, aniž bychom kvůli novým začátkům museli hned měnit partnera.

Jak hodnotíte iniciativu tvůrců a propagátorů kampaně Národní týden manželství? Jaké další vnější iniciativy by z Vašeho pohledu instituci manželství mohly vnitřně podpořit?

Ač bych dopad podobných iniciativ nepřeceňoval, myslím si, že je lepší něco než nic. Už proto, že taková kampaň na některé problémy upozorní, a možná na chvíli i zaktivizuje některé zákonodárce. Samozřejmě, že nejúčinnější cestou, jak posílit současnou rodinu, by bylo prohloubení prorodinné společenské atmosféry. Od toho, že by se fungující rodina stala ve firemní kultuře jednou z podmínek podporujících kariérní růst, až po legislativní podporu fungujících rodin. Nejen v sociálních zákonech, ale třeba i v zákoníku práce.

PhDr. Petr Šmolka působí v Poradně pro rodinu na Praze 12, znám je i bohatou mediální činností a kontaktními pořady zaměřenými na partnerské krize.

Rozhovor s Petrem Plaňanským
- vyšlo v časopise Naše rodina 2/2009

Myslíte, že je v současnosti manželství ještě vnímáno jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě spíše: "…když to nevyjde, tak se rozvedeme…"?

Dospělí na takovou otázku odpovídají statistikami rozvodovosti. Zajímavé by bylo zadat kvalitní průzkum názorů třeba mezi "náctiletými" a zeptat se jich, jak oni manželství vnímají a co pro ně znamená. Nicméně z řady rozhovorů, které jsem vedl, si troufnu odhadnout, že děti, které vyrůstají v harmonickém prostředí dobře fungující rodiny a pevného manželského svazku svých rodičů, by nejspíš odpověděly, že manželství je kvalitní vztah založený na vzájemné lásce, oddanosti, toleranci a dodržení slibu, a tedy vztah mimo jiné smluvní. A děti, které prožily rozpad rodiny - některé dokonce již několikanásobný - by patrně asi ani nepochopily, na co se jich ptáme, nebo by spíš poukazovaly na to, co by si přály, kdyby to bylo možné… Domnívám se, že náš hlavní problém je ten, že manželství prostě vnímáme jako cokoli jiného v životě, a tedy nejspíš jako spotřební zboží. Když se pokazí a nejde reklamovat, tak si jednoduše pořídíme nové. Vždyť je to přeci tak snadné.

Jak se díváte právě na tento fakt - že mnohá manželství se dnes uzavírají a priori ne tak docela závazně. Netkví už jen v tom omezená platnost a potenciální pomíjivost?

Nevím, jak nyní vypadají manželské sliby na úřadě, zda-li si tam manželé vůbec ještě něco slibují. V církevních sňatcích si slibují, že spolu vytrvají v dobrém i zlém, dokud je smrt nerozdělí, a zároveň prosí Boha jako prostředníka, aby jim k dodržení tohoto slibu napomáhal. Smrtí se přitom nemyslí smrt vztahu, nýbrž definitivní ztráta partnera. Mám pocit, že osobní zodpovědnost vůči druhému člověku, resp. i vůči Bohu, se dnes vytratila. Právě v tom je možná kořen všech problémů. Řeknu asi něco nepopulárního: Co od lidí chceme, když jak premiér, tak jeho hlavní opoziční rival, tedy pánové, kteří by nám všem měli být pozitivním vzorem, se na horní hranici svého středního věku chovají, jak se chovají?

Média i povědomí lidí se dnes plní radami, jak přežít rozvod či jak uspořádat následnou péči o děti. Daleko méně se připomíná, že fungující vztahy vyžadují spoustu času a práce…

Rady slýcháme všelijaké, ale ty nehezké chvíle si vždy odžijí ti, kdo se rozvádějí. A nejvíce jejich děti, a je jedno, jestli je jim osm nebo osmnáct, prožívají to vždycky těžce. Pravda je, že to, co za něco stojí, také hodně stojí. Což znamená, že do kvalitního manželství je potřeba hodně investovat, vždyť to je závazek na celý život. Nebo spíš - měl by být. Jenže - slyší tohle někdy vůbec ještě mladí lidé od rodičů, ve škole, v médiích?

Proč dnes tolik lidí raději volí cestu stále nových a stále neúspěšných začátků?

Možná i proto, že se nikdy nedokázali poctivě vyrovnat hned se svým prvním vztahovým neúspěchem. Proto se snaží svou velkou vnitřní bolest rychle a snadno utišit. Výsledkem je druhé či třetí nepovedené manželství…

Neexistuje náročnější, ale také efektivnější škola života, než manželství a rodičovství. Budování nejužších možných vztahů, výchova potomků, hledání udržitelného rozvoje v partnerství, to všechno nezřídka vysiluje i bolí…

Myslím, že nejjednodušeji a přitom geniálně to vyjádřil M. S. Peck, když konstatoval, že: "Život je těžký". Dovolil bych si dodat: "A někdy opravdu hodně bolí". V podstatě veškeré úsilí, které v jakékoli činnosti smysluplně vyvíjíme, nás bolí. Námaha je únavná a stojí energii. Proč by manželství mělo být výjimkou? Na druhou stranu je úspěšná práce na vztahu vyvážena tou nejužší možnou intimitou, která mezi dvěma lidmi může vzniknout. To má obrovskou cenu.

Dá se na krize připravovat předem?

Krize prostě přicházejí a my je řešíme. Někdy dobře, jindy špatně. Připravit na ně se asi dost dobře nedá. Ale určitě se dá zdokonalit v technice jejich zvládání - mít už dopředu jakýsi plán postupu a něco tušit o pravidlech komunikace v nenadálých katastrofách… Za vůbec nejlepší předmanželskou přípravu považuji setkat se s někým, kdo v manželství prožil třeba padesát let. Osobně jsem to štěstí několikrát v životě měl. Prostě, příklady táhnou.

Dnes také slýcháme: "Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to přece zvládnu taky." Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?

Odpovím otázkou: "Co je normální?" Názory, postoje a hodnoty české společnosti se posunuly tak daleko, že dneska nedokážeme odhadnout, co to přinese za deset, dvacet let. Ještě generace našich prarodičů nazývala úplatek nemorálností, zbytečné utrácení rozmařilostí, kouření hloupým zlozvykem, popíjení závislostí, interrupci vraždou a o euthanasii se vědělo, že je to svinstvo, protože ho používal Hitler k vyvraždění duševně zaostalých spoluobčanů. Dneska tohle všechno považujeme za normální. Možná by nebylo od věci se zastavit a položit si jednoduchou otázku: "Jsme vůbec my sami ještě normální?" Je pravda, že rozvod existuje stejně dlouho jako instituce manželství. Ale není pravda, že se s ním všichni vyrovnají. Kdyby promluvili ti, kdo rozvodem prošli, kdyby našli odvahu a dokázali překonat velkou vnitřní bolest, aby otevřeli své nejniternější hlubiny, myslím, že bychom se nestačili divit. Lidé vstupující do manželství se podobají dvěma listům papíru, které na celé ploše potřete lepidlem a přiložíte k sobě. Dokonale přilnou - někdy zcela hladce, jindy s "faldíky, nicméně drží pevně pohromadě. Rozvod je pokus ty dva papíry po určité době dostat od sebe. I když to uděláte co nejjemněji, vždy oba papíry poškodíte.

Na čem záleží, jak dokážeme pěstovat své vztahy? Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?

Netroufám si druhým lidem radit. Mohu říci jen tolik, že milovat druhého je postoj srdce. Je velmi důležité druhému odpouštět a sám prosit za odpuštění. Protože jsem křesťan, ještě dodám, že pro mě je klíčové, že se za svůj život zodpovídám Bohu. I v Něm mám důvěrníka a zastánce v těžkých životních situacích.

Jsem rád, že se někdo zastává manželství a rodiny. Jsem vděčný, že někdo vyzdvihuje jejich pozitivní hodnoty. A jak manželství a rodinu ozdravit? Těžko říci. Možná by úplně stačilo, kdybychom se více drželi zlatého pravidla "Jak chceš, aby s tebou jednali druzí, tak jednej ty s nimi."

Petr Plaňanský v současné době působí jako duchovní pastýř Křesťanského společenství Nymburk. Ve svých článcích a rozhlasových pořadech se vyjadřuje k aktuálním problémům současných vztahů mezi lidmi. Je osmnáct let ženatý a má čtyři děti. Více na www.ksnymburk.estranky.cz

Rozhovor s Ivanou Veltrubskou
- vyšlo v časopise Proměny jaro 2009

Je v současnosti manželství ještě vnímáno spíše jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě "…když to nevyjde, tak se rozvedeme…" ?

Můj názor je určitě trochu zkreslený, protože nejvíc přicházím do styku s těmi páry, které mají problémy. Na druhou stranu mnohé z těchto problémů vyvěrají právě z toho, že lidé k partnerským vztahům přistupují s určitou dávkou nezávaznosti. V poslední době mám celou řadu klientů, kteří ani nejsou sezdaní, ač mají děti, a když je to přestane bavit, tak se rozcházejí. Závaznost manželských slibů vnímám v současnosti jednoznačně jako oslabenou. Otázkou je, z jakých je to příčin. Snadná dostupnost řešení problémů rozchodem či rozvodem je určitě jednou z nich, stejně jako davové působení - lidé podléhají tomu, co se masově děje kolem nich. Bývám svědkem toho, jak se v jednom paneláku rozvede první pár, pak druhý a po nich i další přímo v řetězové reakci. Setkávám se ale i s páry, které vstupují do manželství s tím, že našli tu pravou a jedinou a celoživotní lásku. A když nastanou komplikace a např. dojde k nevěře, okamžitě jsou připraveni celý vztah zahodit. Nejde už tedy o instituci manželství, nýbrž o víru ve vzájemný vztah, která někdy stojí na vratkých základech.

Jaký význam instituce manželství dnes z Vašeho pohledu tedy ještě má?

Veliký - připomíná existenci určitých hodnot. Samozřejmě, že instituce manželství byla v minulosti oprávněně kritizována za určitou rigidnost. Nerozlučitelnost s sebou nesla mnoho pokrytectví a násilí. Zároveň ale, pokud do manželství vstupovali milující se lidé, spojovali svůj svazek s určitými všeobecně uznávanými hodnotami - se schopností obětovat se, být spolehliví, setrvávat spolu, i když nám není zrovna lehko. Věřilo se, že láska má různé fáze a různé podoby, a ne jen tu nejpříjemnější, dnes přeceňovanou - romantickou. Věřilo se, že instituce manželství má nějaký vyšší smysl. Opustit druhého znamenalo vybočit z normy a zpronevěřit se vyšším hodnotám. To dnes zcela chybí. Chybí ekonomické, sociální, psychologické i etické motivy, proč setrvávat ve vztahu, který se ocitl v krizi. Naopak si čím dál víc idealizujeme rozvod jako pro všechny přijatelné řešení.

Na cestě našeho osobního zrání asi neexistuje efektivnější škola života, než právě manželství a rodičovství. O čem svědčí fakt, že lidem je dnes bližší absolvovat sérii nových začátků a konců vztahů, než budování jednoho, zato ale do hloubky? Vždyť hromaděním vztahů svou situaci obvykle neřešíme, opakujeme stejné chyby a také bývá obtížné učinit pak zadost všem povinnostem, které se hromadí s přibývajícím počtem dětí v příbuzenských propletencích z prvního, druhého a dalších manželství…

To už se dostáváme hodně pod povrch. Jít do hloubky vztahu znamená pracovat na sobě. To je hodně náročné a hodně bolestivé. K tomu, aby se lidé na takovou obtížnou cestu vydali, většinou potřebují pocítit nějaký mimořádný tlak, nějaký "mus". Jenže, jak už jsme řekly, že tyhle tlaky a "musy" zmizely. Lidi dnes nic nenutí k tomu, aby na sobě pracovali. Do nejtěžších úkolů se nám prostě dobrovolně nechce.

Proč pak ale máte plnou ordinaci? Copak právě Vaši klienti nejsou důkazem, že někteří na sobě pracovat chtějí?

A vidíte, to je právě ono. Z vnějšího pohledu to opravdu může vypadat tak, že za mnou lidé chodí především z důvodů potřeby seberozvoje. Tak to ale bohužel není. K takové myšlence já své klienty ve většině případů pomaloučku a velmi opatrně vedu a mohu mluvit o úspěchu, pokud se mi nakonec podaří je k nějaké sebereflexi přivést. Chci říci, že poznání, že na potížích svého manželství se mám něco podstatného naučit a něco dozvědět o sobě, je u mých klientů spíše až jakási přidaná hodnota. Důvody, pro které ke mně přicházejí, jsou jiné.

Jaké?

Ve většině případů se cítí hluboce zklamáni nebo zraněni z toho, že jim něco provedl partner. Že se proti nim postavilo jejich dítě. Přicházejí, protože jejich ego se vyrovnává s pocitem nějaké velké křivdy. Slýchám věty typu "já byl/a už dávno ve vztahu nespokojený/á, rovněž jsem uvažoval/a, že to skončím, ale prostě jsem mu/jí nechtěl/a ublížit, a on/a mi teď udělá tohle!". Někteří se chtějí i mstít, přemýšlejí jak nad tím druhým triumfovat. Mají pocit pohanění - to když partnerství vnímají na tržním principu a nechtějí zůstat v roli těch odložených a vyřazených, o které není zájem. Také potřebují řešit potíže, které rozpady vztahů přinášejí do rodičovství, děti se pochopitelně brání, problémy se kupí.

Pocit pokoření a hlubokého dna může být ale přece také impulsem, který nám umožní, abychom se na sebe poprvé podívali jinýma očima. Abychom zatoužili začít jinak. Víc než pocit zrady nejbližšího člověka snad už nic bolet nemůže, ve srovnání s tím ta práce na sobě až tak nebolí…

Ano, a o tom je právě celá terapeutická práce. Na tom, co se stalo, se učíme, jak jsme k tomu sami přispěli. Co jsme měli udělat jinak. Krůček za krůčkem objevujeme, že z problémů, které máme v našich vztazích, se především dozvídáme něco o sobě i o tom, co bychom třeba na sobě mohli změnit. Ale je to velmi pozvolný proces, který nesnese žádné urychlování ani nátlak. Klient si musí na všechno přijít sám, já mu jen pomáhám to objevit.

Pomohlo by, kdyby lidé byli v oblasti mezilidských vztahů více vzděláni? Považujete za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně manželské reflexe třeba formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání?

Ano, ale jen do určité míry a za určitých okolností. Když jsme kdysi, před více než třiceti lety, zakládali manželskou poradnu, chodívala jsem také do základních škol a vedla tam předmanželskou přípravu v rámci výuky. Vedla jsem děti k tomu, aby o vztazích přemýšlely. Nedělala jsem to formou suchých přednášek, bylo to v podobě her a interakce, velmi je to bavilo. Také jsme pak dělali tzv. letní školičky vztahů v přírodě. A musím říct, že děti z těchto skupin, dnes už dávno dospělí, za mnou dodnes chodí. Na rozdíl od jiných klientů přicházejí s problémem už v době prvních příznaků krize, a ne až v době rozpadu. Přicházejí tedy včas, kdy je ještě naděje na záchranu. Neboli z těch našich dávných setkávání si nesou vědomí, že příčina problému může být i v nich samých a že krize nemusí znamenat konec vztahu, nýbrž jeho očistu a protříbení.

Na čem záleží, jak dokážeme své vztahy udržovat? Co považujete za základní psychohygienu manželství?

Já myslím, že důležité jsou pozitivní příklady - znát spokojené páry, které jsou spolu navzdory všem problémům a překážkám dlouhá desetiletí. S potížemi v manželství bychom měli předem počítat a připravovat se na ně. Význam přikládám otevřené komunikaci. A také osobnímu vzdělávání, nejdostupnější je asi čtení dobrých knih o manželství. V ideálním případě je páry mohou číst spolu a diskutovat nad nimi. Jsem vždycky nadšená, když se od někoho dozvím, že spolu něco četli a pak si vyměňovali názory nad svými rozdílnými pohledy a nad tím, na co dát pozor, aby spolu mohli být a byli spolu rádi.

Jak hodnotíte iniciativu tvůrců a propagátorů kampaně Národní týden manželství?

Dozvídám se o ní až od vás a jsem moc ráda, že něco takového běží. Mám pocit, že dobrá osvěta dnes strašně chybí. Zároveň ale osvětu vnímám jako záležitost, která se dotýká spíš rozumu, změnu ale přinese jen to, co se dotkne našeho srdce. Proto si také myslím, že kampaň Národní týden manželství až tak nezasáhne současnou dospělou generaci a že případné zlepšení můžeme očekávat snad až v té příští. Ti, kteří dnes uzavírají manželství jsou hodně sebestřední, souvisí to s výchovou v duchu "vše pro dítě", jaké se jim dostalo. V příští generaci bude třeba napravovat zase z toho plynoucí chyby. Jako pozitivní naopak vidím to, že padá tabu o problémech ve vztahu hovořit a hledat pomoc odborníka. Stále více lidí také už vzájemnou komunikaci nevidí jako něco zcela samozřejmého, ale přijímá možnost "učit se" jí. Konečně komunikační kurzy jsou dnes samozřejmostí i v různých zaměstnáních. Ke změně postoje a etických norem ale bohužel nelze nikoho nutit. Je možné jen otevřít před ním cestu po které bude sám chtít jít.

PhDr. Ivana Veltrubská založila a 20 let vedla Manželskou a předmanželskou poradnu v České Lípě. Od roku 1994 má soukromou praxi. Zabývá se rodinným poradenstvím, vede kurzy a výcviky, pracuje jako supervizor pro pracovníky pomáhajících profesí. Je 33 let vdaná a má dvě dospělé děti. Více informací na www.ivavel.cz

Rozhovor s Pavlem Rausem
- vyšlo v časopise Psychologie dnes 2/2009

Proč má dnes tolik lidí problém přijmout manželství jako celoživotní závazek?

Důvodů je mnoho - strach, že to nebude fungovat, chybějící představa, jak vlastně dobré manželství vypadá, když vztahy okolo se rozpadají, všeobecná nechuť k jakémukoli závazku a podobně. Zároveň se mi ale zdá, že mnoho lidí po blízkém vztahu touží, že zůstává vysokou hodnotou.

Jak vnímáte fakt, že součástí běžných svatebních obřadů dnes už není žádný bezprostřední slib, neboli že manželství se a priori neuzavírají až tak závazně? Netkví už jen v tom jejich potenciální pomíjivost?

Jedním z předpokladů dobrého manželského vztahu je, že do něho trvale investujeme, jinak nemůže růst a nemůže se prohloubit. Je nutné se otevřít a být zranitelní, abychom se vůbec mohli přiblížit, a to vždycky představuje riziko. Bez určitých, ať už formálně vyslovených nebo nevyslovených, záruk tohle riziko nikdo nechce podstupovat. Myslím, že nezávazné manželství nebo vztah na zkoušku nejsou vlastně možné. Je to, jako bychom chtěli plavat v řece, a zároveň se nenamočit. Rozumím strachu mnoha lidí, kteří se bojí zklamání, a jsou proto opatrní. Na druhé straně je to právě tento strach, který často brání, abychom mohli kvalitní hluboký vztah v manželství vytvořit.

Je strach, o kterém mluvíte, i důvodem toho, že mnozí lidé raději volí cestu stále nových začátků?

Mnoho lidí se domnívá, že manželství je vztah, kde věci musí jít samy, a pokud tomu tak není, je potřebná změna. Manželství v tomto pojetí není domem, na němž je třeba před tím, než ho můžeme užívat, pořádně zapracovat, ale spíše čekáním na zlatou rybku, která jednoho dne přece musí připlout! To vede k podcenění nutnosti práce na vztahu. Zlatou rybku je třeba objevit a pěstovat ve svém partnerovi a je třeba se o ni starat. Někdy ji máme blíž, než si sami představujeme, a problém je v tom, že ji nedokážeme objevit a kultivovat. Pokud nerosteme my sami, nemůže růst ani náš vzájemný vztah. A každý vztah, který roste do hloubky, je někdy těžký. Člověk, který začíná stále nové vztahy, má většinou problémy s blízkostí. Nese se na povrchní vlně nového začínajícího vztahu, ale nedokáže ho prohlubovat a udržet.

Měli bychom se na pravděpodobné těžké okamžiky či krize v manželství připravovat předem?

Vztahy zcela bez krizí neexistují. Důležitá je proto naše schopnost krizemi projít a nenechat je rozrůst do neřešitelných rozměrů. Každá krize odhaluje nás samotné a zároveň nám umožňuje vidět druhého takového, jaký je. To bývá dobrým začátkem reálného autentického vztahu. Krize je ovšem také náročným a vyčerpávajícím obdobím, kdy ztrácíme půdu pod nohama, kdy prožíváme hluboká zklamání. Pokud přesto dokážeme vnímat nejen sami sebe, nýbrž také druhého, pokud přemýšlíme, jak i pro druhého je to, čím právě procházíme, těžké, nalézáme příležitost k novému přiblížení. Na určité aspekty krize se nelze připravit. Vždycky nás zaskočí. Dotkne se nás na citlivém místě. To je také důvod, proč se během krize obvykle nechováme normálně a proč normálně neuvažujeme. Jde o to zvládnout během vypjatých okamžiků své projevy, umět se zastavit a promyslet si, co se vlastně děje a jak to zvládnout lepším způsobem. Je důležité udržovat komunikaci, ale ne tak, že jen ventilujeme své emoce a tím hromadíme další zranění. V tomto smyslu může být užitečný seminář, na kterém se lze teoreticky předem připravit na to, co v manželství může přijít. Nemůžeme si ale představovat, že tím zabráníme tomu, abychom při svých vlastních krizích neprožívali bolest a nejistotu jako důsledek ohrožení.

Považujete tedy za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně další vzdělávání již v manželství (např. formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání apod.?)

Předmanželská příprava může být užitečná. Jsou to ale mnohem více naše základní hodnoty a přesvědčení, která nás v našem vztahu povedou. A ta se budují mnohem dříve a jsou mnohem hlubší, než aby je šlo změnit během několika večerů. Co vidím během podobných seminářů jako důležité, je vědomí, že se o tom, co prožíváme, dá mluvit. Pokud se o tom dá mluvit, dá se tomu porozumět. A pokud se tomu dá porozumět, dá se s tím něco dělat. Přínosné je i setkání s dalšími páry, jimž na vzájemném vztahu záleží, s nimiž můžeme porovnat své zkušenosti a upevnit své vědomí, že nejsme sami, kdo určitý problém má. V tomto smyslu je dobrá nejen předmanželská příprava, ale ve všech fázích manželství i každé další setkávání s jinými páry, ať už jde o vztahy formálnější, nebo o zcela blízké a přátelské.

Dnes často slýcháme: "Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to zvládnu taky." Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?

To záleží na tom, co pod pojmem "vyrovnat se s rozvodem" chápeme. Pokud tím myslíme, že to dotyční přežijí, pak k tomu s vysokou pravděpodobností dojde. Důsledky rozvodu jsou ale mnohem komplikovanější a vážnější. A to nejen pro ty, kdo se rozvádějí, nýbrž i pro několik dalších generací po nich. Rozvod má důsledky pro širší rodinu, pro komunitu a pro celou společnost. Většinou si představujeme, že lidé, kteří zvažují rozvod, mají jen dvě možnosti. Buď zůstat v manželství a být neuspokojení a nešťastní po zbytek života, nebo odejít, projít těžkým obdobím a pak okoušet pravé štěstí. Jeden dlouhodobě prováděný výzkum na Chicagské univerzitě porovnával míru osobní spokojenosti po pěti letech po manželské krizi u těch, kdo krizi překonali a zůstali v manželství a u těch, kteří se rozvedli. Zjistilo se, že ti, kdo se rozvedli, nebyli šťastnější než ti, kdo zůstali v manželství. Naopak, ti, kdo manželství udrželi, vykazovali po pěti letech vyšší míru spokojenosti.

Na čem záleží, jak dokážeme své vztahy pěstovat? Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?

Já vidím jako důležité nevzdávat to. Nacházet v sobě ochotu znovu hledat, co se s problémy, se kterými se potýkáme, dá dělat. Nebo, pokud zakoušíme období klidu a spokojenosti, to nebrat jako samozřejmost, ale stále pro vztah něco podnikat. Můžeme si přečíst knihu, absolvovat seminář, mluvit s dalšími blízkými lidmi o tom, co prožíváme. Často můžeme být překvapeni, že přestože jeden z nás je se vším spokojen, druhý prožívá vleklou frustraci. Nikdy není dobré složit ruce v klín. Nepřáteli manželství jsou vzájemné vzdalování, skrytá sklíčenost, nevyřešené vlastní otázky, skrytý konflikt - jednorázový nebo ve své chronické fázi, chybějící radost ze vzájemné přítomnosti a stres či únava, které způsobí, že si doma už nemáme co dát. Vidím jako důležité pravidelně vědomě něco pro toho druhého udělat, být tvořiví a vynalézaví, komunikovat, zjišťovat, co druhý prožívá, udělat si na sebe kvalitní čas a neutíkat před budováním vztahu k zdánlivě příjemnějším činnostem.

Národní týden manželství vítám, Upozorňuje nás, že máme věnovat pozornost tomu, co je banální, a přitom nejdůležitější - vztahům s našimi nejbližšími. Je cenné, že se iniciativa NTM rozrůstá a že u nás nalézá podporu. Každý další seminář, konference nebo i jen neformální setkání těch, kteří se chtějí navzájem podporovat, mají velikou cenu. Tím vším napomáháme tomu, aby manželství nebylo přežitou institucí, ale aby bylo plné života a hluboké intimity. Vždyť po takovém živém a autentickém vztahu většina lidí opravdu touží.

Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy., M.A. Theol., působí jako vedoucí katedry pastorace při Evangelikálním teologickém seminář v Praze. Je 24 let ženatý a má dvě dospělé dcery. Více též na www.parakletos-cz.org

Rozhovor s Magdalenou Frouzovou
- vyšlo v časopise Rodiče 2/2009

Je podle Vaší zkušenosti manželství dnes stále ještě vnímáno jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě spíše: "…když to nevyjde, tak se rozvedeme…"?

Myslím, že lidé, kteří dnes vstupují do manželství, mají obecně dobrou vůli překonat spolu dobré i zlé. Problém je ale v tom, že v instituci manželství se začaly zdůrazňovat věci, které jsou velmi nestálé, jako např. romantická láska nebo naplno fungující vztah. Lidé se mylně domnívají, že když to takhle nefunguje, mají povinnost to řešit, a to jediné, co sami zvládnou, je jít od sebe. Všichni v současnosti známe určitou pomíjivost jakýchkoli smluv. Na ty, které jsou "na věčné časy", nahlížíme jako na naivní, nebo životu pro svou uzavřenost velmi nebezpečné. V přírodě vidíme, že umělá řešení nejsou k ničemu a že nakonec se stejně prosadí východiska, která opět harmonizující celek. A tak je to i se společenskými jevy. V krajinách, kde postupně zavládne "zdvižený prst - bič - oprátka", se lidem nežije dobře a snaží se najít cestu ven.

Nejspíš tedy i proto se současná média a potažmo povědomí lidí plní radami, jak přežít rozvod či jak uspořádat následnou péči o děti, a méně se připomíná, že fungující vztahy vyžadují spoustu času a práce. Proč dnes tolik lidí raději volí cestu stále nových začátků?

Protože je to pro ně snadnější. Dnes manželství nezaručuje jedinci existenční jistotu, a přesto vyžaduje neustálou sebereflexi a diskusi, což dříve, v jednoznačném patriarchátu, nebylo. Tedy dnešní manželství toho nenabízí tolik, a na druhé straně hodně vyžaduje. Lidé pochybují, zda jim tolik námahy stojí zato, zda není jednodušší svést se na několikaleté lásce, v níž jde vše zcela samo. A když se perpetum mobile manželství začíná zadrhávat, postaví se zase do života sami. V rodinných poradnách ovšem vidíme, že ani tohle není nic jednoduchého. A to nemluvím o tom, že je ještě třeba se postarat o děti.

Často slýcháme: "Rozvod je normální. Už se s ním vyrovnalo tolik dospělých i dětí, že to zvládnu taky." Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?

Rozvod je důkazem krize zúčastněných a výrazem selhání. Spolu s autonehodami vytváří nejčastější moderní způsob traumatizace, ze které se lidé velmi těžko vzpamatovávají. Mnozí z nich, a hlavně děti z rozvedených manželství, jsou poznamenáni na celý život.

Je možné připravovat se na manželské krize předem? Považujete za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně vzdělávání již v manželství, např. formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání apod.?

Manželství je jenom jednou z forem životních dovedností. Myslím, že v současném světě není až tak důležité znát např. vzorec kyseliny sýrové nebo střídavý proud. V životě se dnes totiž zabýváme spíše společenskými jevy. Je proto s podivem, že se ve škole tak málo pěstují dovednosti jako jsou práce a volný čas, schopnost milovat, umění být s druhými a umění být sám. Když naslouchám lidem, často si říkám, jak by se jejich trápení snížilo, kdyby to či ono věděli již ze školy. Kdyby o problémech ve vztazích a jejich řešení měli aspoň základní představu. Současná rodina v tomto ohledu bohužel často selhává a aspoň škola by to mohla pomoci dohnat. Ti, kteří své životní situaci rozumějí a chápou či si dovedou vytvořit její smysl, mají před těmi druhými ohromný náskok. Vhodné vzdělávací projekty v této oblasti by dle mého názoru zcela určitě pomohly. Při konzultacích vidím, jak mnoho našemu národu svými vtipnými knihami pomohl třeba Dr. Plzák, jejichž obsah se již dostal do všeobecného povědomí.

Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?

Záleží na uvědomění si, že jde vlastně o práci na sobě, a ne na partnerovi. Že jde o hodnotu, za kterou se platí časem, penězi a vlastní energií. Základní psychohygiena spočívá v umění žít spolu tak daleko či blízko, aby to pro oba bylo ještě přínosné.

Čím víc pozornosti manželství věnujeme, tím lépe. Líbilo by se mi, kdyby také média vyvolávala svým působením ve veřejnosti pozornost a zájem o lepší znalosti v této oblasti a kdyby lidem víc pomáhala jejich vztahy zlepšovat.

PhDr. Magdalena Frouzová je ředitelkou Institutu pro výzkum rodiny. Více na www.psychoterapie.info

Rozhovor s Lucianem Kantorem
- vyšlo v časopise Třetí věk 2/2009

Je manželství v současnosti ještě vnímáno jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě spíše: "…když to nevyjde, tak se rozvedeme…"?

Ve své praxi se setkávám s páry, které se ocitli v patové situaci, ale většinou mají snahu za vztah bojovat a hledat cestu zpět k sobě. Hodnotit současnost na pozadí minulosti se ani jako odborník neodvažuji. Soukromě se domnívám, že rozdíl mezi současnou společností a například první republikou je jen v menší současné snaze skrývat poklesky a chránit obraz "počestného manželství". Ano, manželský závazek není v současnosti vnímán nijak dogmaticky, ale položme si otázku - není důležitější vzájemnost, opora a souhra partnerů, než udržování prázdné nefunkční slupky? Z mého pohledu není až tolik důležité zda je pár sezdán, ale žije-li v harmonii a spolupráci. Tím nechci upírat manželství jeho vážnost, chci jen upozornit na důležitost obsahu. Sňatek je rituálem, který vytváří možnost hlubšího ukotvení a větší stability. Je-li vnímán jako veřejný závazek, pomáhá tišit rozbouřené emoce v období krize, je-li jen prázdným předvedením movitých statků, bývá spojen s předmanželskou smlouvou. Vždy jde o volbu priorit. Budeme-li podporovat individualitu, oslabíme spolupráci. Budeme-li podporovat spolupráci, oslabíme individualitu.

Proč dnes tolik lidí není ochotno na vztazích pracovat? Proč raději volí cestu stále nových začátků?

Z mého pohledu je jedním z kořenů právě sázka na individualitu. Již od školních let jsou opěvovány spíše individuality a méně už týmy. Kdo dnes oceňuje ty, kteří se podíleli nebo podílejí na tvorbě zázemí velikánům? Je-li prioritou jedince individuální úspěch, pak partnerství je až na druhém místě. A tak mnoho lidí preferuje osobní blaho před blahem společným, založeném na kompromisech.

Často slýcháme: "Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to přece zvládnu taky." Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?

V souvislosti s mezilidskými vztahy se bráním slovům jako normální či norma. Jedná se o paušalizaci pestré palety lidského bytí. Rozvod je nevratným zásahem do života každého člena domácnosti. Stává se čím dál běžnější formou řešení partnerských krizí. Rozvod dělí, co bylo pevně spojeno, a proto bolí. Opouštěné bolí více. Každý jedinec má v sobě dostatek prostředků, aby se s ním vyrovnal, ale každému rozvod způsobí jizvu na duši. O rozsahu a hloubce jizvy rozhoduje někdejší hloubka propojení a forma rozvodu. Některé rozvody zdevastují všechny zúčastněné, jiné proběhnou klidnou formou, ale všechny nějak ublíží.

Dá se / má se na krize připravovat předem?

Krize je vždy signálem ustrnutí v něčem, co přestalo fungovat, a je tedy zároveň počátečním bodem možnosti nastartování něčeho nového, lépe vyhovujícího. Teoreticky, pokud bychom neustále včas obměňovali svůj způsob života, měli bychom se krizím vyhnout. Prakticky však takovéto jednání vede ke krizi osobní a k vykořenění. Krize se nedá naplánovat, dá se však zvládnout, pokud ji pojmeme jako nedílnou součást svého bytí, která nám pomáhá rozvíjet sebe a své okolí. Odebereme-li jí výhradně negativní význam, otevřeme si možnost vidět jí jako šanci.

Považuji za smysluplnou jakoukoli edukaci párů. Vzdělávat bychom se měli celý život. Každému vyhovuje jiná forma, někdo preferuje manželské večery, jiný volí přednášky či diskusní fóra, další využívá literaturu či média. Každá nová informace by však měla zůstat pouhou inspirací a každý pár by měl ctít své vlastní hodnoty a nesnažit se něco kopírovat a žít cizí život.

Na čem záleží, jak dokážeme pěstovat své vztahy? Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?

Každý vztah je neustále měnící se proces a chceme-li, aby se ubíral správným směrem, měli bychom být otevřeni změnám a hlavně měli bychom umět naslouchat. Velmi často zjišťuji, že lidé neumějí naslouchat. Reagují dříve než vyslechnou celý názor. Spěchají, a tak odpovídají na kusé informace. Z dialogu se stává dvojí monolog. Dalším úskalím vztahu jsou hranice. Nasloucháme-li druhým, dozvíme se o jejich osobních hranicích. A poznáme-li hranice, neměli bychom je překračovat. To platí i o našich vlastních hranicích. A co považuji za základní psychohygienu manželského vztahu? Humor a nepřebírání zodpovědnosti za svou drahou polovičku. Vždy, když činíme něco pro druhé, měli bychom to dělat s pocitem svobodné volby, a nikoli služby, za kterou očekáváme protislužbu.

Každá iniciativa, která si klade za cíl stabilizovat rodinu a partnerské vztahy, je více než prospěšná. Velice mne těší, že iniciativa probíhá již potřetí a stává se pomalu tradicí. Z mého pohledu by bylo velice přínosné zveřejňovat příběhy dlouholetých manželských svazků. Vznikla by tak inspirace pro ostatní a živoucí důkaz, že celoživotní fungující vztahy nejsou fikcí.

Lucian Kantor se jako poradce zabývá mezilidskými vztahy a komunikací jak v osobním, tak i v profesním životě. Své dovednosti opírá především o akreditovaný výcvik v rodinné systemické terapii. Televizní diváci ho znají z nového publicistického pořadu Partnerské vztahy aneb Návod na přežití, který od začátku letošního roku běží na ČT1.

V neděli 8. února od 19.30 byly tématu věnovány také Hovory o rodině na ČRo 6, jejichž hostem byl rodinný a párový terapeut Michael Chytrý. Možno slyšet ze záznamu zde.

Všem zmíněným médiím i odborníkům patří můj dík za ochotu k spolupráci a podporu kampaně.

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu